35 let jsem pracovala jako předsedkyně posudkové komise a nemilosrdně jsem brala invalidní důchod těm, kteří podle mě mohli pracovat. Byla jsem na sebe pyšná, že šetřím státní peníze. Ale když můj manžel prodělal mrtvici a moji bývalí kolegové se na nás jen usmívali a odmítli nám přidělit pleny se slovy: Vždyť ještě hýbe rukou!, pochopila jsem, že jsem celý život byla hlídacím psem systému, který nenávidí stáří a slabost.
V naší zemi nedostanete invalidní důchod snadno o něj musíte bojovat, musíte dokázat, že jste už téměř na odpis. A já byla tou zdí, o kterou se všichni tito lidé roztříštili.
Jmenuji se Libuše Janáčková. Je mi šedesát osm let. Až do loňska jsem byla předsedkyní posudkové komise v krajském městě. Přes moji kancelář prošly tisíce lidí: beznohých, nevidomých, onkologických pacientů, diabetiků.
Měla jsem pověst železné dámy. Znala jsem všechny kličky, znala jsem simulanty. Okamžitě jsem rozeznala ty, co chtěli získat skupinu jen kvůli slevám na bydlení nebo zvýšení důchodu.
Ukol z hora byl jednoduchý, i když se o něm nesmělo nahlas mluvit: šetřit rozpočet. Méně invalidů více odměn pro vedení komise.
Brala jsem skupinu i lidem, kterým chyběly prsty na ruce. Podívala jsem se jim přímo do očí a řekla:
Máte druhou ruku. Můžete pracovat jako recepční. Můžete zvedat telefony. Stát vás nemusí živit. Dáváme vám pouze třetí, pracovní skupinu. Další!
Odmítala jsem matkám dětí s DMO drahé zahraniční vozíky a předepisovala levné české varianty, ve kterých děti plakaly bolestí. Říkala jsem:
Musíme dodržet normy. České výrobky nejsou horší. Musíte vydržet.
Klidně jsem spala. Považovala jsem se za člověka státu, štít proti parazitům. Měla jsem vysoký plat, respekt nadřízených, služební auto a útulný byt.
Pak ale přišla pohroma do mého vlastního domu.
Rána.
Mému manželovi, Františku, bylo devětašedesát. Byl silný, veselý chlap, celý život dělal inženýra ve fabrice. Plánovali jsme odejít do důchodu, koupit chalupu a starat se o vnoučata.
Všechno skončilo během jediné slunečné červencové chvíle na chatě. Těžká ischemická mrtvice.
Když jsem vtrhla na JIPku, lékař uhnul pohledem.
Paní Janáčková, jste zdravotnice, chápete… Pravá strana ochrnutá. Polykání nejde. Nemluví. Přežije, ale… těžká invalidita.
Po měsíci jsem si Frantu odvezla domů. Můj silný, hrdý muž byl najednou bezmocné dítě v těle velkého muže. Ležel v posteli, hleděl jedním okem na strop a z koutku úst mu tekly sliny.
Začalo peklo, které znají ženy pečující o ležící pacienty. Otáčet každé dvě hodiny, aby se nevytvořily proleženiny. Měnit pleny. Krmit ho rozmixovanými polévkami ze stříkačky. Za dva měsíce jsem zhubla deset kilo, zničila si záda a zapomněla, jaké to je spát víc než tři hodiny v kuse.
Peníze zoufale nestačily. Františkův důchod padl na pečovatelku, když jsem musela do práce, a na léky. Potřebovali jsme první stupeň invalidity a individuální rehabilitační plán, abychom od státu získali zdarma pleny, antidekubitní madraci a zdravotní polohovací lůžko.
Připravila jsem papíry a šla k posudkové komisi. Do té své komise. Jen do vedlejší kanceláře.
Tentokrát jsem byla na druhé straně stolu.
Komisi vedla moje bývalá zástupkyně, Petra. Žena, kterou jsem sama naučila být nekompromisní.
Přivezla jsem Františka do místnosti na starém vozíku půjčeném z charity.
Petra se na nás podívala přes brýle. Byla v jejích očích ta samá chladná kalkulace, s jakou jsem se dívala na lidi léta já.
Přišla k Frantovi, požádala ho, aby zvedl levou, zdravou ruku. S námahou, třesoucí se ji zvedl.
No vidíte, paní Janáčková, zazněla vesele. Je tam zlepšení. Levá ruka funguje. Reflexy existují.
Petro, on se počůrává! řekla jsem úzkostně. Nemluví! Jaké zlepšení? Potřebujeme první stupeň a madraci, už se mu dělají proleženiny!
Petra povzdechla a blahosklonně se usmála. Přesně tak jsem se usmívala já.
Libuše, znáte předpisy. První stupeň je jen při úplné ztrátě sebeobsluhy. A František si levou rukou může podat lžičku. Je částečně soběstačný. Dostane druhý stupeň.
A co ty pleny? rozklepal se mi hlas. Potřebuji pět plen denně! Z našeho důchodu je nekoupím.
Podle směrnic ministerstva zdravotnictví máte tři pleny denně při druhém stupni. Madrace teď také nepřísluší. Měla jste ho častěji otáčet. Rozpočet není nafukovací. Sama jste mě to učila. Další prosím!
Bumerang.
Odvezla jsem manžela na chodbu.
V té chodbě seděly desítky lidí. Dědkové o berlích. Ženy po chemoterapii. Matky s handicapovanými dětmi. Hodiny seděli v dusném, tmavém koutě a čekali, aby přesvědčili ty dokonale upravené úřednice v bílých pláštích, že je bolí. Že chtějí žít.
Dívala jsem se na ně. A najednou jsem si na každého vzpomněla.
Vzpomněla jsem si na válečného veterána bez nohy, kterému jsem odpírala německou protézu, protože jste starý, na procházení po bytě stačí česká. Plakal v mojí kanceláři.
Vzpomněla jsem si na ženu s rakovinou prsu ve čtvrtém stádiu, které jsem přiznala druhý pracovní stupeň s tím, že můžete šít doma, rakovina je dnes léčitelná. Za dva měsíce zemřela.
Došlo mi, že jsem léta nešetřila státní peníze. Brala jsem seniorům právo na lidskou důstojnost. Byla jsem součástí sadistického stroje, který nutí nemocné, aby se cítili provinile za to, že jsou nemocní.
A ten stroj teď semlel mě.
Klekla jsem si před Františkovu vozíček. Můj muž, můj silný, krásný Franta, který mě kdysi zvedal do náruče, teď seděl s pokleslou hlavou a slinou na bradě. Nemohl promluvit. Ale jeho oko mě pozorovalo. A z toho oka stékala jediná trpká slza. Věděl vše. Chápal, že je odepsaný. Že jeho život, jeho daně, které platil čtyřicet let, už nestojí ani za jednu plenu navíc.
Odpusť mi, Františku, rozplakala jsem se a zabořila obličej do jeho kolen, uprostřed té hrozné chodby. Odpusťte mi všichni. Pane Bože, odpusť mi.
Pokání.
Další den jsem podala výpověď. Odřekla si státní důchod a odešla s roztržkou.
Prodala jsem naše auto, abych Frantovi pořídila pořádnou postel a kvalitní německou matraci. Pleny mu kupuji sama.
Ale začala jsem dělat ještě něco.
Dnes už pracuji zadarmo. Stala jsem se dobrovolnou právničkou pro invalidy.
Každý den chodím s nemocnými seniory na ty zatracené komise. Znám veškeré jejich předpisy, úskoky i detaily ministerských vyhlášek, které zatajují lidem.
Když další železná dáma odmítá babičce po mrtvici přiznat pleny, kladu na stůl paragrafy a vyhrožuji státním zastupitelstvím. Pomáhám jim získat vozíky, léky, lázně. Bojuji se systémem jeho vlastními pravidly.
Můj František už nikdy nevstane. Doktoři říkají, že mu nezbývá mnoho času.
Ale pokaždé, když se mi podaří vybojovat někomu první stupeň pro ochrnutého dědu, přijdu domů, sednu si k Frantově posteli, vezmu jeho teplou, ochablou ruku a řeknu:
Dnes jsme zachránili dalšího, Franto.
A zdá se mi, že se usměje.
Žijeme ve světě, kde je stáří a slabost vnímána jako ostuda. Ale jednou ten zvon zazvoní po každém z nás. Žádná funkce, žádné kontakty vás před mrtvicí či rakovinou nezachrání.
A jestli dnes odmítneme soucit slabým, zítra se nedivme, až ten samý systém tvrdě přejde i přes nás.
A co vy? Setkali jste se s krutostí a byrokracií při vyřizování invalidity pro sebe nebo blízké? Myslíte, že lidem s kapkou moci zkostnatí srdce, nebo je k tomu donutí systém?
