Bývalý manžel přišel k nám domů, jakmile se dozvěděl, že jsem koupila byt pro syna. Hned od dveří prohlásil, že teď bude bydlet s námi.
Zazvonil zvonek.
– Mami, otevři, to je táta! – dvanáctiletý David položil joystick na pohovku a běžel do předsíně.
Zámky na nových kovových dveřích se otáčely těžce. Musela jsem silně stisknout kliku, abych otočila klíčem. Za dveřmi stál Petr s taškou z obchodu s elektronikou v ruce. Pět let se vůbec neukázal. Výživné od něj bylo velmi malé, protože se počítalo z minimální oficiální mzdy. Ale teď stál v nové semišové bundě a usmíval se.
– Ahoj, majitelé! – Petr vešel do předsíně a málem šlápl na krabici od bot, kterou ještě neuklidili do skříně. – Ahoj, Davide! Podívej, co jsem ti přivezl. Tohle je nejnovější model, v obchodech ho těžko seženeš.
Syn byl velmi překvapený. Za posledních pět let mu Petr poslal jen dvakrát ročně krátké zprávy – k narozeninám a na Vánoce. Občas poslal tisíc korun. David chápal, že se otec o něj nezajímá, a nečekal tak drahý dárek.
– Proč jsi přišel, Petře? – zeptala jsem se tiše. Bylo mi úzko, protože náhlý příchod bývalého manžela obvykle nevěstí nic dobrého.
– Jak proč? Za synem! – Petr postavil krabici na botník a začal si zouvat boty. – Dozvěděl jsem se, že jste změnili bydlení. Dobrá čtvrť, nový dům. Šikovná, Jarmilo, dobře jste se zařídili. Nalij mi prosím čaj. Musíme si vážně promluvit o budoucnosti našeho syna.
Bylo pro mě velmi těžké koupit tenhle byt. Pět let jsem hodně šetřila, pracovala na dvou místech v logistické firmě a v noci dělala reporty. Odkládala jsem každou stokorunu. Nebyla jsem na dovolené, nekupovala nové oblečení a nechodila do kaváren. Dvoupokojový byt na okraji Prahy v rozestavěném domě se zpočátku zdál nedosažitelný. Ale developer dokončil stavbu dříve, a tak jsme se mohli nastěhovat.
Hned jsem nemovitost napsala na Davida, aby měl v budoucnu vlastní bydlení a žádné problémy ho o něj nepřipravily. Všichni příbuzní a kamarádky o tom věděli a radovali se. Ale Petr se to také nějak dozvěděl.
– Pojď do kuchyně, – řekla jsem, protože jsem nechtěla hádat před dítětem. – Davide, jdi do svého pokoje a otevři dárek. My si s tátou promluvíme.
Syn vzal krabici a rychle odešel do pokoje. V kuchyni ještě cítit materiály po nedávné rekonstrukci a nový nábytek. Kuchyňskou linku z Ikey sestavil můj bratr. Petr si sedl na stoličku, opřel se lokty o stůl a začal si prohlížet místnost.
– Jo, není špatná, – řekl. – Je to tak šedesát metrů čtverečních? Kuchyň velká. Kolik teď stojí takové bydlení? Asi osm milionů?
– Devět milionů, – odpověděla jsem a nalila vodu do konvice. – A všechny ty peníze jsem vydělala sama. Použila jsem také mateřský kapitál a trochu mi pomohli rodiče. Ty s tímhle bytem nemáš nic společného.
– Jarmilo, proč se hned zlobíš? – Petr zavrtěl hlavou. – Rozvedli jsme se, to se stává. Byli jsme mladí a dělali chyby. Ale syna máme jen jednoho. Já jsem taky celé ty roky pracoval a rozvíjel svůj byznys. Teď mám vyšší příjmy. Přijel jsem se podívat, jak žije moje dítě.
Poslouchala jsem ho a žasla nad jeho drzostí. Když jsme odcházeli z jeho garsonky, která patřila jeho matce, Petr kontroloval naše tašky, jestli jsem si nevzala něco navíc. Dokonce si vzal mixér, který mi rodiče dali k svatbě. Tenkrát mi to bylo moc líto, teď jsem cítila jen odpor.
– Podíval ses? Pij čaj a jdi. Máme spoustu práce, – postavila jsem před něj hrnek s levným čajem v sáčku. Drahý čaj jsme ze zvyku nekupovali – příliš dlouho jsme museli šetřit na všem.
***
Petr si přitáhl hrnek, ale pít nezačal. Udělal vážný obličej a naklonil se ke mně přes stůl.
– Jarmilo, přišel jsem kvůli věci. Řekli mi, že jsi byt napsala na Davida. To znamená, že je jediným vlastníkem. Je to pravda?
– Ano, je to pravda. Proč tě to zajímá?
– No to teda! – Petr se podivil. – Z finančního hlediska jsi jednala nerozumně. Je mu teprve dvanáct. Chápeš, jak je to riskantní? Kdyby se ti něco stalo, začnou problémy s opatrovnictvím a soudy. A vůbec, dítěti škodí, když dostane všechno hotové v dětství. Rozmazlíš ho a nebude si věcí vážit.
– Nepotřebuji tvé rady ohledně výchovy syna, – pevně jsem stiskla hranu stolu, abych uklidnila vztek. – Pět let tě nezajímalo, jestli je rozmazlený nebo ne. Kupovala jsem mu boty o číslo větší, aby mu vydržely, a brala jsem použité bundy od známých. Kde jsi byl tenkrát se svými znalostmi o financích?
– Dobře, nehádejme se, – Petr zvedl ruce na znamení, že nechce spor. – Chci pro vás to nejlepší. Mám návrh. Je to dobrý plán, jak tyhle metry čtvereční využít k zisku.
– Moje firma právě otevírá novou logistickou pobočku. Potřebuji peníze na rozvoj. Na zástavu téhle nemovitosti se dá vzít velký úvěr v bance. Nebo bychom mohli prodat tenhle dvoupokojový byt, investovat peníze do byznysu a za rok koupím Davidovi třípokojový byt v centru Prahy. Vyděláme padesát procent ročně.
Poslouchala jsem jeho slova a nemohla uvěřit tomu, co se děje. Tenhle člověk přišel, aby vlastnímu synovi sebral jediné bydlení a investoval peníze do svého riskantního podnikání.
– Zbláznil ses? – zeptala jsem se šeptem, aby David v pokoji nic neslyšel. – Byt patří nezletilému dítěti. Žádná banka ti nedá úvěr na zástavu majetku, který patří nezletilému. A opatrovnický úřad nedovolí prodat tenhle byt, pokud se dítěti hned nekoupí jiné bydlení, které nebude horší než tohle.
Petr se usmál.
– Jarmilo, to není problém. Všechno se dá zařídit. Mám známé právníky, kteří znají potřebné cestičky. Opatrovnický úřad se dá obejít. Můžeme Davida dočasně přihlásit k trvalému pobytu u mé matky na vesnici. Tam je velký dům, metráž splňuje normy. Potom se dá byt přepsat na mě nebo na tebe a pak použít k obchodům. Už jsem všechno spočítal. Můžeme jednat jako obchodní partneři kvůli Davidovi.
V tu chvíli přišel do kuchyně David. V ruce držel nový tablet a šťastně se usmíval.
– Tati, moc děkuju! Ten tablet je hodně rychlý. Pomůžeš mi nastavit profil? Můj starý telefon už nestíhá aplikace.
Petr okamžitě změnil tón a začal mluvit velmi vlídně:
– Samozřejmě, synu! Hned všechno nastavíme. Vždycky ti pomůžu, pamatuj. Teď se budeme vídat často. Dokonce uvažuju, že bych se k vám nastěhoval. Místa je tu dost, spolu bude veseleji. Budu ti pomáhat s úkoly a přihlásím tě do sportovního kroužku.
Bylo mi velmi nepříjemně. Pochopila jsem jeho pravý cíl. Nepotřeboval jen peníze z bytu. Rozhodl se vrátit, protože jsme teď měli cenný majetek. Před pěti lety nás vyhodil s jedním kufrem. Tehdy řekl, že už má dost dětského pláče a že vypadám věčně unaveně. A teď, když syn vyrostl a já mám vlastní byt v Praze, se rozhodl uplatnit svá otcovská práva.
– Davide, jdi do pokoje, – řekla jsem co nejklidněji. – Teď s tátou dokončíme rozhovor a on za tebou přijde.
Syn souhlasil a odešel. Petr se na mě podíval s jistotou vítězství.
– Vidíš, jak ke mně chlapec vzhlíží? Potřebuje mužskou výchovu. Ty ho vychováváš sama, vypadáš bledě a unaveně z práce. Přijmi moji nabídku, Jarmilo. Vrátím se do rodiny a budeme žít normálně. Byt využijeme v byznysu a vyděláme spoustu peněz. Budeš moci odejít z té těžké práce a starat se o domácnost.
– Tvoje matka bydlí ve starém dřevěném domě na jihu Čech, který se rozpadá, – řekla jsem a podívala se na něj. – Chceš odhlásit dítě z nového bytu v Praze a přihlásit ho do domu bez ústředního topení? A to všechno kvůli úvěru, který utratíš na své projekty? Pamatuji si tvé dřívější nápady: kávové automaty a prodej autodílů. Z těch projektů zbyly jen dluhy, které spláceli moji rodiče, aby exekutoři neodnesli naši elektroniku.
Petr se přestal usmívat. Jeho tvář ztvrdla, sevřel rty.
– Jak to se mnou mluvíš? – zeptal se hlasitě. – Jsem jeho otec! Mám zákonné právo vychovávat svého syna. Když podám k soudu návrh na určení místa pobytu dítěte ke mně, budeš mít těžkou situaci. Můj oficiální příjem je teď třikrát vyšší než tvůj. Opatrovnický úřad uvidí, že matka pracuje na dvou místech a netráví s dítětem čas, zatímco otec má volnou pracovní dobu a spoustu finančních možností.
Bylo mi směšné a odporné poslouchat tyhle výhrůžky. Před pěti lety bych se lekla, rozplakala a prosila ho, aby to nedělal. Ale za ty roky jsem hodně pracovala a přestala se bát. Naučila jsem se jednat s pracovníky inkasních agentur, když mě Petr nechal s nesplacenými mikroúvěry. Naučila jsem se vyřizovat různé dokumenty a komunikovat s úředníky.
– Obrať se na soud, – odpověděla jsem klidně a nalila si sklenici vody. – Podaj žalobu. Soudce bude velmi překvapený, až prostuduje dokumenty o tvém dluhu na výživném. Kolik dlužíš za loňský rok? Tři sta tisíc? Databáze exekutorů je přístupná všem, Petře. Tvá nová bunda a dárek pro syna vypadají hezky. Ale zákon chrání ty rodiče, kteří se o dítě starají každý den, ne ty, co přijdou jednou za pět let.
Petr rychle vstal ze židle. Veškerá jeho nafoukanost v mžiku zmizela.
– Ty mi jen závidíš a zlobíš se, že se mi v životě daří! – začal křičet. – Žij si ve svém malém bytě a zůstaň tady sama. Myslíš, že to zvládneš? David vyroste a sám se odstěhuje ke mně, protože mu kromě tohohle bytu nic nedokážeš dát!
– Odejdi, Petře, – otevřela jsem vchodové dveře. – A vezmi si svůj tablet. Pět let jsme žili bez tvých dárků a dál budeme žít bez nich.
Petr vešel do pokoje k synovi a vzal překvapenému chlapci krabici s elektronikou.
– Vy vůbec neumíte ocenit dobré věci! – vykřikl, když si obouval boty u dveří. – Ode mě už nedostanete ani korunu. Sama si ke mně přijdeš pro pomoc, až nebudeš mít na zaplacení energií!
Vchodové dveře se s bouchnutím zavřely. V předsíni bylo ticho. David vyšel z pokoje, plakal. Bylo mu líto, že mu vzali tablet, ale pochopil celou situaci. Přišel ke mně, objal mě kolem pasu a přitulil se.
– Mami, nic se neděje. Můžu chodit i se svým starým telefonem. Nejdůležitější je, že teď bydlíme v novém bytě.
Pohladila jsem ho po hlavě. Už jsem neměla žádné naděje na toho člověka. Dokážeme žít sami, bez jeho nebezpečných plánů a bez jeho náhlé touhy být otcem, za kterou bychom museli draze zaplatit.
