– Nikdo je nevyháněl, – odpovídali jsme maminkám, – sami z nějakého důvodu nechtěli zůstat! Ať přijedou! Budeme rádi. — Sedni si! Jsme doma jako by nebyli! — pronesl klidně Petr. — No snad zvoní! — Valča ztuhla na sedačce. — Nech to být, — reagoval Petr. — Co když je to někdo důležitý? — zeptala se Valča. — Nebo mají něco nutného? — Sobota, dvanáct hodin, — konstatoval Petr. — Ty jsi nikoho nezvala, já taky nečekám hosty! Z toho plyne? — Jen se podívám kukátkem! — zašeptala Valča. — Seď! — v jeho hlase byl ocelový tón. — Jsme doma jako by nebyli! Kdo to je, ať jde zpátky! — Ty víš, kdo tam je? — zarazila se Valča. — Tuším, proto říkám, abys nesvítila před okny! — Jestli je to, co si myslím, tak jen tak neodejdou! — konstatovala Valča a pokrčila rameny. — Záleží, jak dlouho neotevřeme dveře, — odpověděl Petr klidně. — Časem odejdou. Každopádně v chodbě spát nebudou. A my nikam nemusíme. Tak seď, vem si sluchátka, mobil a koukej na film. — Petře, volá mi máma, — ukázala Valča displej telefonu. — Takže za dveřmi je nejspíš tvoje teta s jejím přívětivým synkem, — usoudil Petr. — Jak to víš? — překvapeně řekla Valča. — Kdyby to byl můj bratranec, — a Petr protáhl „e“ tak, že to znělo ještě odporněji, — volala by zase moje máti! — Nepřipouštíš si jiné možnosti? — ptá se Valča. — Kdyby to byli sousedé, nemám s nimi chuť se bavit. Kdyby naši kamarádi, párkrát by zazvonili a šli by. A hlavně by slušně předem zavolali, jestli máme čas! Ne zvonit půl hodiny bez přestání! Takhle dotěrně může zvonit jen naše otravné příbuzenstvo! — Petře, to je moje teta, — trpce pronesla Valča. — Máma poslala SMS. Ptá se, kde se couráme. Teta Natálie u nás chce na pár dní přespat, má v Praze nějaké vyřizování! — Odpověz jí, že je tu hotelů plná Praha, — usmál se Petr. — Petře! — napomenula ho Valča. — To jí nemůžu napsat! — Já vím, — zamyslel se Petr. — Napiš, že doma nejsme, že bydlíme v hotelu, protože na bytě byla deratizace kvůli švábům! — Skvělý nápad! — Valča napsala odpověď. — Petře, teď píše, že máme pro tetu objednat dva pokoje: pro ni a pro Káju, — řekla zmateně Valča. — Napiš, že nejsou peníze, napiš, že jsme skončili v hostelu na dvou postelích s patnácti cizinci, — zasmál se Petr své vynalézavosti. — Máma se ptá, kdy se vrátíme, — Valča se podívala na manžela. — Napiš jí, že za týden, — mávl Petr rukou. Zvonění ustalo. Manželé si oddechli. — Petře, máma psala, že teta přijede za týden, — vydechla Valča. — A to zase nebudem doma, — reagoval Petr. — Petře, víš, že to není řešení? Nemůžeme přece pořád utíkat před rodinou! Co když přijedou ve všední den? Co když si na nás počkají po práci? Teta, bratranec, oni jsou schopni všeho! — No jo, — sklesle Petr. — Proč jsme jen kupovali třípokojový? — Vždyť jsme koupili větší byt pro naše budoucí velkou rodinu, — povzdechla Valča. — Potřebujeme dítě! — řekl Petr vážně. — Lépe hned dvě! — Myslíš, že to jde? — namítla Valča. — Vždyť víš, že musíme na vyšetření! Nedaří se! — Když se nervy uklidní, půjde to! — zdůraznil Petr. — Jen nám je střídavě ničí rodina! Vyhodil bych je všechny, odkud přišli! Kvůli nim nám nic nevychází! Valča neodporovala. Věděla, že Petr má pravdu. Před svatbou prošli drahým vyšetřením kvůli genetické kompatibilitě i plodnosti, všechno bylo ukázkové. Jenže hned po svatbě museli raději spořit na byt. S dědictvím nepočítali. Do svatby bydleli u svých matek v jednopokojovém a mohli spoléhat jen na sebe. Po pěti letech tvrdé dřiny a odříkání se jim podařilo koupit velký byt. Druhý majitel, starší dům, do rekonstrukce investovali maily. Ale byli šťastní! Ještě neměli ani za sebou kolaudační oslavu, a už stála na prahu Valčina teta i se synem. A aby se mladí moc nebránili, přijela teta i s babičkou. — Tak tady vás netísní, místa dost, — pochvalovala si teta. — Přidělíme mi pokoj vedle a Kájovi taky! — V našem obýváku se nespí, — zarazil Petr. — To je společná místnost! — Já tu pracovat ani nechci! — zasmála se teta Natálka. — Valčo, vysvětli manželovi, že mi se synem je nepohodlné, on chrápe! A vůbec, hosti jsou tu a vy jste ještě ani nenachystali stůl! — My jsme vás nečekali, — znejistěla Valča. — A lednička je prázdná, — přitakal Petr. — Tak už běž, Petře, do obchodu, Valča do kuchyně! — rozhodla teta Natálka. — Co stojíte? — houkla babička. — Takhle se hosty vítá! — Vám nepřijde něco divného? — zasyčel Petr, ale Valča ho odtáhla do druhého pokoje. Když se Petr vyprostil z jejího sevření, zeptal se: — Valčo, nezaměnili jsme tu role? Za chvíli je vyházím k tvojí matce! Tohle je jako návštěva? — Petře, je prostá. Z venkova. U nich je to tak běžné. — Venkov znám, ale neurvalost není tradice! Tohle je vrchol! — Prosím, nehádáme se s mámou ani s tetou! — prosila Valča. — Jinak mi všechny nervy odrovnají! A budeš jejich nepřítel. Chceš to? — Mně je jedno, jestli mě nenávidí! Brát si ohledy na takové chování – nebudu! Můžou třeba zmizet, nebudu plakat! — Petře, prosím! Mysli na mě! Jestli tetičku Natálii vyhodím, máma mě zatratí! Je to můj jediný blízký člověk! To nakonec zabralo. Petr zatnul zuby a šel nakupovat. Teta u nich pobyla dva týdny místo tří dní. Petr začal brát kapky na nervy už druhý den. Odjezd tety slavil pár radostně s koštětem a hadrem – tři dny čistili byt. Pak přišla stejná situace z Petrovy strany. — Brácho, přijel jsem na chvíli, — objal ho Dima tak, že to křuplo. — Vyřídím věci a vrátíme se! — Nemůžeš si vyřídit věci sám? — zeptal se Petr. — Co blázníš? Mám rodinu, nemůžu je nechat doma ve vsi, a sám do města! Co když najdu dobrodružství? Žena mě musí hlídat! — Proto jsi vzal děti? — divil se Petr. — S kým bych je nechal? — plácl bratra po zádech. — Pro ně je to zábava! Tak pojďme to tu rozparádit! — Dimo! — zařvala Světlana. — Já ti dám parádění, bude to třást už navždy! Po hodině a půl návštěvy Petrova bratrance s rodinou padla Valča s migrénou na gauč. Děti běhaly, ječely po byte, Světlana uměla jen řvát, víc se nedomluvila. Dima šel ven zapalovat noc, Světlana řvala ještě víc. — Petře, nejsi jedináček? — šeptla Valča do polštáře. — To je bratranec z máminy strany, — zamručel Petr. — Říkám mu cousin. — To je fuk, hlavně aby zmizel! — Věř mi, rád bych! — položil Petr ruku na srdce. — Ale stejná situace jako s tvou tetou — máma mi pak vymlátí mozek čajovou lžičkou a sní ho! Sotva se vzpamatovali z jedné návštěvy, už stáli ve dveřích další hosté. Teta Natálka se synem pořád něco zařizovali v Praze. Bratranec Dima s rodinou jezdili řešit „svoje záležitosti“. Matky si nedaly pokoj. Tchyně mučila zetě, maminka nevěstu. Neustálé napětí ničilo duševní i fyzické zdraví mladého páru. O dětech nemohla být řeč. Zdraví v háji, a hlavně – jak? — Vyměníme byt? — navrhla Valča. — Za polstrované pokoje? — zasmál se Petr. — Ty nám brzy stejně dají! — Ne, — pousmála se Valča. — Vyměníme byt za stejný v jiném čtvrti! Třeba nás nikdo nenajde! — Stejně nás najdou, — strnule řekl Petr. — A pak nám to spočítají! — Možná mezitím stihneme mít dítě? — s nadějí koukla Valča. — Nestačí jen udělat, musí se narodit, — zavrtěl Petr. — To by byl aspoň důvod. — Lepší odstěhovat se, — smutně řekla Valča. — Půjdem k přátelům? Tam se schováme! — Myslíš Katku s Václavem? — zeptal se Petr. — Ano, mají volný pokoj! — Tam ale žije Tera, — usmál se Petr. — Pamatuješ? — S ovčákem bych raději žila než s rodinou! — sklopila Valča hlavu. — Počkej! — křikl Petr, popadl mobil. — Vašku, půjč nám psa! — Kamarade, jsem tvůj dlužník! S Katkou jedeme na dovolenou, a Terka musí někde být! Ona cizí nemá ráda, vás respektuje! Dovezu krmení, pelíšek, hračky, misky! I zaplatím! — Dovez ji! — radoval se Petr. Vrátil se k Valči zas jako ranní sluníčko: — Zavolej mámě, ať zítra teta přijede! Já zavolám bratranci, ať dorazí během týdne! — Jsi si jistý? — ptala se Valča. — Rádi je pohostíme! — pronesl Petr s úsměvem. — Kdo jim může za to, že se jim náš nový spolubydlící nebude líbit? Bratranci Dimovi a jeho rodině stačilo jedno „haf haf“ německého ovčáka a raději šli do hotelu. Teta Natálka se chtěla bránit. — Zavřete toho psa někam! — bědovala, schovaná za ramenem synka. — Tetičko, to myslíte vážně? — usmál se Petr. — Čtyřicet pět kilo svalů! To není čivava, ale pořádná ovčanda! Rozvrátí každé dveře! — Proč na mě vycenila zuby? — teta zaskočena. — Nemá ráda cizí, — pokrčila Valča rameny. — Zbavte se jí! Nemůžu žít v jednom bytě s tím šelem! — Jak to jako „zbavte se“? — ohradil se Petr. — Ten milý pes je teď náš! Nemáme děti, musíme někoho milovat! A milujeme ji moc! — Nikdy ji nedáme! — dodala Valča. Za chvíli volaly obě matky a ptaly se, proč odmítli rodinné hosty. — Nikdo je nevyháněl — odpovídali jsme oběma, — sami nechtěli zůstat! Ať přijedou! Rádi je pohostíme! — A ten pes? — Mamko, my přece nikomu nebráníme! Ale ani matky už se nehrnuly na návštěvy. Po měsíci odjela Tera zpět ke svým pánům, byla připravená se kdykoliv vrátit. Nemusela – Valča čekala dvojčata.