Včera přišel můj manžel z práce a byl nějaký podivný.
Zeptala jsem se ho na svatbu a okamžitě sklopil oči. Řekl, že pojede na svatbu sám…
A co já? Byla jsem překvapená.
Můj manžel mi pověděl: Miláčku, v lednu jsem dostal jen prázdnou výplatu. Takže pravděpodobně pojedu na svatbu sám. Ty zůstaň doma a postarej se o dceru. Nic se nestane, bude to jen na tři dny, musím být v hotelu a trochu se najíst. A samozřejmě koupit svatební dar.
Jsme mladá rodina. Bydlíme v jednopokojovém bytě, který nám dala tchyně. Jsem na rodičovské dovolené, dcera má skoro dva roky. Do práce jsem se zatím nehrnula, protože nemám nikoho, kdo by mi dceru pohlídal. Manželovi rodiče nám dali byt, za což samozřejmě díky.
Moje mamka se stará hlavně o sebe a bere si různé brigády. Hned mi řekla, že kdyby bylo opravdu nutné a já musela do práce, tak přijede a postará se o malou. Ale abych si koupila nové šaty a nechala si obarvit vlasy na to ať zapomenu. To by u ní dcera na hlídání nebyla.
Znám svůj mamčin temperamentu moc dobře. Mimochodem, maminka každoročně letí někam do zahraničí a všechny víkendy tráví ve wellness nebo na masáži.
V naší rodině se nestaly žádné krizové situace. Když je manžel doma, mám trochu volno a můžu se věnovat nějakým svým věcem. Pravda, manžel z toho není zvlášť nadšený a pouští mě ven jen na chvíli a jen málokdy.
Ale pak přišla svatební pozvánka.
Manželův mladší bratr se rozhodl oženit. Měli jsme jet na tři dny do jiného města. Šla jsem za mamkou, jestli by mohla zůstat s vnučkou. Přeci jen svatba, to je velká věc, jen tři dny. Dcera je klidné dítě, nepláče a nevyvádí.
Maminka dlouho odmítala, ale nakonec si povzdechla a vzala si tři dny volna. Byla jsem upřímně šťastná. Dva roky jsem doma s dítětem a alespoň na svatbě bych si trochu odpočinula…
Ale moje představy zmizely po oznámení manžela.
Pro mě to měl být důležitý zážitek. Rok jsem kojila a téměř nevycházela z domu. Nakonec se ukázalo, že nikdo malou nechtěl hlídat. Manžel často jezdí na firemní akce nebo služební cesty.
Manželova bratra vlastně moc neznám, jeho nevěstu jsem viděla jen na fotce.
Bylo mi opravdu líto. Můj muž se ale mnou odmítl zabývat. Myslel si, že je to v pořádku.
Podívej, mamka není nadšená, že by ji měla brát k sobě. Nech ji odpočinout, a zůstaň ty. Nemá smysl někoho nutit. Pokud tam nechce být, tak tam nebude. Ani mou rodinu moc neznáš, co by ti ta cesta dala? Tvoje místo je doma u dcery. Já tam zajedu a vrátím se.
Tak jsem se rozhodla, že nikam nejdu. Proč by měl manžel rozhodovat, co mám dělat?
Co myslíte má pravdu?
Já mám pocit, že jsou oba trochu bezohlední, jak mamka, tak manžel. Jasně, babička nemusí hlídat vnučku, ale mohla by myslet i na mě, nejen na sebe.
A manžel vlastně vůbec nechápe, kolik času jsem dceři věnovala. I já potřebuji odpočinek.
Měl by mě pochopit pokud mě opravdu miluje…
V téhle situaci jsem dost smutná. Jsem závislá na manželovi, nemám nikoho, kdo by mi pomohl.
Ráda bych slyšela, co si myslíte vy. Doufám, že se mi podaří postavit a ukázat manželovi svůj pohled na věc.
Drahé ženy, nezapomínejte, že žijeme ve svobodné zemi! Máme právo na svůj názor a nic se nestane, když ho řekneme. Manžel by rozhodně neměl hned žádat o rozvod, kdyby mu něco řekla. A pokud ano, není to skutečná láska. Mějme se rádi a pamatujme, že máme dát druhým radost.
