Zůstala sama
Za oknem se začalo stmívat a maminka se stále nevracela. Anička, točíc kolečky své vozíkové židle, se přisunula ke stolu, vzala telefon a zkusila vytočit matčino číslo.
Požadované číslo je nedostupné nebo vypnuté, ozval se cizí hlas z automatu.
Dívka nechápavě hleděla na displej a vzápětí si vzpomněla, že na něm má málo kreditu, a tak telefon vypnula.
Maminka odešla do obchodu a pořád nebyla zpátky. To se nikdy nestalo, nezvykla odcházet na dlouho vždyť Anička byla od narození invalidní a chodit nemohla, pohybovala se jen na vozíčku. Jiných příbuzných nikdy neměly.
Anička už měla sedm let a nebála se být doma sama, ale maminka jí vždycky řekla, kam jde a kdy přijde. Teď ale dívka nevěděla, co se děje:
Dnes šla maminka do vzdálenějšího obchodu pro levnější potraviny. Chodily jsme tam spolu, cesta netrvá víc než hodinu tam i zpět, řekla si pro sebe a podívala se na hodiny. Už jsou to čtyři hodiny A já mám hlad.
Dojela na vozíčku do kuchyně, ohřála si vodu v konvici, vytáhla z ledničky karbanátek a uvařila si čaj.
Maminka stále nikde. Když to už nemohla vydržet, vytočila znovu matčino číslo:
Požadované číslo je nedostupné nebo vypnuté.
Přesunula se na postel, telefon schovala pod polštář. Světlo nechala rozsvícené, protože bez maminky se bála. Ležela dlouho, ale nakonec usnula.
***
Probudila ji až ranní sluneční záře pronikající do pokoje. Mamčina postel byla pečlivě ustlaná.
Mami! vykřikla Anička do předsíně.
Ticho nikdo neodpovídal. Znovu zkusila zavolat. Ozvalo se stejné chladné cizí sdělení.
Zalila ji hrůza a z očí se jí začaly kutálet slzy.
***
Karel se vracel z pekařství. Každé ráno tam kupoval čerstvé housky, maminka doma chystala snídani. Tak to měli s maminkou už od dětství ona vařila, on nosil pečivo.
Karlovi táhlo na třicet, avšak ženatý nebyl. Ženy si ho nevšímaly byl hubený, nemocný, a kvůli svému zdravotnímu stavu potřeboval drahou léčbu, na kterou samoživitelka-matka sotva stačila. Konečná diagnóza nikdy nebude mít děti mu byla sdělena už v dospělosti. S tím, že nikdy nebude ženatý, se už smířil.
Ve trávě zahlédl rozbitý starý mobil. Práce i koníček Karla byly počítače a mobily, byl programátor a bloger. Sice měl doma nejmodernější telefon, ale čistě ze zvědavosti ten telefon zvedl. Přístroj byl zcela zničený, jako by ho přejelo auto a odhodilo stranou.
Možná se něco stalo, problesklo mu hlavou, když si telefon schoval do kapsy. Doma se na to podívám.
***
Po snídani vytáhl SIM kartu z nalezeného telefonu a vložil ji do svého. Mezi uloženými čísly byly většinou úřady nebo nemocnice, ale první z kontaktů byl pojmenován dcera.
Po krátkém váhání tam zavolal:
Mami! ozval se radostný dětský hlas.
Ne, nejsem maminka, řekl zmateně Karel.
A kde je maminka?
Nevím. Našel jsem rozbitý telefon, přendal SIMku a zavolal.
Moje maminka zmizela, zaskuhralo to do sluchátka. Včera šla na nákup a už se nevrátila.
A co tatínek, babička?
Nemám tátu ani babičku, jen maminku.
Jak se jmenuješ? pochopil, že musí dítěti pomoct.
Anička.
Já jsem strejda Karel. Aničko, zkus vyjít z bytu a říct to sousedům, že jsi sama.
Nemůžu chodit, mám postižené nohy. V sousedním bytě stejně nikdo nebydlí.
Počkej jak nemůžeš chodit? Karel byl úplně zmatený.
Tak jsem se narodila. Maminka říká, že až ušetříme korunky, doktoři mi nohy opraví.
A na čem jezdíš?
Na vozíčku.
Znáš svou adresu? pustil se do řešení Karel.
Ano, Křižíkova sedm, byt osmnáct.
Přijedu hned a společně maminku najdeme.
Telefon ukončil.
Do synova pokoje vstoupila Karla maminka, paní Jana:
Karle, co se děje?
Mami, našel jsem rozbitý mobil, vložil SIMku a zavolal. Nějaká malá holka zůstala sama v bytě a je na vozíčku. Jiných příbuzných nemá. Zjistil jsem adresu, jedu tam.
Jedeme spolu. Jana se začala rychle oblékat. Sama vychovala často nemocného syna, dobře věděla, jaké to je být matkou bez opory.
Objednali si taxík a jeli na pomoc.
***
Když zazvonili na domovní zvonek, ozval se smutný dětský hlas:
Kdo je tam?
Aničko, to jsem já, Karel.
Pojďte dál!
Vešli do domu, dveře bytu už byly pootevřené.
V bytě je čekala drobná dívenka na vozíku, smutný pohled očí:
Najdete mi maminku?
Jak se jí říká? zeptal se Karel.
Věra.
A příjmení?
Holubová.
Počkej, Karle, zarazila jej matka a obrátila se na holčičku. Aničko, nemáš hlad?
Měla jsem včera karbanátek, ale ten už není.
Karle, dojdi do obchodu, kup nám to, co vždycky.
Jasně! a vyběhl ven.
***
Když se vrátil, Jana už vařila. Vybalila nákup a připravila stůl.
Po obědě Karel začal hledat Aniččinu maminku. Otevřel městské stránky a procházel včerejší události.
Tak na ulici Smetanova srazilo auto ženu, přivezli ji v těžkém stavu do nemocnice.
Vytáhl mobil a po třetím zavolání zvedli:
Ano, včera jsme přijali ženu ze Smetanovy, stav je vážný, ještě se neprobrala.
Jak se jmenuje?
Neměla u sebe doklady ani mobil. Jste příbuzný?
Zatím nevím Přijedu tam.
Telefon zavěsil a obrátil se k Aničce:
Máš fotku své mamky?
Ano, zajela k nočnímu stolku a vytáhla album. Tady jsme spolu, nedávno focené.
To je krásná maminka! Karel si ji vyfotil na mobil a usmál se.
Jdu najít tvou mamku.
***
Otevřela oči. Bílý strop. Vzpomínky se vracely auto, které se blížilo
Zkoušela se pohnout. Všude ji píchalo, celé tělo bolelo. Pohla se k ní zdravotní sestřička:
Už jste vzhůru?
Věra se polekala:
Jak dlouho tu ležím?
Dva dny.
Doma mám samotnou dcerku
Věro, klid! Včera tu byl mladý muž, nechal vám vzkaz a telefon auto vám ho zničilo.
Mohu volat?
Chvilku. Sestřička jí podala telefon a stiskla položku: dcera.
Mami! ozvalo se dojatě.
Aničko, jak se máš?
Dobře! S paní Janou a strejdou Karlem je mi fajn.
Kdo je strejda Karel?
Klid, hlavně klid, vstoupil lékař. Jinak vám telefon odeberu. Nechte mě vás prohlédnout.
Pak ti zavolám, Aničko! řekla Věra a položila.
Doktor ji vyšetřil, hned nařídil sestře infuzi.
Když doktor odešel, sestřička uložila mobil do kapsy.
Ještě chvilku s dcerkou? špitla Věra.
Nesmíte se rozrušovat, ale dobře, sestřička vytočila číslo.
Aničko
Věro, tu je Jana, prosím vás, poslouchejte! Můj syn našel váš rozbitý mobil, kontaktoval vaši dceru i vás. Jsem v důchodu, o Aničku se postarám, dokud jste v nemocnici. Nebojte se! Teď ji dávám k telefonu.
Neplač, mami! Uzdrav se! ozvalo se dětsky.
Aničko, poslouchej paní Janu!
To už stačí! řekla sestřička.
***
Další den převezli Věru na lůžkový pokoj a večer přišel nečekaný návštěvník Karel.
Dobrý den, Věro, jsem Karel, usmál se na ni. Snad se nezlobíte, že tykám?
Ne.
Postavil na stolek velkou tašku.
Maminka vám posílá něco na zub.
Nevím, jak vám poděkovat, řekla rozpačitě Věra.
Našel jsem rozbitý telefon, díky tomu jsem našel vaši Aničku i vás.
Jak se má Anička?
Podívejte. Položil před ni telefon a zobrazil videohovor.
Maminko! Bolí tě něco? ptala se Anička.
Už ne, srdíčko. Jak se máš?
Chodí za mnou paní Jana.
Dlouho spolu hovořily, Karel čekal. Poté Věra tiše řekla:
Teď vám navždy budu vděčná.
Dost už, Věro. Budem si tykat a je to.
Děkuji, Karle.
Ukážu ti, jak ovládat tenhle telefon.
***
Za dva týdny přišel do nemocnice viník nehody i s advokátem a přinesl omluvné peníze dvě stě tisíc korun. Den nato šla Věra domů, pro ni přijel Karel.
Mami! zvolala nadšeně Anička.
Bylo vidět, jak by nejraději vyskočila z vozíku. Věra ji objala a rozplakala se štěstím.
Pak se obrátila na starší ženu:
Paní Jano, z celého srdce vám děkuji!
Ale prosím tě, Věro, Anička je teď jako moje vnučka.
Dali nám peníze, já bych vám ráda dala odměnu, vezměte je, nemám jak jinak poděkovat.
Nech si je, Věro! My s Karlem nestrádáme, a právě ty potřebuješ každou korunu kvůli Aničce. Karel už dojednal pobyt na klinice.
Mami! Strejda Karel říkal, že půjdeme do nemocnice, abych mohla chodit.
***
S maminkou šla Anička na operaci. Dostala dráty do nohou, čekaly ji další zákroky za tři měsíce i za rok. Slíbili, že po třech letech operací a rehabilitací bude chodit.
Zatím stále trávila většinu dne ve vozíku a s dráty to bylo těžké.
A osud chtěl tuhle čtveřici ještě vyzkoušet Janu skolilo srdce, do nemocnice ji vezli ve vážném stavu.
Tři noci strávila Věra u její postele, domů chodila vařit a pár hodin naspat. V noci hlídal Aničku Karel.
Na čtvrtý den se Jana probrala, dlouho mlčky hleděla na Věru, až tiše pronesla:
Děvenko, nevím, kolik života mi zbývá. Vezmi si Karla, je spolehlivý, s ním Aničku na nohy postavíte.
Ale paní Jano, on přece nebude chtít
Bude! usmála se žena. Určitě bude.
***
Starší žena držela za ruku dívku s aktovkou a květinami. Kdyby nebyla Anička tak vysoká, člověk by si mohl myslet, že jde do školy poprvé a ona opravdu šla, ale do čtvrté třídy. První tři ročníky absolvovala doma, na samé jedničky a dvojky. Teď však kráčela do školy po svých.
Babičko, trošku se bojím.
Neboj se, Aničko, je ti už deset! Podívej, maminka s tatínkem jdou za námi.
Proč jsi tak vážná, Aničko? zeptala se Věra.
Má strach, zavrtěla hlavou Jana.
Podej mi ruku, natáhl se Karel. Jdeme!
S tebou, tati, se nebojím vůbec, usmála se Anička.
A tak, veselým krokem, šli k nové škole Karel, Anička a za nimi jejich maminka a babička, šťastní, že mají jeden druhého.
