Zjistil jsem, že mi bývalá žena byla nevěrná právě podle toho, že najednou začala zametat ulici. Možná to zní absurdně, ale přesně tak to bylo. Pracovala jako elektrotechnička a měla domácí dílnu v garáži. Celé dny se motala mezi kabely, nářadím a zákazníky. K domácím pracím nikdy neměla vztah ne že by vyloženě všechno zanedbávala, ale prostě jí to nešlo pod nos. Když měla chvíli volna, seděla u televize, četla si, občas zašla na víno s kamarádkami nebo si ráda něco ugrilovala na zahradě. Klidná, tichá povaha. Nepatřila mezi ty, co hledají vyhrocené situace nebo nějaké výstupy.
Bydlíme na okraji Jihlavy v domku, ulice je klasická štěrková, lemovaná starými kaštany a lípami. Na zemi pořád listí, kamení, mazlavé bláto. Zamést? Skoro denně nutnost. Vždycky jsem to řešil já, ráno cestou do práce, zatímco ona dělala snídani. Všechno se změnilo, když se do protějšího domu přistěhovala nová sousedka Alžběta. Žádný zázrak, v tom domě se nájemníci střídali často.
Asi tři měsíce po jejím příchodu mi moje žena začala říkat: Dneska zametu já, ty si odpočiň. Nejprve jsem to bral jako pěkné gesto. Využil jsem čas poklidil po sobě v dílně, spláchl nádobí, zorganizoval poštu. Nechodil jsem ji kontrolovat proč bych to dělal? Ale ona to začala dělat každý jeden den. A navíc vždy přesně v sedm ráno. Dřív, nebo později nikdy. Přitom na přesnost nikdy nebyla, kromě pracovní schůzek.
Jednou jsem se ze zvědavosti podíval z okna. Viděl jsem ji stát s koštětem na kraji silnice, ale nezametala. Mluvila s Alžbětou, smály se tam spolu. Pomyslel jsem si, že to je náhoda. Jenže následující ráno se to opakovalo. I to další ráno. Vždy, když má žena vyšla, Alžběta stála venku s kávou v ruce, jako by čekala. Už to nevypadalo na náhodu.
Začal jsem sledovat, co se děje. Nebyl to jen ranní rituál. Jedno sobotní odpoledne mi žena řekla, že jde na víno s kamarádkou. Žádný problém. Když vyšla z domu, zahlédl jsem, že Alžběta jde také. Nahlas na ulici pozdravila: Ahoj, sousedko! Hezký večer. Má žena jí odpověděla, jako by se nic nedělo, a Alžběta dodala: No prosím, jdeme stejným směrem. Odcházely spolu.
O týden později mi žena tvrdila, že jde hrát volejbal nikdy jsem ji neviděl, že by měla míč nebo sportovní oblečení. Vyšla, o pár minut později vyšla i Alžběta, telefon u ucha, a odešly tentokrát obě stejnou cestou k řece.
Neměl jsem v ruce žádné důkazy, žádné zprávy, žádné fotky. Jen tuhé vzorce, časy, opakující se náhody, které už náhodami nebyly.
Jednoho dne jsem se rozhodl, že už s tím musím něco udělat. Neptal jsem se, řekl jsem narovinu: Vím, že máš něco s Alžbětou. Podívala se na mě překvapeně. Chvíli dělala, že vůbec netuší, o čem mluvím. Ale já řekl jen: Viděl jsem vás. Každý den. Nezapírej mi to. Ztichla, podívala se do země. Pak řekla: Ano, jsem s ní. Zamilovala jsem se.
V ten moment jsem ji požádal, ať si sbalí věci a odejde. Neměli jsme děti a nebylo o čem dál mluvit. Co byla největší ironie? Odstěhovala se přesně k Alžbětě, do toho domu naproti.
Dlouho tam však nezůstaly. Možná dva měsíce, maximálně tři. Pak se obě odstěhovaly a zmizely z Jihlavy jako pára nad hrncem. Co se mezi nimi stalo, to už nevím. Sousedé šeptali, rodina se vyptávala, ale mě už to nezajímalo.
Zažil jsem těžké období, ale pochopil jsem jednu věc. I ty největší změny začínají drobnostmi, kterým nejdřív nevěnujete pozornost. Naučil jsem se nebrat samozřejmosti jako něco nedotknutelného i koště v něčích rukou může znamenat začátek něčeho nového.
