Zradila jsem památku svého muže.
Libuše Svatková se už víc než hodinu loudala dvory vinohradského sídliště, ačkoliv cesta z bytu do pekárny trvala sotva pět minut. Dnešní večer však byl obzvlášť smutný. Vůbec se jí nechtělo vracet domů, kde na ni čekala jen studená konvice, špinavá podlaha a kocour Břetislav, za poslední roky její jediný společník pokud nepočítala televizi, kterou zapínala už ráno, aby aspoň hlasy moderátorů vytvářely iluzi společnosti.
Nohy těžkly, koleno začínalo otékat, počasí stálo za starou bačkoru, ale Libuše se stejně zastavila na mokrém hřišti. Houpačky i lavičky už byly od deště promočené, ale ona přesto usedla na kraj jedné z nich pod starý rezavý hřib. Ruce zabořila hluboko do kapes svého hnědého kabátu, který nosila už sedmým rokem nový kupovat neměla proč.
Kdysi, ještě za Stanislava, bylo vše jiné. Život byl hlučný, plný, mnohdy stísněný, protože v dvoupokojovém bytě vyrůstaly dvě děti starší Roman a mladší Stáňa. Ale teď už byli dospělí: Roman s manželkou a dvěma syny žil až v Brně, Stáňa se vdala za nadějného programátora v Plzni a jezdila s ním z pracovní cesty na dovolenou, a hlavně do zahraničí. O matku stáli jen o svátcích obligátní všechno nejlepší, mami, máme tě rádi v chatu a fotka vnoučat, která jí byla s každým rokem vzdálenější a cizejší. Na prázdniny za babičkou se nejezdilo, byla řeč o jazykových táborech, Španělsku a učitelích angličtiny.
Libuše povzdechla a sledovala, jak po mokrém asfaltu poskakuje tlustá vrána a doufá najít zbytek večeře. Dřív si představovala, že děti budou oporou, že ve stáří ji budou obklopovat vnoučata, večer si spolu telefonovat, ale realita byla prostší: Roman volal maximálně jednou za měsíc, pokud vůbec, a pokaždé opakoval to samé: Mami, jak je, jo? Máme fofr, kluci nemocní, promiň, víc nemůžu A Stáňa považovala malý příspěvek na účet za vyřízení všech povinností.
Život na penzi se tak změnil v nekonečný den bláznivého kolotoče: ráno vstát pustit televizi, nakrmit Břetislava, udělat si kaši nebo volská oka, pak zase televize, oběd, televize, večer krátká procházka, televize, spánek. Občas se Libuše přistihla, že mluví nahlas sama k sobě komentuje pořady, nadává moderátorům. Břetislav tehdy zkoumavě zíral žlutým okem, líně švihl ocasem a odešel spát na křeslo.
Dnes se jí domů vůbec nechtělo. Bylo tam ticho a dusno. Ani když začalo kapat, nehnula se, jen se víc zachumlala do kabátu a stáhla si na čelo pletenou čepici.
Libuško? ozvalo se najednou z boku. Paní Svatková, jste to vy?
Lekla se a zvedla hlavu. U lavičky stál vysoký shrbený muž ve starém hnědém baloňáku a čepici s šedivými skráněmi a upřenýma šedýma očima. Hned ho poznala byl to pan Gennad Procházka, co bydlel ve vedlejším vchodu a taky chodil ven s hůlkou. Občas se potkávali ve výtahu nebo u popelnic, prohodili pár neutrálních vět o počasí a šli dál.
Gendo? překvapeně vydechla Libuše. Proč sedíte v dešti? Nastydnete.
A vy snad ne? usmál se a usedl k ní s novinami z kapsy pod sebou. Dívám se z okna už dobré dvě hodiny, čekal jsem, že půjdete domů, ale vy pořád čekáte. Přišel jsem se mrknout, jestli vám něco není.
Není, mávla rukou Libuše. Nechce se mi domů, to je celé. Depka, Gendo. Taková, že by člověk vyl.
Znám to moc dobře, kývl, vytáhl z aktovky placatici. Brandy, dodal, zachytil její pohled. Léčivo na smutek. Dáte si? Normálně nepiju, ale někdy, třicet pět procent to zahřeje duši.
Libuše odmítla, ale pak pomyslela: nač všecko šetřit? Stejně mě nikdo nevidí, neodsoudí. Udělala malý doušek. Hřejivý nápoj sklouzl do krku a tělem se rozlilo příjemné teplo.
Děkuju, podala mu placatici zpět. A vy tu sám? Neměl jste ženu?
Měl, povzdechl Procházka a znovu se napil. Třetí rok už je po smrti. Synové v Ostravě a v Hradci, mají svoje, práce, rodiny, přijedou jednou za půl roku, volají v neděli. Tak tu žiju. A vy?
Děti daleko, řekla krátce Libuše. Volají málo. Muž dávno po smrti.
Tak jsme na tom stejně, usmál se muž smutně. Dvě samoty.
Pomlčeli a oba sledovali déšť, jak ťuká do louží. Ale bylo v tom mlčení něco zvláštního, pohodlného, jako by se znali roky a už bylo vše řečeno.
Pozoruju vás už dlouho, Libuše, přiznal najednou Gennad. Vždy tak upravená, chodíte sama, pořád ve stejnou dobu. Chtěl jsem vás oslovit, ale dosud jsem se neodvážil. Ale dnes, jak tu sedíte jako socha, říkám si: možná je to znamení.
Pozoroval? Proč proboha? podivila se.
Co už mám dělat? pokrčil rameny. Když nejste dlouho venku, mám strach. Už jsem na vás zvykl.
Najednou ji to zahřálo. Někomu na ní záleží, někdo ji hlídá, na někoho se těší.
Mohli bychom chodit ven společně, navrhl Procházka. Ve dvou je veseleji i bezpečněji. Ač s hůlkou, umím se postarat.
Před kým bych potřebovala chránit? rozesmála se Libuše po dlouhé době. Před vranami?
I ty jsou nevyzpytatelné, zas se usmál. Tak platí?
Platí, přikývla.
Od toho dne se jejich život změnil. Chodili spolu každý večer, pokud nebyla vichřice. Vyšlo najevo, že Gennad býval inženýrem ve Škodovce, celý život kreslil výkresy a na penzi se ponořil do historie, četl knihy a psal články do místního tisku. Libuše, bývalá účetní, se o historii moc nevyznala, ale uměla dobře naslouchat. On zas se zájmem poslouchal historky o dětech, o tom, jak stavěla s mužem chalupu a pak ji děti prodaly za pár korun, protože ji nepotřebovaly.
Hovory plynuly až do tmy. A když se večer rozcházeli, Libuše přistihla sama sebe, že se usmívá. Doma bylo najednou tepleji, protože začala vařit nejen pro sebe. Pekla koláče a i Břetislav, ucítiv čerstvé jídlo, byl najednou milejší a otíral se jí o nohy.
Za měsíc u ní Gennad přespal poprvé. Nějak zůstali dlouho u čaje, najednou bylo půl jedné. Libuše řekla:
Zůstaň tady. Mám rozkládací gauč, připravím ti ho.
Nebudu na obtíž? v očích mu svítila naděje.
Kdepak, mávla. Beztak je tu volno.
A tak to šlo: jednou týdně, pak dvakrát, pak si Gennad přinesl bačkory, kartáček, nakonec i malý kufr. Libuše ráno poslouchala jeho kroky v kuchyni a zjistila, že žít může být zase hezké. Televizi už zapínali jen večer na zprávy, raději si povídali. Kocour Břetislav nejprve žárlil, syčel na nového spolubydlícího, ale posléze si zvykl a usínal mu u nohou.
Gendo, co kdybychom udělali zítra holoubky? navrhla Libuše jedné noci u čaje. Mám hrozně ráda zelí, ale kvůli sobě samotné je nedělám.
Jasně, přikývl. Já koupím maso, ty uvaříš rýži.
A opravdu. Dělali je spolu v maličké kuchyni a Libuše nemohla uvěřit svému štěstí mohla být ještě takhle spokojená?
Jediné, co to kazilo, byly myšlenky na děti. Libuše se bála jim o Gennadovi říct. Věděla, že Roman a Stáňa na otce nedali dopustit byl to pro ně hrdina a měla strach, že nového muže považují za zradu. I po patnácti letech Roman opakoval: Táta by tohle schválil. Táta by to zvládl líp.
Gennad, cítíc její obavy, nenaléhal.
Libuše, děti jsou tvoje věc. Já ti do toho mluvit nebudu. Řekni jim, až budeš chtít. Počkám.
Ale blížily se její pětašedesátiny a děti se náhle rozhodly ji navštívit. Roman napsal: Mami, ségra i já přijedeme na narozeniny, i s rodinami. Tři dny u tebe. Co bys chtěla za dárek? Nejprve měla radost, pak ji přepadla panika. Po bytě chodila jako lev v kleci a nevěděla kudy kam.
Gendo, stalo se to, děti přijedou na víkend. I s vnukama, všichni.
Paráda, pokrčil rameny Gennad. Seznámíš nás.
Já nevím Oni by to nemuseli pochopit. Pořád mají tátu za modlu. Nejistě se usmála. Možná by bylo lepší, kdybys šel na pár dní k sobě. Já jim vše vysvětlím a pozvu tě na oběd, až budou připraveni.
Gennad dlouho mlčel, pak odložil vidličku.
Libuše, já jsem pro tebe kdo? Tajný milenec, co se má schovávat? Půl roku spolu žijeme, miluju tě a mám odcházet vždy, když mají děti přijít?
Neodcházej natrvalo, poprosila, skoro brečela. Jen na dva dny. Potřebuju je připravit, aby tě nevnímali jako vetřelce. Všechno časem.
Dobře, řekl po chvíli tiše. Ale pamatuj, už mě schovávat nechci. Ale přespím u sebe, jak si přeješ.
Druhý den odešel. Byt najednou ztichl a zchladl, ačkoli topení funělo naplno. Břetislav chodil, mňoukal a hledal Gennu. Libuše hladila kocoura a čekala na děti.
Přijeli v sobotu dopoledne Roman s manželkou Janou a dvěma kluky přifrčel ve své Škodě, Stáňa s mužem Vítkem a maličkou Klárkou přijela taxíkem z nádraží. Byt ožil hlukem a vůní i lomozem hraček. Libuše prostírala, rozčilovala se i smála, ale pořád se dívala na skříň, kde byť schované čekaly Gennadovy bačkory.
Večer, když děti jedly a vnoučata už spala, pozvala Roman a Stáňu do kuchyně. Srdce jí bušilo, ruce se třásly, věděla však, že musí.
Děti, začala, když usedli. Potřebuji s vámi vážně promluvit.
O čem, mami? Roman, robustní muž s kouty, ostražitě zvedl obočí. Něco se stalo? Je ti něco?
Ne. Jen seznámila jsem se s jedním člověkem. S Gennadiem Procházkou. Jsme spolu už půl roku.
Všichni ztichli. Roman zůstal stát s hrníčkem v ruce, Stáňa, štíhlá blondýna, položila elegantně lokty na stůl a upřeně se zadívala.
Žijete spolu? zeptala se ledovým hlasem. Mami, kolik ti je let?
Šedesát pět. Ale nejsem ještě v hrobě, Stáňo.
To jsi nemohla rozhořčil se Roman. Do bytu, který jste s tátou koupili, kde jsme vyrůstali, si nastěhuješ cizího chlapa?
Není cizí, řekla Libuše tiše. Je slušný. Bývalý inženýr. Máme se rádi, jsme spolu…
Mě nezajímá kdo je, skočil jí do řeči. Zradilas tátu, mami! Naprosto jasně! On žil pro rodinu a tys mu to takhle vrátila?
Neřvi, děti spí, sykla Stáňa a sama zvyšovala hlas. Samota je těžká, mami, ale tohle? Ptala ses nás? Dala jsi nám vědět?
Proč bych vás měla žádat o svolení, s kým žiju? v očích jí zaslzelo. Jsem dospělá a mám právo na lásku!
Láska v šedesáti pěti! Měla bys být babička a ne holka s milencem! My se sem táhneme s rodinami a tys tajila, že žiješ s někým? Kde teď je? Schovala jsi ho?
Poprosila jsem ho, aby odešel, stěží šeptala. Chtěla jsem vám to říct napřed…
Připravila? založila Stáňa ruce. Tak teď nás máš připravené. Mám za tebe hanbu před manželem. Moje máma žije v šedesáti s milencem!
Dost už! Libuše se rozplakala. Není to milenec! Je to nejbližší člověk, kterého teď mám!
A na tátu zapomeneš? napadl ji Roman. Přivedeš někoho místo něj? Takové ponížení si nezaslouží…
Ani slovo, rozčílila se. Vůbec ho neznáte!
A nechci! Roman vstal. Buď my, nebo tvůj Procházka. Pokud s ním budeš, zapomeň na nás na mě, Stáňu i vnoučata. Nechci, aby děti viděly takový příklad.
Souhlasím, potvrdila Stáňa. Rozhodni se.
Zůstala sedět s hlavou sklopenou, kapky slz cinkaly o ubrus. Chtěla vysvětlit, že je má ráda, ale nedokázala nic říct. Roman se Stáňou odešli.
Noc proplakala. Přemítala Gennův úsměv, jeho slova, jak ji hladil, jak spolu dělali koláče A pak tváře dětí: zlé, vzdálené.
Ráno neměla sílu na snídani. Vešla do kuchyně, kde už Roman pil kávu a Jana smažila vajíčka.
Mami, jak je? starala se Jana.
Dá se to, odsekla Libuše a dělala si čaj.
Mami, Roman položil hrnek. Ségra i já jsme se domluvili. Odjíždíme dnes. Narozeniny v téhle atmosféře nechceme.
Jak to? Ještě jste přijeli sotva včera…
To je náš postoj, přerušil ji Roman. Nechci, aby moji kluci viděli babičku s milencem.
Všichni odjeli. Libuše zůstala sama s Břetislavem a silnou bolestí na hrudi. Celý den proseděla v křesle, televize vypnutá, kocour na klíně, nic už nedokázalo potěšit. Večer vytáhla mobil a zavolala Gennovi.
Gendo, už za mnou nechoď. Končíme.
Libuše, co se děje? Pláčeš? Oni jsou proti?
Hodně. Řekli, že když budu s tebou, zapomenou na mě i s vnoučaty.
Vážně to kvůli nim ukončíš? Uvědomuješ si, že tě vydírají? Že k tomu nemají právo?
Vím, vzlykla. Ale jsou to moje děti. Prosím, odpusť.
Libuše, nedělej to Jsme si blízcí, jiní nežli ti mladí, kteří tě jen šikanují. Mysli na sebe!
Nejde to jinak. Sbohem.
Zavěsila. Dávno po pohřbu svého muže tolik neplakala. Teď tu nebyl nikdo.
Dva měsíce. Libuše opět pouštěla televizi nahlas, rozmlouvala s Břetislavem, nic nemělo chuť. Děti volaly zřídka, syn poslal krátké smsky: Jak je, mami? Dcera už ani to. Byla jim vzdálenější než dřív.
Jednou se vrátila z nákupu a potkala ve výtahu paní Martu ze čtvrtého. Ta byla pověstnou drbnou.
Líbo, všimla jsem si, že už dlouho chodíte sama. A kde máte Procházku? Nevidět ho. Vy jste se rozešli?
Ano, sklopila oči.
To je škoda, byli jste fajn pár. Teď ale prý ochuravěl, sotva chodí, všecko říkal soused. Syn tu byl na chvíli, hned ale odjel.
Co mu je? z paní Libuše spadla krev.
Kdo ví, nevypadá dobře.
Vystoupila, chvíli stála na chodbě. On je nemocný, sám A ona tu čeká, až si na ni děti vzpomenou. Proč ho opustila?
V bytě se dlouho nerozmýšlela, vytočila jeho číslo.
Ano?
Gendo, to jsem já Jak se ti daří?
Libuše? Ty voláš? S dovolením potomků?
Gendo, buď zticha Jsi nemocný? Proč jsi neřekl?
Proč? Už jsme skončili. Nechtěl jsem obtěžovat.
Jsi hlupák. Hned přijdu.
Popadla kabát, vzala tašku a vyrazila do sousedního vchodu. Dveře otevřel hubený, unavený Gennad. Ale úsměv byl stejný, její srdce najednou ožilo.
Líbo Proč jsi přišla?
Protože jsi blbec. A já taky. Odpusť mi, konečně jsem pochopila. Děti na mě kašlou, ty jsi pro mě domov.
Objali se v předsíni a stáli tak dlouho. Pak uvařila večeři, postavila čaj a řekla rozhodně:
Zítra zavolám Romanovi. Ať si vybere, jestli mě bude mít rád i s tebou, nebo ať už nevolá vůbec. Já už jsem se rozhodla.
Nerozrušuj se kvůli mně, namítal Gennad.
Už ano. Celý život se přizpůsobuju jim. Já chci žít a má radost jsi ty.
Ráno skutečně zavolala synovi.
Romane, rozhodla jsem se. Budu žít s panem Procházkou. Máme se rádi. Pokud to ty nebo Stáňa nepřijmete, nic nenadělám. Ale já vaše povolení už nehledám. Otcovu památku nešlapu a nesuďte mě.
V telefonu ticho. Pak Roman: Mami, to nemyslíš vážně. Říkali jsme ti to
Říkali. Ale já volím sebe. Pokud o mě stojíte, přijedete. Pokud ne, nedá se nic dělat. Mám vás pořád ráda, i když se už neukážete. Ale ovládat mě už nebudete.
Položila. Zhluboka se nadechla. Bylo jí lehko, jako by z ní spadl balvan.
O týden později přišla sms od Stáni: Mami, s Romanem jsme si to rozmysleli. Nesouhlasíme, ale pokud ti je tak líp přijeď někdy za vnoučaty. Ale o Procházkovi nám víc nepiš, vadí nám to.
Libuše ten vzkaz přečetla, povzdechla a schovala telefon. Nebylo to úplné smíření, ale kompromis. Hlavní však bylo, že po jejím boku seděl Gennad, na klíně vrněl Břetislav, a televizi měli zapnutou jen tiše měli si toho tolik co říct!
Gendo, usmála se na něj. Dáme zítra holoubky? Mám koupené zelí.
Jasně, kývl a v očích mu zazářilo světlo. Já koupím maso, ty rýži.
A tak Libuše pochopila, že skutečné štěstí neznamená obětovat celý život přáním druhých. Člověk nesmí opustit sám sebe a skutečná rodina je ta, kde se cítíme milovaně, i když vše není podle představ okolí.
