35 let jsem pracovala jako předsedkyně posudkové komise a tvrdě jsem lidem, kteří mohli pracovat, odebírala invalidní důchod. Byla jsem hrdá na to, jak šetřím státní peníze. Ale když manžela postihla mrtvice a mí vlastní kolegové mu s úsměvem odmítli předepsat pleny, řekli: Vždyť hýbe ještě jednou rukou! pochopila jsem, že celý život jsem byla hlídacím psem systému, který opovrhuje stářím a slabostí.
U nás invaliditu jen tak nedostanete musíte ji doslova vydobýt, dokazovat, že jste téměř neživý. A já byla tou zdí, o kterou si lidé lámali zuby.
Jmenuji se Milena Strnadová. Je mi šedesát osm let. Do loňského roku jsem byla předsedkyní posudkové komise v Brně. Mým kancelářím prošly tisíce lidí: beznohých, slepých, onkologických pacientů, diabetiků.
Měla jsem pověst železné lady. Znala jsem všechny kličky i simulanty. Prohlédla jsem každého, kdo žádal o důchod jen kvůli výhodám na energie nebo vyšší penzi.
Můj úkol byl jasný, i když se o něm nemluvilo nahlas: šetřit rozpočet pojišťovny. Čím méně invalidů, tím větší prémie pro vedení komise.
Odebírala jsem stupně postižení lidem, kterým chyběly prsty na rukou. Dívala jsem se jim do očí a říkala:
Máte druhou ruku. Můžete dělat vrátného, můžete zvedat telefony. Stát vás nemusí živit. Odnímáme vám druhý stupeň a dáváme třetí, pracovní. Další prosím!
Odmítala jsem matkám dětí s dětskou mozkovou obrnou drahé zahraniční vozíky a předepisovala laciné české, ve kterých děti křičely bolestí. Odpovídala jsem:
Máme normy. České výrobky nejsou horší. Musíte vydržet.
Spala jsem klidně. Považovala jsem se za státního člověka, štít proti vychytralým žádostem. Měla jsem nadprůměrný plat, uznání nadřízených, služební auto a útulný domov.
Dokud nezaklepalo neštěstí i na mé dveře.
Rána.
Mému manželovi, Pavlu, bylo devětašedesát. Byl silný, veselý muž, celý život pracoval jako inženýr v továrně. Plánovali jsme jít do důchodu, koupit chalupu na Vysočině a užívat si s vnoučaty.
Všechno skončilo v jediné vteřině, za slunného červencového rána na chatě. Masivní ischemická mrtvice.
Když jsem dorazila na JIP, lékař mi nechtěl pohlédnout do očí.
Paní Strnadová, jste zdravotnice, víte Pravá polovina těla úplně ochrnutá. Polykací reflex v tahu. Řeč pryč. Přežije, ale bude těžce postižený.
Pavla jsem si odvezla domů po měsíci. Můj silný, pyšný muž se proměnil v bezmocné dítě v těle velkého chlapa. Ležel na posteli, zíral jedním živým okem do stropu, koutky úst mu tekly sliny.
Začalo peklo, které zná každá žena, pečující o ležícího nemocného. Otáčet každé dvě hodiny, aby nebyly proleženiny. Měnit pleny. Krmit injekční stříkačkou tekutými polévkami. Za dva měsíce jsem zhubla deset kilo, zničila si záda a spánek delší než tři hodiny se stal minulostí.
Peníze chyběly zoufale. Pavlova penze šla na pečovatelku, když jsem musela do práce, a na léky. Potřebovali jsme první stupeň invalidity. A individuální plán péče, abychom od státu získali zdarma pleny, antidekubitní matraci a speciální polohovací postel.
Všechno jsem připravila a šla k posudkové komisi. Ke své vlastní komisi. Do vedlejší místnosti.
Na druhé straně stolu.
Komisi vedla moje bývalá zástupkyně, Ivana. Žena, kterou jsem sama učila být přísná.
Přivezla jsem Pavla na starém vozíku, půjčeném z charity.
Ivana se na nás podívala přes brýle. V jejích očích nebyl soucit. Jen ten známý chladný pohled kasírovacího stroje, kterým jsem já léta koukala na ostatní.
Přešla k Pavlovi a požádala ho, ať zvedne levou, zdravou ruku. Třesoucí se ji zvedl.
No vidíte, paní Strnadová, řekla vesele Ivana. Levá ruka funguje. Reflexy jsou. Stav se zlepšuje.
Ivano, on se počůrává! zašeptala jsem zlomeně. Nemluví! Jaké zlepšení? Potřebujeme první stupeň a matraci, už má proleženiny!
Ivana si povzdychla a shovívavě se usmála. Přesně tak, jak jsem to dělávala já.
Znáte předpisy. První stupeň se dává jen při úplné ztrátě soběstačnosti. Pan Strnad si levou rukou dokáže sám podat lžíci. To znamená částečné sebeobsluhu. Dáváme druhý stupeň.
A pleny? chvěl se mi hlas. Potřebujeme pět plen denně! Za naši penzi je nemůžu koupit!
Podle vyhlášky zdravotnictví náleží tři pleny denně při druhém stupni. A matrace zatím nepřísluší. Měla jste včas převracet. Rozpočet není nafukovací, paní Strnadová. Vždyť jste mě to sama učila. Další!
Bumerang.
Odvezla jsem manžela na chodbu.
Na té chodbě seděly desítky lidí. Staříci s holí. Ženy bez vlasů po chemoterapii. Matky s vozíčkovými dětmi. Seděli v dusnu a tmě celé hodiny, čekali, až budou moct těm uhlazeným dámám v bílých pláštích dokazovat, že je bolí. Že chtějí žít.
Dívala jsem se na ně. A najednou jsem si vzpomněla na každého.
Vzpomněla jsem si na dědečka z Afghánistánu bez nohy, kterému jsem nedala poukaz na kvalitní německou protézu, protože už jste starý, a na chození po bytě vám naše stačí. Plakal mi v kanceláři.
Vzpomněla jsem si na paní s karcinomem prsu ve čtvrtém stadiu, které jsem dala pracovní skupinu, že můžete šít doma, rakovina se teď léčí. Za dva měsíce zemřela.
Pochopila jsem, že jsem léta nešetřila státní peníze. Brala jsem starým lidem jejich lidskou důstojnost. Byla jsem součástí stroje, který dělá z nemocných pocit, že za svou nemoc musí být vděční, když vůbec žijí.
A teď ten stroj semlel mě.
Sedla jsem si na bobek ke kolu vozíku svého Pavla. Můj muž, můj silný, krásný Pavel, který mě kdysi nosil v náručí, teď seděl se slinou na bradě. Nemohl nic říct. Ale jeho jediné živé oko na mě hledělo. Z něj stékala osamělá slza. Věděl vše. Věděl, že ho odepsali. Že čtyřicet let jeho práce, daní, život nestojí za jednu navíc poskytovanou plenu.
Odpusť, Pavle, rozplakala jsem se přímo na jeho kolenou uprostřed té hrůzné chodby. Odpusťte všichni. Bože, odpusť mi.
Pokání.
Druhý den jsem podala výpověď. Vzdala jsem se výsluhy úředníka a odešla s hlukem.
Prodala jsem auto, abych mu mohla koupit pořádnou polohovací postel a německou matraci. Pleny kupuji sama.
Udělala jsem ale ještě něco.
Začala jsem zdarma pomáhat ostatním. Stala jsem se právní poradkyní pro zdravotně postižené.
Chodím den co den s nemocnými starými lidmi na komise. Znám všechny jejich nařízení, triky i vyhlášky, které před lidmi tají.
Když některá železná lady odmítne babičce po mrtvici pleny, položím na stůl zákon a pohrozím stížností. Vybojuji pro ně vozíky, léky, příspěvky. Mlátím ten systém jeho vlastními zbraněmi.
Můj Pavel se už nepostavil. Lékaři tvrdí, že mu nezbývá moc času.
Ale pokaždé, když pro nějakého cizího dědu vybojuji první stupeň, přijdu domů, sednu si k manželově lůžku, vezmu jeho teplou, ochablou ruku a šeptám:
Dnes jsme zase někoho zachránili, Pavle.
A přijde mi, že se usměje.
Žijeme ve světě, kde je stáří a slabost ostudou. Ale jednou zazvoní ten zvon každému z nás. Žádné postavení ani známí tě nespasí před nemocí.
A když dnes odmítáš slabým soucit, zítra se nediv, až tě ten stejný systém bez citu převálcuje.
Zažili jste vy nebo vaši blízcí bezcitnost a byrokracii při vyřizování invalidity? Myslíte, že za ztrátu lidskosti může malá moc nebo systém samotný?
Pokud má můj příběh zanechat vzkaz, pak tento: skutečná lidskost se pozná podle toho, jak jednáme se slabými. A nikdy není pozdě začít být lepším člověkem pro ně, a vlastně i pro sebe.
