Ztratila jsem chuť pomáhat své tchyni, když jsem zjistila, co provedla. Ale zároveň ji přece jen nemůžu úplně opustit.
Mám dvě děti. Každé má jiného otce. První je dcera. Iveta má teď už šestnáct let. Její táta platí alimenty v korunách a je s ní v pravidelném kontaktu. I když už je dávno znovu ženatý a má další dvě děti s druhou manželkou, na naši dceru Ivču nezapomíná.
Syn je na tom bohužel jinak. Před dvěma lety můj druhý muž těžce onemocněl, a za tři dny zemřel v nemocnici v Motole. Pořád mi to nějak nedochází. Někdy mi přijde, že kdykoliv otevře dveře, vejde, usměje se a popřeje mi hezký den a já pak bulím celý zbytek dne jak kolčava.
Celou tu dobu jsem držela při své tchyni Marcele. Pro ni to bylo stejně těžké jako pro mě můj muž byl její jediný syn. Držely jsme se spolu nad vodou, podporovaly jedna druhou, přežily jsme ten nejhorší čas společně. Volaly jsme si, navštěvovaly se, pořád jsme mluvily hlavně o něm.
Chvíli jsme dokonce uvažovaly, že se nastěhujeme k sobě, ale pak Marcelu něco osvítilo a nakonec jsme zůstaly každá ve svém. A než jsem se nadála, uteklo sedm let. Vztah s tchyní byl vlastně vždycky fajn. Skoro jako s kámoškou.
Pamatuju si, že když jsem byla těhotná, Marcela se zmínila o testu otcovství a nevím, co ji to napadlo. Prý viděla v televizi nějakou komickou reportážčesky řečeno, pořád jela Novaa tam chlapec let dlouho cizí dítě a nakonec kdosi vytáhl DNA test. Řekla jsem jí tehdy, že to je blbost na entou:
Když chlap o svém dítěti pochybuje, bude z něj leda tak tatínek na neděli z Dačic, ne rozený táta! odsekla jsem.
Marcela se dušovala, že to samozřejmě nemyslela na mě, že prý si je úplně jistá, že syn je syn jejího syna. A já čekala, kdy vyrukuje s testem DNA, ale nepadlo už ani slovo.
Letos v létě to s ní šlo z kopce, opravdu se zdravotně splašila a situace se rychle zhoršila. Řekla jsem si, že ji musím dostat blíž k sobě. Našla jsem realitku, s jejím svolením jsme začaly hledat nějaký panelákový byt, abychom ji dostaly z Chomutova do Prahy.
Jenže Marcela pak narychlo skončila ve špitále a od makléře byla potřeba úmrtní list jejího manžela. Marcela to nezvládla, tak jsem vyrazila do jejího bytu pohledat ten papír sama. Hrabu v deskách a mezi lejstry najednou vidím úplně jiný dokument: test otcovství! Ukázalo se, že když byl můj syn v plenkách, tchyně, nenápadně jako James Bond s ruličkou vatových tyčinek, nechala test udělat.
Byla jsem v šoku. Po všech těch letech mi docvaklo, že mi Marcela vlastně nikdy nevěřila! Nenechala jsem si to pro sebe a řekla jí to. Marcelu to samozřejmě hodně vzalo, omlouvala se až do aleluja a tvrdila, že to byl hloupý nápad a že toho strašlivě lituje.
Ale já se stejně nemůžu zbavit pocitu, že mě zradila. Všechno to mlčení, všechny ty roky Teď mám pocit, že jí už nechci pomáhat. Ale rozum vítězí nemá nikoho jiného. Přesto se nedokážu zbavit toho mrazu mezi námi. Nechci syna připravit o babičku, takže jí budu dál pomáhat ale už to nikdy nebude jako dřív. Tu dávnou důvěru už mezi námi nespájím ani kdybych se přetrhla.
