Mám dvě děti a každé z jiného manželství. Moje prvorozená dcera moje drahá Eliška má už šestnáct let. Její otec na ni pravidelně přispívá alimenty a je s ní v neustálém kontaktu. I když je už podruhé ženatý a má v novém manželství ještě dvě děti, na naši dceru rozhodně nezapomíná.
Můj pětiletý syn Vítek takové štěstí nemá. Před dvěma lety můj druhý manžel náhle onemocněl a za tři dny zemřel ve vinohradské nemocnici. I když už uplynula nějaká doba, stále se mi nechce věřit, že tu s námi není. Někdy se mi zdá, že se dveře prostě otevřou a on vejde. Usměje se na mě a popřeje mi hezký den. Pak pláču celý den, jako by slzy stékaly přímo ze snu.
Celou tu dlouhou dobu mě držela nad vodou hlavně bývalá tchyně, paní Božena. Pro ni to bylo stejně kruté vždyť přišla o jediného syna. Držely jsme při sobě jako dvě lodě v mlze, když spolu sdílíme tu podivnou bolest mezi nebem a zemí. Často jsme si volaly, navštěvovaly se v jejím bytě na Žižkově, neboť osamělost je v takových chvílích jako hustá pražská mlha.
Dokonce jsme uvažovaly, že bychom žily spolu, ale pak se Božena rozmyslela. Žily jsme však prakticky bok po boku sedm let, jako by nás spojovalo neviditelné vlákno přátelství a bolesti. Naše vztahy byly vždycky výborné, skoro jako dvě staré kamarádky z gymplu.
Vzpomínám si, jak jsem čekala Vítka, a ona mi jednou mezi rohlíky a buchtami v kuchyni položila zvláštní otázku, zda má být jistota, kdo je otcem dítěte. Prý viděla v televizi pořad o mužích, kteří léta vychovávali cizí dítě, aniž by o tom věděli. Okamžitě jsem ji ujistila, že takové testy jsou nejenom ponižující, ale zbytečné.
Pokud muž nevěří, že dítě je jeho, ať klidně odchází stejně bude jenom nedělní tatínek!
Božena řekla, že mi věří že čekám dítě s jejím synem a že to ví celým svým srdcem. Byla jsem si jistá, že po porodu bude chtít test otcovství ale mlčela, slova rozprášil čas.
Letos v létě, když nemoc Boženu úplně složila, jsme se společně rozhodly, že by bylo lepší, kdyby bydlela blíž u mě. Našli jsme přes realitní kancelář byt ve Strašnicích a já pomáhala s vyřizováním všeho potřebného, koruna ke koruně, papír ke papíru.
Ale Boženu znovu hospitalizovali a my jsme nutně potřebovali úmrtní list kvůli smlouvě s makléřkou. Nemohla si ho dojít vyzvednout, a tak jsem šla do jejího bytu najít potřebný dokument. Prohrabávala jsem zásuvky a mezi vrstvami starých dopisů a fotek jsem narazila na něco nečekaného: genetický test. Když byl Vítek dva měsíce starý, Božena si to stejně nechala ověřit test potvrdil, že je jeho opravdová babička.
Když jsem ten papír viděla, rozlilo se ve mně horké rozčarování, jakoby mi rozum spadl do Vltavy. Celá ta léta mi vlastně nevěřila! Nevydržela jsem to v sobě dusit a hned jsem jí všechno vyčetla. Svěřila se mi, že jí to dnes připadá hloupé a upřímně se omlouvala, že podlehla strachu. Ale já stejně zůstávám zraněná, protože Božena mlčela a tvářila se, jako by se nic nestalo.
Teď mě v noci ve snu svírá pocit, že bych jí vlastně neměla už dál pomáhat zradila mě. Ale v tom snu se zároveň obrací Vítek a ptá se, kde je babička. Nechci mu ji vzít. Pomůžu jí, protože nikoho jiného nemá, ale už nikdy mezi námi nebude to teplo a důvěra, co nás kdysi spojovalo…
