Známí se nám sami vnutili na výlet autem, slíbili, že se složí. Po příjezdu prohlásili: Vždyť jste stejně jeli.
Všechno začalo jako obyčejné plánování letní dovolené. S Hanou, mojí ženou, naším osvědčeným crossoverem, trasou přes tisíc kilometrů na jih Čech a sladkým očekáváním cestování. Vždycky jsme milovali roadtripy pro ten pocit svobody: sami si určujeme tempo, zastavíme, kde chceme, odbočíme, kam nás napadne. Žádné jízdní řády, žádné uřvané děti ve vedlejším kupé, žádné zrušené lety.
Tentokrát jsme však udělali zásadní chybu pochlubili jsme se svým plánem nepravým lidem.
Na jedné návštěvě, kde byla parta různých lidí, jsem neprozřetelně zmínil, že za dva týdny vyjíždíme autem na dovolenou.
Fakt? A kdy přesně? ožila hned dvojice naproti.
Byli to Karel a Tereza. Nebyli to naši blízcí kamarádi, spíš známí, s nimiž jsme se občas viděli na nějaké akci.
Vyrážíme patnáctého, odpověděl jsem, aniž bych něco tušil.
Nám se to báječně hodí! zareagoval Karel, hned položil vidličku a začal plánovat. Máme dovolenou od šestnáctého, na vlak lístky nejsou, zbyly už jen u hajzlíku. Můžeme s vámi? Složíme se na benzín, bude to veselejší, jsme nekonfliktní.
Podíval jsem se na Hanu, pohledem mi naznačila jasné ne. Začal jsem koktat, že máme v autě málo místa, že jezdíme pomalu a děláme hodně zastávek.
Ale prosím tě, máme jeden kufr na oba! hned to zamluvil Karel. A ekonomicky je to nejlepší, benzín je dneska skoro jak zlato, ušetříme hromadu peněz! Pomoz nám, vždyť nejsme cizí.
Nakonec jsme souhlasili. Argument o úspoře převažoval, a upřímně bylo nám hloupé říct ne do očí. Běžná slabost, za kterou nás další dva týdny čekal účet.
Chceš-li mít klid, nedělej cizím službu
Domluvili jsme se, že se sejdeme v pět ráno před naším panelákem. My s Hanou byli nachystaní včas, auto jsme nacpali našimi věcmi, vodou, dekami a dalšími drobnostmi. Karel s Terezou přišli se zpožděním skoro čtyřicet minut.
Taxík byl hrozně pomalý, prohodila Tereza, táhla kufr velikosti menší lednice a navrch několik tašek s jídlem.
Říkali jsme přece co nejméně věcí, nevydržel jsem to.
Ale Tereza je přece žena, musí se převlékat, zasmál se Karel.
Musel jsem přerovnat všechny věci jak v tetris, abychom jejich náklad vůbec někam dali.
Po hodině jízdy začalo peklo. Tereze bylo horko, zapnul jsem tedy klimatizaci na plno, za pár minut se zase Karlovi udělalo zima. Hudba, co jsem nastavil já, nevyhovovala ani jednomu. Pak přišly nekonečné prosby o zastávky: na toaletu, na kafe, protáhnout nohy, na cigárko.
Můj plánovaný časový rozvrh, připravený tak, abychom objeli nejhorší kolony, vzal za své. Místo pohodové jízdy to bylo jako s linkovým autobusem.
A vrchol všeho přišel u benzínky.
Tankuju do plné nádrže, platím celkem to dělalo 3 500 Kč. Vrátím se k autu, Karel v klidu uždíbává párek v rohlíku.
Tak co, složíme se? říkám s očekáváním převodu.
Počítáme až na konci cesty, ať to neřešíme po kouskách, odbyl mě.
Nelíbilo se mi to, ale Hana mě pošeptem uklidnila: Neřeš to, dozadu platí, až přijedeme. Tak jsem mlčel. Dálniční poplatky jsem platil samozřejmě taky já bez zájmu z jejich strany o částku.
Po celou cestu jedli jen svoje svačiny, drobky padaly na sedačky. Když jsem požádal, ať jsou opatrnější, vesele mávli rukou:
To je jen auto, vyluxuješ si.
Do cíle jsme dorazili hodně pozdě v noci, ale unavení jsme byli víc společností než samotnou cestou.
Vždyť jsme jeli s vámi navíc
Ráno, vyspaní, jsme se potkali v kuchyňce penzionu. Vytáhl jsem notes, kam jsem si zapisoval všechny náklady.
Tak tedy, začal jsem v klidu. Benzín dvanáct tisíc, dálnice dva a půl tisíce. Celkem tedy čtrnáct a půl tisíce korun, půl na půl, od vás tedy sedm tisíc dvě stě padesát.
Karel málem zaskočil čajem, Tereza vykulila oči.
Jako že sedm tisíc? To myslíš vážně? protáhla překvapeně.
Naprosto vážně, odvětil jsem. Dohodli jsme se přece, že výdaje jdou napůl.
Karel odložil hrnek a povídá:
Ale ty bys přece jel tak jako tak! Peníze bys stejně utratil. Auto tvoje, benzín taky. Jen jsme ti zaplnili volná místa.
Počkej, začal jsem už být naštvaný. Podmínky jsme si řekli předem. Já trpělivě snášel nepohodlí, vozil vaše věci a přizpůsoboval můj plán vašim potřebám. Proto máte uhradit polovinu nákladů.
Jaké nepohodlí, uchechtla se Tereza. Byla to přece zábava, pokecali jsme. Přes kamarádské vztahy jsme to brali, kdybys hned řekl, poptáme BlaBlaCar a máme to levnější.
Jiný řidič by vás kvůli drobkům a věčnému stěžování vysadil už u dálnice, nevydržela Hana.
Tak hele, shrnul Karel. Dáme ti tisíc, maximálně patnáct set, jako pozornost. Půlku ale platit nemůžeme, když bys to stejně musel utratit. Máme vše spočítané.
Zvedl jsem se.
Nic nechci. Berte to jako dárek. Zpátky si ale cestu zajistěte sami.
Cože?! Karel se postavil. Nedomluvili jsme se snad i na cestě zpět?
Dohodli jsme se napůl platit. Porušili jste to. Přeji příjemnou dovolenou.
Dovolená každý zvlášť a cesta domů
Dalších deset dní jsme se vídali jen občas. Dvakrát jsme se potkali na pláži demonstrativně se otáčeli zády.
Den před odjezdem přišla od Karla zpráva: Hele, neblbni. Dáme tři tisíce za obě cesty. Jeďme spolu, lístky nejsou, Terezu v autobuse motá hlava.
Neodpověděl jsem.
V klidu jsme si zabalili, zkontrolovali auto a za úsvitu vyrazili zpět. Tentokrát to byla čirá pohoda: hudba podle sebe, zastávky jak jsme chtěli, konečně klid.
Později mi známí sdělili, jakou mám pověst špatného člověka”. Prý jsem opustil přátele v nouzi v cizině kvůli pár tisícovkám. Karel s Terezou jeli domů s několika přestupy, stálo je to nervy i víc peněz a s chutí nás pomluvili.
My jsme ale získali vzácnou zkušenost. Dnes už, když se někdo nenápadně ptá: Jedete někam autem, vezmete nás? jen s úsměvem a jistotou říkám: Omlouvám se, jezdíme výhradně ve dvou.
Poučení? Někdy je opravdu lepší říct ne hned na začátku, než se později trápit kvůli výhodné službě pro někoho, kdo si toho neumí vážit. Skutečné přátelství se pozná podle toho, jak dokážeme respektovat dohodnutá pravidla.
