Hele, představ si, už venku se stmívalo a mamka pořád nešla domů. Anička, jak si jela na vozíčku po obýváku, dojela ke stolu, vzala svůj mobil a vytočila mámin číslo.
Volané číslo je momentálně nedostupné nebo mimo signál, ozval se cizí hlas z telefonu. Anička rozpačitě koukala na mobil, pak si vzpomněla, že na kreditu už těch pár korun stejně sotva zbylo, a telefon zase vypnula.
Mamka odešla do obchoďáku a pořád se nevracela. To se nikdy nestávalo nikdy ji nenechávala čekat tak dlouho, protože Anička byla od narození na vozíku a bez mámy by si jinak sama neporadila. Jinou rodinu neměla.
Aničce je už sedm, nebojí se být sama doma, ale máma jí vždycky říkávala, kam jde a kdy bude zpátky. Dneska vyrazila až k Albertu na kraji města, protože tam je levněji. Často tam spolu chodily no, a podle Aničky to není vůbec tak daleko, za hodinku by byla zpátky. Jenže když se podívala na hodiny, zjistila, že už jsou to čtyři hodiny.
Zašla do kuchyně na čaj, ohřála si karbanátek z lednice a zapila ho čajem. Ale mamka pořád nikde. Neudržela to a zase vytočila její číslo.
Volané číslo je momentálně nedostupné nebo mimo signál, ozvalo se znovu.
Odjela na svém vozíku do pokoje, položila mobil pod polštář a nechala si svítit lampičku bez mámy měla prostě strach.
Usnula až po dlouhé době.
***
Ráno ji vzbudilo sluníčko, které zářilo do pokoje. Mámina postel byla ustlaná. Mami! zavolala směrem do předsíně.
Ticho. Vzala mobil a opět vytočila mámin číslo. Stejná automatická hláška.
Úplně se jí sevřelo hrdlo a rozbrečela se.
***
Kuba se vracel z kavárny. Každé ráno tam pečou čerstvé koláče. U nich doma to bylo tak mamka nachystá snídani a on běží pro čerstvé housky.
Už mu bylo třicet, ale pořád byl svobodný. Žádná holka si ho nevšímala, byl spíš takový nenápadný, hubený a pořád nějak nemocný. Od dětství se s tím potýkal a otec je brzy opustil, takže vyrůstal jen s mámou. Nový lékařský verdikt mu potvrdil, že nikdy nebude mít děti. Kuba si postupně zvykl, že zůstane sám.
Cestou zahlédl v trávě rozbitý telefon. Elektronika byla jeho koníček i práce dělá programátora a bloguje o mobilech a počítačích. Doma měl telefoneků spoustu a špičkových. Ale z čisté zvědavosti ten zničený přístroj zvedl. Vypadal, že ho někdo přejel autem. Strčil ho do kapsy že se na to mrkne doma.
***
Po snídani vytáhl ze zničeného mobilu SIMku a šoupnul ji do svého starého přístroje. V adresáři byly většinou čísla do nemocnice, na pojišťovnu a na různé úřady. Ale na prvním místě dcera. Chvilku váhal a pak to číslo vytočil:
Mami! ozvalo se radostně dětské haló.
Já nejsem máma, odpověděl zaskočeně Kuba.
A kde je máma?
Nevím, našel jsem rozbitý telefon, zkusil jsem to zapnout a zavolat.
Moje maminka se včera vydala do krámu a nevrátila se zamračila se Anička. Zazněl pláč.
Kde máš tatínka, babičku?
Já nikoho nemám, jen mám maminku.
Jak se jmenuješ? pochopil Kuba, že tady si dítě samo neporadí.
Anička.
Já jsem Kuba, teta. Můžeš vyjít ze dveří a zajít k sousedům, aby ti pomohli?
Já nemůžu, nemám nohy zdravé. A v sousedství teď nikdo nebydlí.
Počkej, jak to myslíš?
Odjakživa jsem taková, mamka říká, že když našetříme peníze, půjdu na operaci.
A jak se pohybuješ?
Na vozíčku.
Aničko, víš, kde bydlíš? ptal se už v akci.
Jasně, ve Zlíně, ulice Smetanova, číslo deset, byt pět.
Přijedu k tobě a zkusím pomoct najít mamku.
Vypnul telefon.
Maminka, tedy paní Alena, vešla do Kubova pokoje.
Kubo, co se děje?
Mami, našel jsem na ulici rozmlácenej telefon, šoupl tam simku. Zavolal jsem prvnímu číslu, a tam je malá holka sama doma, je na vozíku a nemá nikoho jinýho. Získal jsem od ní adresu. Jedem tam.
Jasně, jdeme spolu, hned se sbalím, rozhodla máma.
Alena Koubová taky sama vychovávala nemocného syna. Dobře věděla, co to je být matkou, pro kterou je dítě všechno. Byla už v penzi, ale Kuba programoval a blogováním vydělával celkem slušně.
Objednali taxi a jeli na Smetanovu.
***
Zazvonili na domovní zvonek.
Kdo je tam? ozval se smutný hlas.
Aničko, to jsem já, Kuba!
Můžete přijít!
Dveře byly už pootevřené. Před nimi seděla hubená holčička s velkýma očima.
Pomůžete mi najít maminku?
Jak se jmenovala? zeptal se hned Kuba.
Jana Novotná.
Počkej, Kubo, zarazila ho máma. Aničko, máš hlad?
Trochu, v lednici byla karbanátek, ale ten už jsem včera snědla.
Kubo, běž do našeho obchodu a přines věci, co obvykle kupujem.
Jdu na to! a vyrazil.
***
Když se vrátil, jeho máma zatím něco malého uvařila. Vybalila nákup, prostřela na stolek. Po jídle se Kuba pustil do pátrání po mamince.
Zapnul notebook a projížděl zprávy z předešlého dne. Hm, ulice Albertov, sražená žena, převezena ve vážném stavu do nemocnice. Vytáhl telefon a začal volat. Po třetím pokusu mu někdo zvedl.
Ano, včera k nám přivezli ženu po nehodě. Je ve vážném stavu a zatím není při vědomí.
Jméno?
Bez dokladů a bez mobilu, jste rodina?
Zatím nevím Přijedu hned.
Zavěsil a šel za Aničkou.
Máš fotku mamky?
Jo, tady v albu, ukázala na poličku.
Ta je krásná!
Kuba si fotku mobilem vyfotil a zamířil do nemocnice.
***
Otevřela oči. Bílý strop. Pomalu se jí vracelo vědomí. Cosi jí bliklo hlavou jedoucí auto, sražená žena
Chtěla pohnout rukou, ale bolest ji bolela snad ve všem. Přistoupila sestřička, tiše se ptá:
Jak je?
Lída, tedy paní Jana, s hrůzou hledí:
Jak dlouho tady jsem?
Dva dny.
A moje dcera je sama
Uklidněte se, Janí, přišel za vámi včera mladý muž, nechal tu telefon. Vaše dcera je s hodnými lidmi. Půjčím vám jej.
Sestřička vytáhla telefon, zmáčkla kontakt dcera.
Mami?
Ani, zlatíčko, jak se máš?
Je to dobrý! Babička Alena i strýc Kuba tu byli, chodí za mnou.
Jaký strýc Kuba?
Nebojte se, ozval se doktor. Telefon teď odložte, potřebuji vás vyšetřit!
Ani, zavolám ti večer! zavolala Jana a sestra telefon odnesla.
Když lékař odešel, sestřička jí ještě na chvíli mobil půjčila.
Děvčátko
Paní Jano, tady Alena, matka Kuby. Můj syn našel váš rozbitý telefon, podle simky našel i Aničku a vás. Jsem už v důchodu, o holčičku se postarám, NEBOJTE! Dávám sluchátko vaší Aničce.
Mami, brzy buď zdravá! povzbuzovala dcera.
Zlato, poslouchej babičku! chytila se Jana jako poslední naděje.
Teď už dost, dovolila sestřička a mobil vzala.
***
Další den Janu převezli na pokoj a večer za ní přišel návštěvník hubený, trochu nesmělý mladík.
Dobrý den, já jsem Kuba, přišel jsem vás navštívit. Nevadí, že jsme si začali hned tykat?
Vůbec, usmála se Jana.
Položil jí na stolek tašku.
To máma nachystala.
Jste moc hodní, vůbec nevím, co na to říct, byla zaskočená Jana.
Úplně náhodou jsem našel váš rozbitý telefon a díky tomu se dostal k Aničce. Opatruju ji.
Jak se má Anička?
Hned vám ji zavolám.
Chvilku něco ťukal do mobilu, pak jej podal Janě. Na displeji visela usmívající se dcera.
Mami! Je ti líp?
Je mi líp, beruško. Co ty?
Babička Alena za mnou chodí.
Jana dlouho mluvila se svojí dcerou. Kuba trpělivě čekal. Když domluvily, Jana jen tiše dodala:
Teď vám dlužím víc, než mohu kdy splatit.
Ale prosím tě, v pohodě! A klidně mi tykej.
Děkuju, Kubo!
Ukážu ti, jak ovládat tvůj nový telefon, přinese se ti hodit.
***
Uběhly dva týdny.
Řidič, co Janu srazil, přinesl do nemocnice odškodné dvě stě tisíc korun, tedy dvě stě tisíc korun českých, a dorazil s právníkem. Druhý den Janu propustili, Kuba ji odvezl domů.
Mami! jásala Anička ve dveřích.
Vypadalo to, že každou chvíli vyskočí z vozíku. Jana si klekla k dceři a objaly se v tichém štěstí. Pak šla k Aleně.
Paní Aleno, vážně vám strašně děkuju!
Ale prosím tě, Jano. Anička mi připadá jako vnučka.
Paní Aleno, ten člověk mi dal peníze, vytáhla balíček. Prosím, vezměte si!
Uklidni se, Jano, odmítla pevně. My s Kubou hlady neumřeme, a ty potřebuješ každý halíř na léčbu Aničky. Kubu už jsem přemluvila, domluvil vše s klinikou v Praze.
Mami! zavýskla Anička. Kuba říkal, že půjdeme do nemocnice a udělají mi, aby mi nožičky fungovaly.
***
Dvě týdny strávily Jana a Anička na klinice v Motole. Nasadili tyče, po třech měsících musela zpátky a pak ještě několikrát. Slíbili, že za tři roky intenzivní léčby a rehabilitace bude moct chodit.
Zatím se stále pohybovala na vozíčku a tyče dost tlačily i bolely.
Osud ale chtěl rodinu ještě vyzkoušet. Aleně se náhle udělalo zle, odvezli ji do nemocnice se srdcem. Jana u ní strávila na židli tři noci. Na rychlý oběd odběhla domů, nocí byla s Aničkou Kuba.
Čtvrtý den se Alena konečně probudila. Dlouho koukala na Janu, pak tiše povídá:
Děvenko, asi už tu moc dlouho nebudu. Vem si Kubu. Je poctivej chlap. Spolu dáte Aničku dohromady.
Paní Aleno, myslíte, že by mě Kuba chtěl?
Jasně že jo. Uvidíš, usmála se poprvé Alena.
***
Stará žena držela za ruku dívku s batohem na zádech a kyticí květin v náručí. Kdo ji neznal, ani by netipoval, že jde poprvé do školy, protože byla už dost vysoká.
A přeci Anička šla poprvé do školy, rovnou do čtvrté třídy po domácím vzdělávání. První tři roky zvládla skvěle. A dnes šla do školy už na vlastních nohou.
Babi, mám trochu strach.
Ani ne, Aničko, už je ti deset! Podívej, tam už jdou tvůj táta a máma.
Zlato, co tak smutně koukáš, přišla Jana.
Má strach, odpověděla babička Alena.
Pojď, chyť mě za ruku, natáhl Kuba ruku k Aničce. Jdeme!
S tebou, tati, se vůbec nebojím, usmála se Anička.
A tak šli spolu ke škole Kuba s Aničkou vepředu, Jana a babička Alena s úsměvy za nimi. Šťastná rodina.
