Aleš byl v rodině takové opožděné dítě ne, že by dorazil o týden později, i když to by se taky v české porodnici stalo, ale prostě byl nejmladší. Jeho rodiče ho milovali, nosili ho na rukou a dopřáli mu krásné dětství; žádné trauma z nedostatku rohlíků nebo lízátek. Jenže, kde je pohádka, tam se najde i drama: když bylo Alešovi dvacet, maminka mu odešla na věčné vandry a než se vzpamatoval, následoval ji i tatínek. Jelikož v té době kopal zákopy v armádě, na pohřeb nemohl ani s tramvajenkou za polovic, a tak zůstaly jen vzpomínky a pár rodinných fotek v šuplíku.
Po vojně dorazil Aleš domů, ale místo vřelého přivítání mu dveře otevřeli příbuzní tety Boženy, kteří už se v jeho pokojíku zabydleli tak, že by člověk ani nepoznal, že tam kdysi spal plyšový medvěd a Aleš. Po chvíli bylo jasné, že jej tam nikdo moc nechce, a tak si vzal batoh, kývl na rozloučenou a šel si hledat štěstí jinam. Chvíli přespával u kamaráda Petra, ale tam se cítil asi jako v cizí kanceláři na finančáku, když hledáte, kde je fronta, a rozhodl se, že radši začne znovu někde jinde.
Bez peněz a s kreditkou, co by rozesmála i bankomat, stopl starou škodovku a nechal se zavézt až do Plzně s nadějí v srdci. Tam přes známého získal práci na stavbě; slíbeno: byt, jídlo, plat slušný znělo to skoro jako výhra ve Sportce, akorát bez losu. Makal den co den, večery v montérkách a pauzy s tlačenkou. Ale pak přišel zlom šéfové zmizeli jak pára nad knedlíky, o výplatách a ubytování nikde ani zmínka. Spousta dělníků měla štěstí, pomohli jim přátelé nebo vzdálení známí, jen Aleš zůstal úplně sám a navíc přišel o doklady.
Hlady měl už skoro optickou iluzi svíčkové, doklady nikde, místo postele lavička na nádraží nebo vchod u paneláku. A co jíst? Záchranný plán: popelnice. Aleš se sice postupně začal podobat legendárnímu hastrmanovi od Čertovky, ale prací ho nikdo neuhnal. Zhruba v té době si ho všimla Radka. Byla sice spíš sympatická než krásná, rozhodně ne z titulní strany, ale měla na rozdávání laskavé srdce. Vozila mu večeře ve staré igelitce, nabízela rozhovory, jako by se znali od školy bez předsudků a s úsměvem.
Jednoho dne Aleše skolila zápal plic, a tak místo lavičky lehl pod bílou peřinu v nemocnici. Tam dostal nové oblečení, sestřičky ho svezly mašinkou přes vlasy a vůbec takový luxus měl naposledy u babičky na prázdninách. A kdo za ním chodil? Kdo jiný než Radka; její návštěvy pro něj byly lepší než televizní seriál.
Když ho propustili, čekala Radka v čekárně, s novými botami, čistými kalhotami a objetím silnějším než hlohový keř na zahradě. Aleš, dojatý až na patě u srdce, šel k ní domů.
Radčin bratr, Mirek, se ukázal být právníkem amatérem a pomohl Alešovi vyběhat nové doklady. S papíry v kapse už nemusel jíst párky po noční směně: našel si stabilní práci a, jak už to v pohádkách bývá, přes všechny ty svízele se on a Radka zamilovali. Nakonec svatba, manželská idyla, trochu piva, trochu vepřo-knedlo-zelo a především smích, protože to je to, co v Česku drží lidi nad vodou, i když všechno ostatní je na nule.
