Zrada vlastních dětí
Dašenka zase jednou se zatajeným dechem pozorovala svého bratra a sestru. Bože, ti jsou krásní! Vysocí, černovlasí, modroocí jako české nebe nad Beskydami. Zase sbírají nějaké ocenění.
Opět vyhráli sportovní soutěž. Dašenka rychle vstala, aby k nim dorazila první. S kulháním na pravou nohu se drala dopředu. Upletla bráškovi a sestře dva králíčky v sukýnce a v kostkovaných kalhotkách. Moc je chtěla předat. Nemotorná, pořádně baculatá, řídké vlasy přišpendleny jednou sponkou, na rtech nevinný úsměv. Kristýna a Marek ale dělali, že ji nevidí. Ona si razila cestu, jak jen mohla.
Uhněte, prosím! To jsou můj bratr a sestra! Pusťte mě! jásala Dašenka.
Hele, Kiko, nějaká buclatá holka říká, že je tvoje ségra. To je fakt? obrátila se na Kristýnu její kamarádka, blondýna Lenka.
Kristýna jen pootočila hlavou a zahlédla Dašenku.
Ona je taková kráva! Zas sem táhne, určitě ji matka poslala. Trapárna! pomyslela si.
Ale nahlas řekla:
Ale kdeže, já mám jen jednoho bratra. Marka.
To mi bylo jasný. Asi se chce přiživit na vaší slávě. Chuděra! Ještě vám cpe nějaké hračky, uchechtla se Lenka.
Asi místní fanynka. Vem si od ní ty králíčky, Leni. My jdeme s Markem! poslala Kristýna vzdušný polibek a s bratrem se prodrala davem dál.
Lenka vzala králíčky a ujistila Dašenku, že je určitě předá.
Dobře! Já na vás počkám doma! Upeču buchty! zamávala neohrabaně Dašenka a pomalu se vypravila pryč.
Tady máš, prý ti to předala. Říkala, že vás bude doma čekat a napeče buchty. Sama vypadá jak buchta. Kiko, fakt není vaše? Proč se vám furt lepí na paty? šťourala do Kristýny Lenka.
Ne! Neznám ji! Hodně lidí se chce kamarádit se slavnějšími. Jdem už! hodila Kristýna králíčky do koše a zmizela s Markem a Lenkou na vyhlášení.
Ve skutečnosti lhala. Dašenka byla opravdu její sestra. Nevlastní. Kristýnina a Markova máma, Inka Ivanová, ji vzala domů, když zemřela nějaká vzdálená teta tragédie na výletě, přežila jen Dašenka. Malá, se zraněnou nožkou.
Ve skutečnosti byla Inka vlastně sestřenice tety z pátého kolene. Jiné příbuzné Dašenku odmítly. Inka si ji vzala i za cenu manželského a dětského fňukání. Jakmile oznámila, že bude mít holky a kluk nevlastní sestru, Kristýna a Marek se mohli přeslechnout: Mami, neber si ji domů! Je tlustá, kulhá, je trapná. Vedle ní je hanba chodit!
Inka jim domlouvala:
Srdíčka, holčička je sama. Když můžeme brát pejsky a kočičky, proč ne malou holku? Máme dost místa, ne?
Přistoupili na to s velkým sebezapřením. Inka šéfovala supermarketu všechno šlo přes ni, otec byl jen její zástupce, víc s prací nikdy nepohnul. Zato s nevěrami ano, ale Inka o tom mlčela její Leo byl zkrátka fešák z plakátu a děti po něm.
Dašenka rostla. Malá, kulatá. Jemné vlásky, skoro průhledně modré oči. Kristýna se posmívala: Ona má ty voči jako odstředěné mléko! Vždycky jí říkám, že je babka buclatá!
Dašenka byla jak žemlička s rozinkami. Nesmírně hodná. Ale hrála si většinou sama, mezi Marka a Kristýnu ji nepustili. Když Marek rozbil drahou vázu, svedli to na Dašenku. Když Kristýna protrhla mamince halenku, taky Dašenka.
Stála, kývala hlavou a omlouvala se. Věděla, kdo to provedl, ale nechtěla, aby sourozence maminka kárala. Byli prostě krásní.
A docela upřímně i Inka Dašenku netrestala. Zato Leo ano:
Proč jsi ji k nám přitáhla, to strašidlo? Před hosty hanba! Chodit pořádně neumí, váží jako selátko. My máme děti jako z filmů a tahle čím je nám dobrá? Ostatní měli rozum a nevzali ji.
Dašenka poslouchala zpoza dveří. Potom chodila k zrcadlu neměla ráda svůj odraz. Toužila vypadat jako Marek a Kristýna. Ale
Dali ji na jinou základku. Dvojčata si to vynutila, jinak prý budou utíkat z hodin a kazit si prospěch. Inka kapitulovala, viděla, že ten chatrný mostík mezi vlastními a nevlastními dětmi docela mizí.
Roky šly. Marek a Kristýna šli na vejšku, Dašenka poprosila mámu, že zůstane doma.
Ale prosím tě, Dášulko, kam bys chtěla jít? Já ti všechno zaplatím! Chceš být designérkou, překladatelkou, co tě láká? objímala ji Inka.
Dašenka se k mámě přitulila jako koťátko. A Inka cítila, že je jí lépe na duši. Vlastní děti sotva matku políbily, pokud vůbec. Od Dašenky sálalo teplo a něha. Vždy ji vítala doma, i kdyby přišla Inka pozdě. Dašenka ji čekávala ve dvoře nebo na taburetu v předsíni, a tatínek s dětmi klidně nereagovali snad ani neřekli ahoj.
Zkusila Kristýně vynadat, ta však odsekla:
Mámo, my jsme přece zaneprázdněné! Tahle holka na tebe čeká jak voříšek, protože nemá vlastní život. A o ničem nesní!
Dašenka zvedla své světlounké oči k mámě:
Mami, můžu léčit zvířata? Psy, kočky, morčata, králíčky Chci být veterinářkou. Tady to jde studovat.
Docela logický výběr. Dašenka vodila domů opuštěná zvířátka, lečila je, hledala jim pány. Jediný pes, velký huňatý vořech, jim zůstal. Kristýna záviděla chtěla siamskou kočku nebo jezevčíka, ale Inka stála za Dašenkou.
Tak spolu přežívaly. Jenže Inkino zdraví skřípalo musela být doma. Manžel, když vycítil pokles příjmu, okamžitě zmizel ke kamarádce své ženy, majitelce kadeřnictví.
Děti, když přijely, chtěly hlavně peníze. Naštěstí něco naspořeno bylo. Po boku jí zůstala jen Dašenka, která se vláčela po bytě, vařila dobrotky, dělala masáže, nosila bylinky. Po večerech pily s Inkou čaj pod jabloní. Nikdo nebyl v tu chvíli šťastnější než Dašenka.
Kristýna i Marek si pořídili vlastní rodiny. Máma jim pomohla s bytem. Ale pak přišel průšvih syn dorazil nad ránem a v slzách si stěžoval na dluhy. Na krk mu viselo obří penále.
Co já vím, kde to vzít! Táty ses ptal? Nic nemá. Já kdybych dala všechno, tak to ani zdaleka nestačí! Co teď?
No co, když tak syna už nemáš, pokrčil Marek rameny.
Co to povídáš, prosím tě? objímala ho zoufalá Inka.
Marek měl řešení. Prodat dům. Pak by snad vystačilo i na splacení.
Ale prosím tě! A my, Dašo a já? Kde budeme žít? vytřeštila oči Inka.
Kam půjde ta buclatá, mi je fuk. Už je velká, ať se stará o sebe. Ty pojď ke mně, Lenička tě ráda uvidí!
Lenička byla jeho manželka a Inka si rozhodně nebyla jistá, že ji ráda uvidí. Ale hádat se nechtěla. Syn měl potíže, syna je třeba zachránit! Jen s podmínkou Dašenka pojede s ní. Marek to nakonec slíbil. Ale Dašenka přišla za mámou:
Mami Ty jeď sama. Já se k jednomu člověku přestěhuju. Už jsme spolu a dávno mě zve. Neboj se o mě.
Kdo to je? Proč mi to neřekneš, Dašenko? Seznámíš nás, že? usmívala se Inka.
Později, mami. Neboj se! objala ji Dašenka.
I Markovi se ulevilo aspoň nemusel řešit, jak Dašenku ze svého domu vyštípat.
Samozřejmě, žádný ženich nebyl. Dašenka jen vycítila, že tam, kde je teď její místo, by na ni nebyli zvědaví. Nechtěla mamince přidělat starosti ta zdraví stejně neměla na rozdávání. Měla maminku moc ráda.
Pronajala si jeden pokoj. Přes inzerát, v rodinném domku. Bydlel tam samotářský děda Prokop. Už mu bylo zle po domácnosti na dvorku slepice, kozy, prasátka. Dá se říct, jakýsi osud je svedl dohromady. Když zjistil, že je Dašenka veterinářka, byl štěstím bez sebe ani nájem chtěl. Ale ona trvala na svém, on jí pak vždycky strkal peníze zpět do tašky.
Dašenka si začala žít fajn měla bydlení, práci i respekt lidí. Zvířata ji milovala! Nebála se, netrhala se u ni z náruče. Každé dostalo své pohlazení a často i pamlsek, co koupila ze svého.
No pojď, Besi, pojď, moje zlatíčko. Tady máš piškotek od Daši! Neboj se, pokapu jen ouško. A kdyby něco, tak volejte kdykoli! ujišťovala své zákazníky.
Ještě abych já byla v nemocnici tak opečovávaná jako můj Mourinek! Ty jsi zlatá holka! vrtěla hlavou paní Anna, majitelka nadýchaného kocoura.
A Dašenka jen kvetla. Jen srdce svíralo co máma? Volala často, ale Inka jakoby neměla zájem. Posledně zvednul telefon Marek a nevrle odpověděl, že mamka spí.
Nevím, už půl roku jsem ji neviděla, povzdechla si Dašenka při večerním čaji s dědou Prokopem.
Tak tam zajedem! Mám ještě Žigulíka, starej, ale pojede. Když už jsem u těch práv, navrhl děda Prokop.
Dašenka byla nadšená. Měla Marekův adres. Jeli. Bušili dlouho na dveře, až otevřela vysoká blondýna v krátkém župánku a zívala.
Co chcete? Prodáváte něco? Nic nepotřebujem! chtěla ji vyhodit.
Vy jste asi Lenka, že? Markova žena? zkusila to Dašenka.
Jasně, natáhla Lenka.
A vy jste kdo?
Já jsem Dašenka! Jeho sestra! protáhla Dašenka.
Lenka ji zastavila:
No teda, co tady hledáš? Právě jdu na kosmetiku, nemám čas!
Dašenka škemrala:
Chci jen na chvíli. To je děda Prokop, je se mnou. Kde je maminka? Jen ji navštívím. Jedeme zase pryč, neuvidíte nás!
Tu není. Marek ji odvezl. Kam? Do domova už je úplně slabá, kdo by se o ni staral? On v práci, já mám svoje. Kam, to nevím, nikdy jsem tam nebyla. Zavolám mu. Haló, Marku? Tady nějaká Daša s dědkem, chtějí adresu. Tak já jim to dám, ale ať sem už nechodí! poslala Lenka Dašenku pryč.
Ta vděčně popadla lístek s adresou a s dědou pelášili dolů po schodech.
Proč mi to neřekli? Já bych nějak zařídila, chvěla se Dašenka.
Prokop dupnul nohou:
Měli říct! Mamka mohla být u nás mám doma dost místa, klidně by bydlela s náma! Takové věci se přece nedělají!
Přijeli do zařízení. Ta drobná vyzáblá stařenka s propadlýma očima to je snad Inka? Dřív byla vysoká, plná života, pořád něco řešila. Teď ležela bezmocně na polštáři.
Mami! To jsem já, Dašenka! Promiň, že jsem nepřijela. Odpusť mi, maminko! Vezmu tě domů. Budeme u dědy Prokopa! Jsou tam slepice, dáme si vajíčka a kozí mléko budeš zdravá raz dva! Maminka, slyšíš? Já tě mám ráda! Vezmu tě domů! plakala Dašenka, tisknouc nevážnou ruku maminky.
Nakonec ji opravdu dostali domů na papírech byla Dašenka pořád dcera, děda Prokop dokonce vystoupil jako zasloužilý bojovník, hrozil známým generálem, jestli jim nevydají matku dcery domů. Marek měl v plánu nechat mamku v ústavu navždy
Inka se desátý den posadila. Došla k oknu. Na dvoře se důstojně promenádovala prasnice Fanynka, kokrhal kohout, bylo cítit trávu a mléko. A taky buchty, které Dašenka upekla. Vešla do pokoje, vrávoravě, zase ta noha, ale maminku uviděla stát a plakat. Daša ji neohrabaně objala a prosila za odpuštění, že tak dlouho nebyla, omlouvala se, že teď žijí spolu místo s Markem a Kristýnou.
Inka ji mlčky tiskla. Bylo to, jako by znovu držela v náručí malou, legrační holčičku ne vlastně svou, ale jedinou, která s ní na stará kolena zůstala.
To je dobrý, Dašenko. Teď už bude všechno lepší. Neboj se, dcerko, špitala Inka.
Holky, co, jdeme na čajíček? nakoukl děda Prokop.
A smáli se. Všichni tři šli ruku v ruce do kuchyně. A do nového životaV kuchyni stála konvice, tiše bublala, koblihy krásně voněly a sluneční paprsky se třpytily mezi sklenicemi. Dašenka pohladila maminku po rozpukané ruce a do očí jí naskočila slza štěstí napoprvé v životě měla pocit, že jí domov opravdu patří.
To je, jak když jsme pekly poprvé spolu, viďte? zašeptala. Inka přikývla, trošku nejistě, jako by znovu vstupovala do teplého světa, který už dávno považovala za ztracený.
Prokop donesl starý proutěný košík, v němž spalo kotě. Kotě, které si hned našlo cestu Dašence na klín, a spokojeně předlo. Venku někdo zakokrhal a od sousedů se ozvalo Dobrý den, paní Inko!.
Na stole byly tři hrnky. Každý jiný, každý ulovený někde jinde, ale dohromady působily, jako by k sobě patřily odjakživa. Prokop zamíchal cukr, Dašenka nalila čaj, Inka ucítila na rtech jeho sladkost. Chvíli seděli tiše tři spřízněné duše, které život svedl ke stolu, na kterém už nikdy neměl chybět domov, vlídnost ani obyčejné, šťastné ticho.
A venku, za širokým oknem, hřál svět, v němž i ti, kterým někdy někdo odmítl podat ruku, mohou nakonec najít místo právě pro sebe.
