Zjistila jsem, že můj bývalý manžel mi zahýbá, protože začal zametat chodník před domem.
Zní to jako špatný vtip, ale stalo se to přesně takhle. On byl elektrikář na volné noze, pracoval doma v garáži, kde měl dílnu narvanou dráty, šroubováky a věčně otrávenými klienty. Nikdy nebyl typ na domácí práce. Ne že by to pohrdal, ale prostě mu to lezlo na nervy. Jestli měl volnou chvilku, radši seděl u televize, dal si pivo se sousedem, nebo opékal buřty na zahradě. Poklidný chlap, žádný bouřlivák, žádné žárlivé scény, dokonce ani na mejdany moc nechodil.
Naše ulice na okraji Olomouce byla stará, plná javorů a hromad listí, bláta i prachu. Zametání byla každodenní nutnost. Obvykle jsem to dělala já, a to pěkně brzy ráno, než jsem stihla připravit snídani. Až jednoho dne se do sousedního domu nastěhovala nová sousedka. Nic zvláštního ten barák byl věčně v pronájmu, lidi se tam střídali jak trenéři nároďáku.
Asi po třech měsících od jejího příchodu na naši ulici mi manžel začne říkat:
Hele, žádné starosti, dneska to zametu já!
Zpočátku mi to přišlo milé. Využila jsem to, abych umyla nádobí, trochu poklidila koupelnu, srovnala si skříňky. Nebyla potřeba ho sledovat. Nenapadlo by mě to.
Jenže on začal zametat každý den.
A nejen to vždy přesně v sedm ráno. Ani o minutu dřív, ani později. Bylo to divné už proto, že do té doby neměl na nic v životě přesný čas krom práce. Jednoho dne mě zvědavost přemohla a koukla jsem z okna.
A tam byl.
Stál s koštětem v ruce, ani nehýbal s jedním jediným listem. Povídal si. Smál se. A před ním nová sousedka Lenka. No tak, náhoda, řekla jsem si v duchu. Jenže další den to samé. A znovu. Kdykoli vyšel zametat, byla venku i ona. Jako by si to domluvili.
Začala jsem si toho všímat čím dál víc. Nebylo to jen ráno. Jednou v sobotu řekl, že jde s kamarády na pivo. V pořádku. Otevřel dveře… a já měla divný pocit. Mrkla jsem na chodník a sousedka vystřelila ven přesně ve stejnou vteřinu. Zavolala nahlas:
Ahoj sousede! Pěkný večer!
A on odpověděl, jako by nic. Ona pokračovala:
To je ale náhoda, no taky jdu tam.
A šli spolu.
Další víkend prý jde hrát fotbal. Jasně, on a sport, ha ha! Odešel, a za pět minut vyšla Lenka, naoko hovoříc do mobilu, a vykračovala tím samým směrem.
Žádné důkazy. Žádné SMSky. Žádné fotky. Nic. Jen opakující se vzorec, časy, podezřelé náhody, které přestaly být náhodami.
Jednoho dne jsem mu to prostě vpálila. Nepokládala jsem otázku. Prostě jsem řekla:
Vím, že něco máš se sousedkou.
Kouknul na mě vyděšeně. Nejprve zapíral, ale přerušila jsem ho:
Viděla jsem vás. Každý den. Nelži mi.
Zmlkl. Sklopil oči. A povídá:
Jo. Jsem s ní. Zamiloval jsem se.
Vyhodila jsem ho z bytu. Neměli jsme děti, nebylo co řešit. Nejlepší na celé situaci bylo to, že se nastěhoval přímo do vedlejšího baráku za ní.
Dlouho tam nevydrželi. Možná dva měsíce. Pak oba zmizeli. Co se vlastně stalo, nikdo nevěděl. Odcestovali z města a já už o nich nikdy neslyšela ani slovo. Sousedé i příbuzní na to měli spoustu řečí, ale já už jsem o další podrobnosti opravdu nestála.
