Zvyky v rodině mého manžela mě doslova dávají do kolen, ke tchýni už prostě nedokážu chodit.
Opravdu nezvládám návštěvy u rodičů mého manžela při některých jejich zvycích se mi dělá šoufl. Mám co dělat, abych nevzala nohy na ramena, protože jen sedět s nimi u stolu je pro mě zážitek na celý život. Mluvila bych s nimi klidně celé odpoledne, ale představa společného jídla mě upřímně děsí. Manžel se tváří, že je to úplně normální, a moje tchýně je přesvědčená, že jsem rozmazlená chudinka, co si myslí, že je princezna a nikdy nic správně neudělá.
Naštěstí s manželem nebydlíme pod jednou střechou s jeho rodiči. Škoda jen, že jsme od nich nedost dost daleko na to, abych je zvládla odbýt jen telefonátem občas musím přijít i osobně. Vždycky je to pro mě stres hledám každou možnou výmluvu, proč tentokrát nemůžu. Jinak co se týče jeho rodiny, je všechno docela běžné: máma a táta, oba mají práci, oba s vysokou školou, byt stylově zařízený a všechno je pěkně uklizeno. Ale jakmile zasedneme ke stolu, začne mi běhat mráz po zádech. Aby bylo jasno, jsem šíleně vybíravá ani od svého manžela si nevezmu lžičku, pokud už ji olízl. Můžu se snažit, jak chci prostě ne, díky!
S manželem je to celkem jediná věc, co se časem zlepšila, je mi čím dál bližší. Ale s jeho rodiči se ne a ne sžít. A to je pak teprve circus. Tchýně například míchá salát v jednom obřím kastrolu, “ochutná” ho, olízne lžíci a bez mrknutí oka ji vrazi zpět do salátu. Jako fakt, prosím vás?!
Nebo další věc všichni si dávají panáky, já si přinesu svou lahev bílého. Tchýně bez rozpaků chytí můj skleničku a “jen tak” si cucne, prý aby ochutnala. Proč? Minimálně je to nehygienické. Není to moje rodina. Snažím se nenápadně svůj pohár vyměnit, ale někdy to prostě nejde. Tchán ještě navíc celou návštěvu probírá “ze všech stran” moji osobu na hraně vtipu a urážky, což bych přežila, pokud by to aspoň nebylo před ostatními. Manžel se občas pokusí zasáhnout, ale stejně to neřeší.
A teď třešnička na dortu tchýně miluje vracet zbytky jídla zpátky do hrnce. Ohřála si polévku, nesnědla, tak cákne obsah talíře zpátky do hrnce, strčí do lednice teda když tam nemá rozmíchanou kysanku, že jo. Stejná metoda platí u čehokoliv i saláty putují z talíře po oslavě zpět do mísy. Děkuji pěkně, to jím radši suchou housku z krámu. Veškeré jídlo, co se nedělalo přímo přede mnou, u nich prostě nepozřu.
Další lahůdka tchýně pokaždé plivne na pánev, než na ní něco usmaží. Prý tím testuje, jestli je dost horká. Existuje milion civilizovanějších způsobů, ale ona s ledovým klidem prohlašuje, že při té teplotě stejně všechno zmizí. Ale ten pohled mi nějak nejde dostat z hlavy…
A úplný vrchol jsem zažila, když nechali psa vylízat talíře. Po hostině zbyla velká miska s brambory a gulášem, takže ji šoupli na zem, pes si dal do nosu a pak šup talíř jen hoply mezi ostatní do dřezu, jako by se nechumelilo.
To už mi došla trpělivost, tak jsem řekla, že jíst z talíře po psu je už i na mě moc. Podívali se na mě jako na mimozemšťana a prohlásili, že přece všechno vždycky pořádně umyli. No jasně ale pes by měl mít přeci svoje misky, ne? Navrhla jsem, že když se nic neděje, tak jim tu psí misku klidně umyju a budou z ní jíst. Tchýně se na smrt urazila. Co jsem jí vlastně řekla? Logicky přece, když je miska umytá, neměl by být rozdíl. Ale manžel do mě začal hučet, že prý přeháním ale já vím své!
Fakt už k nim nechci chodit. Leda, že si budu chodit sama s vlastní krabičkou a ničím jiným se nedotknu, ale tím bych jim akorát zkazila svátek a tchýně by za mnou tahala celý týden smutné oči. Netuším, jak to vyřešit. Není fér stavět manžela před dilema “já nebo rodina”, ale taky nechci trpět v kuchyni, kde se zvyky píší podle psa.
Upřímně, nejvíc ze všeho toužím přestěhovat se do Brna nebo Plzně, prostě někam, kde bych už návštěvy u tchýně mohla zvládnout jen přes telefon. Zavolat jí klidně můžu, ale další guláš u jednoho stolu Prosím, ať mě toho někdo ušetří!
