Život jde dál. Utekl, tak utekl. Kdyby byl alespoň slušný, ale vždyť to byl pořádný ničema. Dítě si vychováme sami, neboj se!
Pavla vyrůstala s maminkou a dědečkem. Babičku si matně pamatoval, bylo mu sotva pět let, když odešla. Vzpomínky mu zůstaly jen na její voňavé buchty
S otcem se nikdy nesetkal. Ten se vytratil ještě před Pavlovým narozením. S maminkou Ludmilou se spolu přistěhovali do malé vesnice kousek od Hradce Králové.
Poznali se s Ludmilčinými rodiči, termín svatby byl stanoveno, ale ženich najednou zmizel
Nikdo ho nehledal. Ludmila srdceryvně plakala, už byla těhotná
Pláčem si nepomůžeš! řekla babička. Život jde dál. Utekl, tak utekl. Kdyby byl alespoň trochu slušný, ale takhle Vychováme dítě sami, neboj se!
Pavlík v dětství nestrádal, ale rozmazlený rozhodně nebyl. Ve škole mu to šlo od ruky.
Děda vedl vnuka přísnou rukou. Učil ho vážit si starších a cenit si toho, co má. Pavlovi šlo všechno. K čemu se postavil, to zvládl!
Kolem třicítky byl Pavol žádaný ženich. Pohledný, dobrou kariéru, vysoký plat, třípokojový byt v Hradci Vše v pořádku!
O děvčata nebyla nouze. Nespěchal, práce měl nad hlavu. Na víkendy jezdil vždycky za mámou do vesnice. Dědeček už nežil a maminka bývala často nemocná.
Domácí práce ještě zvládala, ale poslední dobou to bylo těžší.
Pavel ji přemlouval, ať se přestěhuje za ním do města, ale to odmítala.
A co bych tam dělala, Pavle? říkávala. Ani těch vnoučat jsem se od tebe nedočkala. Zůstanu tu, v klidu, sama
Zkus aspoň léto u mě, potom si zajdeš na lázně a pak zase zpátky. Trošku odpočineš, nabereš sílu, a kdyby něco, pojedu s tebou domů do vesnice!
Vždyť máš práci! divila se Ludmila. Co bys tu dělal?
I na vesnici lidé pracují usmál se Pavel.
Tehdy měl v životě dvě ženy. Nedokázal se rozhodnout, kterou z nich zvolit.
První byla tichá, vesnická dívka Jarmila. Šikovná a laskavá.
Druhá byla Veronika. Krásná, výrazná, s níž to prostě žilo. Na první pohled městská slečna, v domácnosti si podle všeho moc nevěděla rady. Smíšek
K sobě je k sobě domů nezval. Setkávali se na neutrálním území. Ovšem rozhodnutí už nešlo odkládat. Jenže s kterou se rozloučit, to nebylo jasné.
Rozhodl se, že je nejdřív seznámí s mámou. Ta se zrovna vrátila z lázní a byla jako znovuzrozená.
Jako první přišla na návštěvu Jarmila. Moc ji přesvědčovat nemusel byla šťastná, jak se jí plní sen. Pavel je vážný kandidát na ženicha! Když seznamuje s mámou, tak to nejspíš myslí vážně!
Máš pěkné bydlení, Pavle, tolik prostoru, pochvalovala si Jarmila.
To ano, líbí se to i mámě. Trochu zeslábla poslední dobou.
Ona tu s tebou bydlí? Myslela jsem, že je jen na návštěvě. Je nemocná?
Je.
Výborně, řeknu ti to narovinu: starat se o ni ale nebudu
Ani jsem tě o to neprosil! překvapeně se ohlédl Pavel. To zvládnu sám.
No, však Ale víš co, radši ať druhý bydlí odděleně. Říkal jsi, že tvoje máma je doma na vesnici. Tam jí bude líp. Nám taky.
Máma bude vždycky se mnou. O tom se nebavím.
No teda! Myslela jsem, že jsi rozumný, ale ty jsi maminčin mazánek! Rozmyslíš si to, zavolej!
Jarmila zabouchla dveře a ani na čaj nezůstala
Tak to bylo rychlé, povzdechl si Pavel. Tohle vzdala hned. Veronika asi vycouvá ještě rychleji, zůstanu bez nevěsty
Rozhodl se, že Veronice o mámě řekne rovnou.
Ať se děje co se děje, maminka bude vždycky se mnou! oznámil.
Tomu moc nerozumím, podivila se Veronika. Proč mi to říkáš? Jako ano, chápu, že s tebou žije tvá máma, ale
Když bychom spolu bydleli, co na to říkáš? Že by maminka bydlela s námi?
V pohodě! A to už mi rovnou budeš dávat prstýnek?
Pavel se usmál.
Možná. Půjdeme za mámou, ráda tě pozná.
Jejda. Bude se jí líbit hned na první pohled? Teď hned?
Určitě! Čeho se bojíš?
Ani nevím. Ale bojím se
Veronika a maminka si okamžitě sedly. Rozuměly si. Občas spolu chodily kolem domu čekat na Pavla až se vrátí z práce. Pak všichni tři společně vyrazili do vesnice. A městské Veronice se tam kupodivu líbilo. Maminka se rozhodla, že už zůstane doma.
Léto, už se cítím lépe, řekla.
Za půl roku byla svatba.
Teď se už dočkám i vnoučat! smála se Ludmila.
A dočkala. Nejprve vnučky, pak i vnuka!
Veronika s Pavlem žili s dětmi ve městě. Děti rostly a chystaly se na vysoké školy. V poslední době bydlela maminka u nich. Na vesnici jezdili jen na prázdniny. Ludmila se nikdy nedokázala oddělit od svého rodného domu.
Veroniko, promiň, možná to není nejlepší čas, ale ráda bych domů, na vesnici. Pojedeme? zeptala se jednou snachy.
Samozřejmě! Jen počkejme na Pavla, co nevidět přijede z práce.
Dobře. Ale hned potom vyrazíme. Prosím, řekni mu to. Opravdu potřebuji
Na vesnici bylo jako vždy ticho. Každý rok tu žilo méně lidí
Tak už jsem doma, naposledy, pronesla neočekávaně Ludmila. Můj dům prodejte. Stejně za něj moc nedostanete a byla by škoda, kdyby se rozpadl
Co to říkáš, mami?! divil se Pavel. Hned po prázdninách zase pojedeme zpátky!
Přesně tak, souhlasila Veronika. Proč takhle mluvíš?
Dobře, dobře, dejte vařit vodu. Dala bych si čaj
Po čaji odešla Ludmila do svého pokoje, že si na chvilku odpočine
Pavel s Veronikou ještě chvíli zůstali v kuchyni.
Mami, je čas! nakonec zavolal Pavel do pokoje.
Nikdo neodpovídal.
Pavel vešel do jejího pokoje a zůstal stát Maminka odešla
Pohřbili Ludmilu na vesnickém hřbitově.
Jako by to cítila. Přijela domů naposledy plakala Veronika. Tvou maminku jsem měla opravdu jako svou
To jsem si všiml už dávno, přikývl Pavel. Co s domem?
Prodávat je škoda
Je. Je to kus minulosti. Necháme ho být
Tak se rozhodli. Že zatím dům zůstane. Budou tam jezdívat s dětmi a třeba jednou i s vnoučaty
Pokud vás příběh zaujal, sledujte naši stránku! Podělte se v komentářích o své názory a zážitky, podpořte nás palcem nahoru.
