Mám dva děti. Moje děti mají různé otce. První dítě je dcera. Ludmila má teď šestnáct let. Otec Ludmily jí platí alimenty a je s ní stále v kontaktu, jako by na ni pořád myslel v podivném tichu, jaké známe jen ze snů. I když je můj první manžel už dávno ženatý s jinou ženou a mají spolu další dva potomky, nikdy nezapomíná na naši Ludmilu někdy posílá peníze v obálce, pokaždé jiné bankovky, jako by byly herní peníze.
Můj syn, však, měl méně štěstí. Dva roky zpátky, můj druhý manžel onemocněl, a během tří stříbrných dnů které ubíhaly, jak když tikají hodiny ve snu zemřel v nemocnici na náměstí ve staré Praze. Od té chvíle je čas rozmazaný, někdy splývá se stíny, někdy si myslím, že dveře se otevřou a on vstoupí, podívá se na mě a řekne: Dobré ráno, miláčku. Pak pláču celý den, slzy jsou tiché a vypadávají z očí jako korálky.
Celou tu dobu jsem byla velmi blízká matce mého zemřelého manžela, Věře. Bylo to pro ni stejné jako pro mě, protože její syn byl její jediný. Zůstaly jsme spolu a vzájemně jsme se podpíraly, prošly jsme tou ponurou cestou, která se zdála někdy nekonečná, někdy absurdní a snová. Volaly jsme si, chodily jsme na návštěvy, povídaly si o něm někdy byl ve městě, někdy v lese, a někdy jen na chvíli v kuchyni.
Jednou se nám zdálo, že bychom se mohly nastěhovat do stejného bytu, jako by život chtěl spojit naše cesty o trochu víc, ale pak si Věra rozmyslela a zanechala to ve žlutém světle letního večera. A v tom bludišti snů uplynulo sedm let. S Věrou jsme si vždy rozuměly říkalo se o nás, že jsme snad víc přítelkyně než rodina.
Vzpomínám si, že když jsem byla těhotná, Věra zmínila test otcovství, ani nevím proč. Možná viděla v televizi pořad čert ví, jestli to bylo opravdu v televizi nebo jen v jejím snu o muži, který roky vychovával cizí dítě a potom zjistil pravdu. Řekla jsem jí hned, že je to nesmysl.
Když muž pochybuje, že je to jeho dítě, nikdy se o něj nepostará, bude jen nedělním tatínkem, řekla jsem. Věra byla přesvědčená, že syn je její vnuk bez pochyb, ale v mém snu jsem cítila, že bude chtít test a pak mlčela a neřešila nic.
Letos v létě se Věra vážně rozstonala, její zdraví se zhoršilo jako barvy na rozpitých obrazech. Rozhodla jsem, že by se měla přestěhovat blíž ke mně, třeba do Brna nebo na okraj města, kde je vzduch čistý a ulice znějí tiše, jako ve snech. Našla jsem realitní kancelář taková kancelář má vždy prosklené dveře a v nich je odraz, který se nikdy nesetká pohledem s vaším vlastním a chtěla jsem koupit byt pro Věru, platit v českých korunách, které někdy vypadají, jako by byly z papíru snů.
Věra skončila v nemocnici a já musela najít úmrtní list jejího manžela pro toho makléře, který měl ve tváři čtyři roky jara. Věra nemohla, takže jsem šla do jejího bytu byt byl plný starých knih a stínů začala jsem hledat potřebný dokument ve složce, která páchla prachem let.
A při hledání jsem narazila na úplně jiný papír byl to test otcovství. Když byl můj syn ještě miminko, dvouměsíční, Věra nechala udělat test, který potvrdil, že je jeho vnouče.
Byla jsem pobouřená. Ukázalo se, že mi nikdy nevěřila! Neudržela jsem to v sobě a pověděla jí vše její omluvy byly tiché, padaly jako sněhové vločky. Říká, že lituje svojí hlouposti, ale mně stále něco brání uklidnit se. Cítím v sobě zradu, protože Věra mlčela tolik let, jako by někde v nás zůstával stín podezření.
Teď se mi nechce Věře pomáhat, a přitom vím, že nemá nikoho jiného kromě mě ve snu je vždy jen jedna cesta, která se vrací zpět na začátek.
Nechci svého syna připravit o babičku a budu Věře dál pomáhat. Ale ta pohoda a důvěra mezi námi už nikdy nebude, zůstane jen v rozmazaných snech, které se rozplývají v mlze.
