Hele, musím ti něco vyprávět, tohle ti prostě poleze na nervy stejně jako mně. Začalo to úplně nevinně klasické letní plány s Marcelou. Náš starý dobrý Superb, trasa přes tisíc kilometrů až někam do Mikulova a ta krásná představa volné cesty před námi. My to s Marcelou vždycky milovali jet vlastním tempem, zastavit, kdy se nám zachce, zabočit, kde chceme, žádný stres z jízdních řádů, žádné vřískající děti v kupé, žádné zpožděné lety. Prostě svoboda.
Jenže tentokrát jsme udělali osudovou chybu někde u piva jsem se prokecl o našich plánech.
Byli jsme zrovna na grilovačce na zahradě u známejch. Bylo tam všelijaké osazenstvo a já jako blbec nadhodil, že za dva týdny jedeme autem dolů na Moravu.
Na to se hned chytli Honza s Radkou znáš je, potkáváme je většinou jen na akcích u společnejch kamarádů, žádní velcí parťáci.
Hele, kdy frčíte? vyhrkl hned Honza.
Patnáctého vyrážíme, povídám v klidu, netuše co přijde.
No to je paráda, nám začíná dovolená hned den na to! Koupili jsme lístky do vlaku, ale všechno vyprodané, pro změnu volné jen lůžka u WC. Nechcete nás přibrat? Půlku benzínu zacvákáme, a hned to bude cesta veselejší. Jsme oba klidní, žádné scény.
Koukám na Marcelu a vidím v jejích očích jasné ani náhodou. Snažil jsem se vymluvit, že máme auto už plné a že máme rádi pohodu a časté zastávky.
Ale prosím tě, máme jen jeden kufr dohromady! nenechal se odbýt Honza. A bude to za pár peněz. Teď je nafta jak zlato, uspoříme všichni. Pomozte nám, jsme přece kamarádi!
No a tak jsme kývli. Ta vidina úspory nás nějak dostala a aby člověk odmítal přímo do očí klasická naše změklost, za kterou jsme nakonec pěkně zaplatili.
Kdo nechce mít nervy, ať nedělá dobré skutky.
Domluvili jsme si sraz před barákem na pátou ráno. My už natěšení stáli s připravenými taškami, v kufru vše krásně srovnané naše zavazadla, voda, deka, pár nezbytností. Honza s Radkou se přiřítili až za skoro třičtvrtě hodiny.
No, taxík měl zpoždění, houkne Radka bez jakékoliv omluvy a táhne kufr jak ledničku, do toho ještě pár tašek s svačinkou.
Vždyť jsme se domluvili na minimum věcí, ozval jsem se.
To víš, holka se potřebuje převléknout, smál se Honza.
Takže jsme tetrisovali kufr pěkně znovu, aby se vešel ten jejich náklad.
Začalo to být peklo už po hodině jízdy. Radce bylo vedro klimatizace naplno. Za pár minut naopak Honza, že mu je zima. Moje muzika jim nesedla, jejich rádoby vtipy začaly být otravné. A hlavně ta nekonečná posloupnost zastávek na záchod, na kafe, protáhnout nohy, cigáro.
Celý trasa, kterou jsem měl naplánovanou, aby jsme projeli zácpy ještě před špičkou, vzala za své. Místo pauz po dvou hodinách jsme zastavovali co půl hodiny jako nějaká linková Karosa.
A to pravé divadlo nastalo na první pumpě.
Nabral jsem plnou nádrž, tři a půl tisíce korun, vracím se a Honza spokojeně láduje párek v rohlíku.
Tak co, složíme se? lehce jsem nadhodil, že čekám podíl.
V pohodě, to nech na konec cesty, spočítáme to najednou, odbil mě mávnutím ruky.
Nelíbilo se mi to, ale Marcela šeptla: Neřeš, dojedeme a vyrovnáme se. Tak jsem to radši nechal být. Dálniční známky a poplatky jsem taky platil já, nikdo se ani nezeptal, kolik to bylo.
Celou cestu baštili svoje chleby, drobky všude. Když jsem je upozornil, aby byli aspoň trochu ohleduplní, tak se smáli:
To je jen auto, pohlídáš si to vysavačem.
Když jsme dojeli do Mikulova, bylo dávno po půlnoci. Úplně jsme byli vyždímaní, ale ne z řízení, spíš z té společenské jízdy.
My jsme jenom využili, že jedem s vámi
Ráno, když jsme všichni trochu dospali, jsme se potkali v kuchyňce v penzionu. Měl jsem v ruce sešit, do kterého jsem si zapsal všechny náklady.
Takže, povídám úplně v klidu. Nafta byla za 12 tisíc, dálniční poplatky 2500. Dohromady 14 500 korun. Na půl to je 7 250 od vás.
Honza se málem polil čajem, Radka na mě vykulila oči.
Sedm tisíc? To jako fakt? divila se.
No jasně tak jsme se domluvili, stál jsem si za svým.
Honza odložil hrnek a povídá:
Prosím tě, ale ty bys to stejně projel, i kdybys jel sám. Vždyť je to tvé auto, stejně bys platil benzin a dálničky. My jsme si jen sedli na zadní sedačky.
Začal jsem vřít: Ale vždyť jsme měli dohodu! Všechna ta zdržení, vaše kufry a zastávky pro vás, s tím se musí taky počítat.
Ale taková otrava to snad nebyla, smála se Radka. Bylo aspoň veselo, ne? My jsme to brali po kamarádsku. Kdybys nám řekl, vzali bychom si Blablacar, možná i levněji.
Jiný řidič by vás vysadil hned po druhé zastávce za ty drobky a fňukání, neudržela se Marcela.
Hele, ukončil to Honza, můžem hodit tak tisícovku nebo patnáct set na kafe, ale platit půlku, když bys to stejně projel to je fakt absurdní. Máme rozpočet fakt na chlup.
Vstal jsem, už mě to nebavilo.
Nic nechci. Berte to jako pozvání. Ale zpátky už se musíte dostat sami.
Jak to myslíš?! Nemáme lístky! Byli jsme přece domluveni na oba směry!
Byli jsme domluveni na půlce nákladů. Ty jste nedodrželi. Tak si užijte zbytek dovči.
Zbytek dovolené i cesta domů
Zbylých deset dní jsme se spíš míjeli, i když jsme bydleli ve stejném penzionu. Jednou jsme je potkali na pláži schválně dělali, že nás nevidí.
Den před odjezdem mi Honza napsal: Hele, neblbni. Dáme ti tři tisíce za cestu tam i zpátky. Vem nás, nemáme lístky, Radce je v autobuse zle.
Ani jsem neodepsal.
V klidu jsme si zabalili, zkontrolovali auto, vyrazili brzy ráno. Cesta zpět byla balzám naše hudba, naše pauzy, ticho.
Později mi říkali známí, jaký jsem prý hajzl, že jsem nechal přátele někde na jižní Moravě, protože jsem chtěl pár tisíc navíc. Honza s Radkou se domů dostali až s několika přestupy a nervama v kýblu, a teď mě samozřejmě pomlouvají kde můžou.
Ale víš co? Byla to drahá, ale cenná škola. Dnes, když někdo začne nenápadně: Hele, jedete na výlet, nevzali byste nás? normálně s úsměvem odpovím: Promiň, my jezdíme nejradši sami dva.A víš co je nejlepší? Už mě ani nemrzí, že si na mě pár lidí ukazuje prstem. S Marcelou jsme za těch dnů na cestě pochopili, proč jsme spolu už tolik let rádi sami sdílíme totiž nejen auto, ale hlavně stejný vkus na lidi, na pohodu i na život. Pár tisícovek dokáže ukázat víc než stovky ahoj na zahradní slavnosti.
A tak, když jsme později projížděli zase kolem Mikulova, kde jsme tu úžasnou, i když trochu draze vykoupenou dovolenou zakončili, Marcela jen mrkla a zahihňala se: Tak koho svezeš letos, šéfe? Ani jsem nemusel odpovídat. Stačil náš tichý smích, okýnko dokořán a nekonečně volná cesta před námi.
