Zrada pod maskou přátelství
Letos si zima evidentně umínila ukázat celou svou krásu napadlo tolik sněhu, že dvory a ulice připomínaly pohádku. Jemné vločky bez přestání kroužily vzduchem a měkce pokrývaly střechy domů i chodníky, mráz vzduch osvěžoval a čerstvost byla cítit na každém kroku.
V bytě Lucie a Pavla ale panovala úplně jiná atmosféra vřelá a uklidňující. Za velkým oknem se odehrávalo tiché, bílé divadlo, avšak uvnitř, chráněni před zimou pevnými skly, měli svůj klid a pohodu. Na stole svítila lampička, jejíž tlumené světlo vykreslovalo na stěnách hřejivý kruh a vyhánělo do koutů chlad, co zvenku nepřestával atakovat dům.
Manželé seděli bok po boku na pohovce, zachumlaní do huňaté deky. V televizi běžela další odlehčená komedie spíš na pobavení, než na hlubším zamyšlení , která Lucii rozesmála, byť se spíš usmívala svým vlastním myšlenkám. Pavel sledoval film také, ale jeho pohled každou chvíli zabloudil k pomalému sněžení za oknem, ze kterého se nedalo spustit oči.
Pokojem se najednou rozezněl melodický zvuk Pavelovi začal zvonit telefon. Zpočátku váhal, nechtělo se mu přerušit tuto poklidnou rodinnou chvíli, ale zvonění neustávalo. Muž tedy s mírnou nevolí sáhl po mobilu, letmo zkontroloval displej a s rezignací utrousil:
Zase volá Radek, řekl směrem k Lucii, aniž by ztratil pohodu v hlase. Už potřetí dneska večer.
Lucie na něj pohlédla, aniž by odtrhla oči od obrazovky.
Určitě nás zase tahá na chalupu, pokrčila rameny. Teď ji koupil a musí to pořádně zapít. A ne a ne pochopit slovo ne.
Pavel přijal hovor a přitom přepnul na veselejší notu.
Čau, Radku, pozdravil, snaže se znít nadšeně.
Pavle! Tak kdy už přijedete? Všechno je připravené! Sauna zatopená, stůl naložený, ostatní už přijíždějí. Přijďte s Lucií, bude sranda! Doma sedět budete celý život, ne? Radkův hlas sršel optimismem.
Pavel na chvíli zaváhal a koutkem oka mrknul na Lucii, která letmo zavrtěla hlavou. Řekla tím beze slov vše: na hlučné oslavy, hlasitou hudbu a družné konverzace prostě neměli dneska náladu; chtěli být sami, nikam nespěchat, nevysvětlovat žádné absence.
Napadl ho nápad a bez váhání ho využil.
Hele, Lucie odjela na víkend k mamince. Já samotný nepojedu, vždyť mě znáš. Stejně by jí někdo něco blbého řekl a já se nehodlám hádat kvůli zbytečnostem. Dáme si to sraz někdy příště, fakt, slibuju.
Na druhé straně bylo krátké mlčení, než Radek promluvil:
Fakt? A kdy se vrátí?
Až zítra večer, povzdechl si Pavel a předstíral lítost. Bylo to na poslední chvíli. Těšili jsme se na kino, projít se na Letné, možná na brusle, ale holt smůla. Budeme to muset posunout.
Radek chvíli uvažoval, jeho hlas v další větě zvláštně zazněl:
No dobrá Ale až dorazí, dej každopádně vědět. Fakt bych vás rád viděl!
To je jasné, přitakal rychle Pavel, dáme vědět hned, jak to půjde. Třeba příští víkend. Teda jestli se zas něco nepřihodí.
Rozloučil se, položil mobil na stolek mezi křesly a úlevně si oddechl.
Uf, to jsem tedy odvrátil, zamumlal, obraceje se k Lucii. Co ho pořád žene? Snad jsem řekl jasně, že nechci jet na jeho chalupu! Na co tam čučet na jeho opilé kamarády? Vždyť Radek neumí slavit v klidu. Mnohem radši jsem doma s tebou.
Objal ji, vnímal, jak z něj pomalu opadává napětí. Bylo tu pořád stejně útulno a ticho, za oknem se dál snášely vločky a v televizi šel jejich oblíbený film žádný shon, jen klid a pohoda, jakou měl Pavel nejradši.
Lucie se o Pavla opřela, uklidnila se jeho dechem a teplem těla. Místnost prostoupila atmosféra bezpečí: tlumené světlo, černobílý film v pozadí, pravidelné tikání hodin; všechno to dávalo pocit, že jsou chránění před chaosem zvenčí.
Taky mi to tak vyhovuje, řekla tiše, zvedla k němu oči. Pusťme film a pak jdeme spát. Stačí, že jsme spolu.
Pavel se pousmál, přitiskl ji pevněji k sobě. Už si představoval, jak za pár hodin zhasnou, zabalí se do peřiny a usnou za zvuků větru a sněhu zvenčí. Ale jejich plány přerušilo další zvonění a co bylo nejhorší, zase od Radka.
Pavel se zamračil, zběžně mrkl na displej a nerad telefon zvedl.
Radku, vždyť jsem říkal snažil se být klidný, ale v hlase už bylo slyšet napětí.
Pavle, Radkův hlas byl najednou vážný a napjatý. Jsem teď v klubu Krystal u Václaváku, šli jsme se rozproudit před saunou. A tady tady je Lucie. Sedí u stolu s nějakým chlapem, pijou, drží se za ramena. Nechtěl jsem tě zatahovat, ale měl bys o tom vědět. Tobě řekla, že jede k mamince! Znamená to, že ti lhala!
Pavel zkoprněl. Pohlédl nevěřícně na manželku, pak do dálky, jako by hledal smysl v tom, co slyší.
Co? zeptal se pochybovačně. Jsi si jistý? Třeba ji pleteš. Přesně vím, kde moje žena je!
Jsem si jistý, odpověděl Radek pevně. Už je opilá, směje se nahlas. Moc slušně to nevypadá. A vůbec nezareagovala na mě! Jestli chceš, předám jí mobil.
Pavel na vteřinu zavřel oči, potřeboval se srovnat. V hlavě mu vířila spousta otázek, žádnou odpověď však nenacházel. Mýlí se Radek? Je v tom něco jiného?
Dej jí to, vyhrkl suše a zapnul hlasitý odposlech. Chtěl slyšet pravdu.
V telefonu zaduněla klubová hudba, smích, hlasy. A mezi tím ženský hlas až nápadně podobný Lucčině. Pavlovi se stáhlo srdce.
Haló? Kdo volá? zazněl v lehce váhavém tónu.
Pavel polkl a zadíval se na Lucii, jež seděla vedle něj s vytřeštěnýma očima.
Lucie? Tady Pavel. Co to má znamenat?
V odpovědi následoval krátký smích, pak už uvolněný, trochu chraplavý hlas pokračoval:
O, Pavle, už mě s tím neotravuj! Chci se bavit, chápeš? Mám už dost nudného života s tebou. Užívat si budu, dokud mě to bude bavit!
Lucie vyskočila z gauče, tvář bílá jak stěna. Přitiskla si dlaň na srdce, dech ztěžkl.
Co to je?! Jak mě mohl s někým splést? A kde ta ženská zná moje jméno? Co se tu děje? šeptala.
A kde jsi teda? Pavel se zkoušel dovtípit.
Tobě je to jedno, ne? ozval se hlas z telefonu. Nejsem přece malé děcko!
Zase zněl smích, cinkot sklenic, pak do hovoru vstoupil Radek:
Slyšel jsi? Říkal jsem ti to…
Pavel ho ostře přerušil, v srdci se mu mísila zloba, údiv a bezmoc.
Dost, rozřeším si to zítra. Nevolej už!
Rychle zavěsil, hodil telefon na gauč a s prázdným pohledem zíral na strop. Kdyby Lucie neseděla vedle něj opravdu by mohl uvěřit!
Lucie se rozplácla zpět na pohovku, nechápavě hleděla na manžela. Ten hlas byl sice nápadně podobný tomu jejímu, ale to nebylo to hlavní hlavně nechápala, odkud měla dotyčná ty správné informace. Někdo ji musel navést!
No teda, vzdychla tiše. Kdo to je? Co je to za bizarní hru?
Pavel zakroutil hlavou a nervózně si prohrábl vlasy.
Nemám tušení, povzdechl, jeho pohled směřoval kamsi do kouta. Ale hlas úplně stejné zabarvení, i smích. Nemůže to být náhoda.
I Radek tvrdil, že jsem to byla já, odpověděla Lucie rozklepaně. Představ si, kdybych opravdu nebyla doma. Myslel bys, že jsem v klubu s jiným chlapem.
Pavel ji objal kolem ramen a pevně si ji přitáhl. Mírně se chvěl, ale hlas měl klidný.
Tušil bych, že je v tom něco zvláštního, řekl rozhodně. Takhle bys mi přece nikdy neublížila. Znám tě. Je to celé nesmysl, blbý žert. Zítra půjdu do klubu a požádám o kamerový záznam. Podíváme se, kdo tam opravdu byl.
Lucie se k němu přitulila, vdechovala jeho blízkost, srdce se jí pozvolna uklidňovalo.
Ano, není to moje vina. Ale kdo to tedy byl? A proč spalovat mosty?
Pavel pouze pokrčil rameny, ale v očích měl místo nejistoty už odhodlání přijít celé věci na kloub. Sevřel jí ruku, aby cítila, že v tom není sama.
***********************
Druhý den dopoledne seděla Lucie u stolu v kuchyni, popíjela čaj a vyřizovala pracovní e-maily. Do ticha zazvonil telefon s Radkovým jménem na displeji. Chvíli váhala, jestli to vůbec chce brát po včerejšku měla nervy napjaté jak struna , ale zvědavost nakonec zvítězila.
Ahoj, ozval se Radek opatrně. Mluvila jsi včera s Pavlem?
Lucie sevřela telefon v ruce. Rozhodla se Radkovu malou hru dohrát, aby zjistila, co přesně viděl a proč byl tak jistý, že to byla zrovna ona. Po krátké pauze odpověděla:
Ano. Pohádali jsme se. Obvinil mě ze lži a nechtěl poslouchat vysvětlení. Prý mu lžu.
Na druhé straně bylo ticho, pak v Radkově hlase zaznělo lehké zadostiučinění.
Tak to vidíš, natáhl. Vždyť jsem ti vždycky říkal, že si tě Pavel neváží. Nikdy tě nechápal takovou, jaká opravdu jsi.
Lucie v sobě vařila zlost, ale zachovala chladnou hlavu. Potřebovala zjistit, kam to Radek směřuje.
Co tím myslíš? nasadila ledově klidný tón.
Radek ztišil hlas, zněl téměř důvěrně, až příliš:
Tím, že si zasloužíš víc. Lucie, už dlouho tě miluju. Fakt. Můžu se o tebe starat, být tu vždy pro tebe. Pokud se rozhodneš odejít od Pavla, budu čekat.
Lucii se hlavou honilo mnoho myšlenek: Jak dlouho tohle plánoval? Proč s tím přišel právě teď? Nenapadlo ji, že by za vším mohl být právě Radek, když ji doma nikdy neviděl. Všechno se začínalo spojovat
Nadechla se a odpověděla mírně, ale rozhodně:
To jsi mě zvlášť překvapil, Radku. Upřímně, tohle není vhodné. Mám Pavla ráda a vyřešíme to mezi sebou. Nevkládej se do toho.
Promiň, jestli jsem tě rozrušil, změkl Radek. Jen ti chci pomáhat. Pavel tě prý chce opustit, aspoň to tak říkal… Bojím se o tebe. Můžeš mi kdykoliv zavolat.
Lucie sevřela mobil, zatla až jí zbělely klouby. Přesto si zachovala rozvahu a klidný hlas.
Víš, její tón byl ledový, naprosto bez emocí, včera jsem byla doma, s Pavlem jsme se vůbec nehádali a navíc už je mi jasné, že jsi všechno zinscenoval. Jen mi nebylo jasné, proč. Teď to vím.
V telefonu se rozhostilo ticho. Lucie si byla jistá, že Radek horečně přemýšlí, jak si zachránit tvář.
Jak to myslíš? vysoukal ze sebe, tentokrát už s nejistotou v hlase.
Myslím přesně to, co říkám. Najal jsi nějakou slečnu s podobným hlasem, navedl ji, co má říkat, aby vypadalo, že jsem někde v klubu s cizím. Chtěl jsi nás rozhádat. Je to tak, že ano?
Bylo ticho. Po chvilce Radek těžce vydechl, hlas mu přeskočil:
Ano, domluvil jsem to! Protože tě miluju, Lucie! Protože se na tebe nemůžu dívat a cítím, že já bych ti dal mnohem víc než Pavel!
Lucie na chvilku zavřela oči, v ústech měla pachuť. Ale hlas zůstal nezlomný:
Ty? Že bys mi dal štěstí? Ne, nikdy! Zradil jsi přátelství, zklamal jsi moji důvěru, jen kvůli své iluzi?!
Každé její slovo rezonovalo do ticha, v Pavlově kuchyni by se v tu chvíli dalo krájet napětí.
Lucie, fakt mě omluv… Radkův hlas se zlomil.
Ale Lucie se už rozhodla. Žádná omluva, žádné vysvětlování. Už nikdy.
Ne, Radku! Neomlouvej se. Dneškem pro mě končíš. A na Pavla také zapomeň. Mimochodem, rozhovor mám nahraný a pustím mu ho! A už mi nikdy nevolej!
Položila telefon a položila ruce na stůl. Prsty se jí třásly, ale rychle se uklidnila, zhluboka se nadechla a podívala se z okna. Za sklem sněžilo, jako by se nic nestalo.
Do kuchyně vstoupil Pavel. Hned si všiml jejího výrazu.
Tak co? zeptal se. V hlase měl tichou obavu.
Lucie se na něj obrátila, v očích záblesk hořkosti:
Všechno je jasné, povzdechla si. Přiznal se, že to celé narafičil. Prý mě miluje a doufal, že se kvůli tomu pohádáme. Nabízí zámky v oblacích. Opravdový zbabělec.
Pavel si přisedl k ní, jemně ji pohladil po ruce, jako by jí chtěl dodat sílu. V tom dotyku bylo všechno: Jsem tu pro tebe.
Takže nikdy nebyl skutečný kamarád, řekl tiše. Zapomeň na něj! Nestojí za to, abys kvůli němu tratila nervy. Upřímně: už dřív jsem si všiml, že kolem něj něco nesedí, ale neměl jsem důkaz. Teď už všechno chápu.
Ano, kývla Lucie a přisunula se blíž. Aspoň teď víme, jaká je pravda a komu můžeme věřit.
Její hlas byl klidný, bez hořkosti jen úleva, že záhada byla rozluštěna. Na chvilku zavřela oči a nadechla se známé vůně domova: teplého dřeva, čerstvého čaje a svého oblíbeného parfému.
Víš co, pousmála se najednou, v očích jí zablýsklo, aspoň teď máme výmluvu, proč už na žádné párty nejít. Nevadí ti, když se vymluvíme na to, že tam je někdo, koho už nechceme ani vidět?
Bylo v tom kus žertu i úlevy. Konec vymýšlení výmluv, konec nutnosti jet někam, kde se necítili dobře. Zůstali sami ve svém malém světě, kde už nezáleželo na ničem jiném.
Pavel se upřímně rozesmál.
Přesně tak! Zůstaneme tu, budeme koukat na filmy, popíjet čaj, zašeptal a podíval se na ni s úsměvem.
A nevytáhneme paty, dodala Lucie, stáhla na sebe deku, jako by se chtěla schovat do bezpečí.
Ideální plán, souhlasil Pavel a ještě ji obejmul.
Tak v tichu a pod blankytem tance vloček za okny, ve světle lampičky, jejich malý svět zůstal neotřesený, bezpečný a silný. V tom domově nebylo místo pro lži, nejistotu nebo cizí hry byli tu oni dva, kteří věděli, že spolu mají všechno, na čem záleží: důvěru, teplo a jistotu nového klidného dne…
*************************
Radek seděl v kuchyni, zíral do prázdného hrnku s už studeným čajem a v hlavě mu stále znělo: Nikdy mi už nevolej. Nikdy.
Namísto lítosti, která by mu snad napověděla, že selhal, v něm rostl jen tupý vztek. Tísnil ho u žeber, dusil a nutil zatínat pěsti až do bolesti.
Proč to nevyšlo?! zaklel a shodil drobky od sušenek, kterými se bezmyšlenkovitě cpal.
Hlavou mu stále běhaly obrazy předchozího večera: jak přišel do Krystalu, jak tam čekala Monika dívka, kterou sbalil v kavárně a která vypadala skoro jako Lucie. Když ji zasvěcoval do svého plánu, s úsměvem přikývla: Mám ráda takové srandy.
Vzpomněl si, jak z odstupu sledoval, jak předstírá opilou a uvolněnou Lucii smála se, pronášela připravené věty, přesně jak jí zadal. Tehdy cítil adrenalin, napětí, až euforii. Když to vyjde, Lucie pochopí, že Pavel o ni nestojí. Že já bych ji měl radši.
A teď? Zůstal sám. Ztratil všechno.
To ne já, to oni Oni nevidí dál než na šálek čaje! Pavel si jí neváží, a jednou to pozná i ona.
Zatnul prsty do stolu, v hlavě se mu promítala léta, kdy sledoval Lucii a Pavla. Záviděl jim lehkost, tichý humor i pohledy, které si vyměňovali bez slov. Byl přesvědčený, že by Lucii dal víc silnější lásku, opravdovější cit. Proto volil cestu, kterou považoval za jedinou.
Přešel k oknu. Sníh pokrýval svět bílou dekou, město bylo tiché, pokojné.
Proč oni mají vše a já nic?! Proč zrovna Pavel získal Lucii! vyletělo z něj tiše v prázdné kuchyni.
Věděl, že ztratil i přítele. Teď už nešlo nic vzít zpět.
Mobil ležel na stole jako němá výčitka. Radek věděl: Lucii už nikdy nezavolá. Ani Pavlovi. Ale v hlavě mu zrály nové myšlenky hořké, jedovaté:
Ať si žijí v té své bublině. Myslí si, že vyhráli. Ale já vím, že Pavel si ji nezaslouží jako já. Jednou na to Lucie přijde. Možná příliš pozdě…
Přejel pohledem po roztrhaných poznámkách, na kterých včera sepisoval scénář hovoru pro Moniku, a v návalu zlosti je zmuchlal a hodil do koše.
Za oknem dál tichounce sněžilo. Radek stiskl víčka a představoval si, jak teď sedí Lucie s Pavlem, usmívají se, koukají na film a pijí čaj. Jak je jim dobře. Jak se cítí v bezpečí ve svém malém světě, kam už nemá přístup.
Místo pokoje mu však zbyla pouze tvrdohlavá myšlenka:
Tohle mělo patřit mně. Celé. Mělo to být moje…
