Já chci žít, Ondro!
Jiří, Jiří, co je s vámi?
Sestřička Terezka chytila primáře Chirurga za rukáv bílého pláště, ale neudržela ho; opřel se zády o zeď, sklonil hlavu až skoro k hrudi a mlčel, tvář v napětí.
Terezka pocítila zvláštní hrdost na náš zdravotnický personál; jak doktory nikdo pořádně neocení, i když tu makají často až do polomrtva. Ten pacient, kterého právě Jiří operoval, to stejně nepozná.
Pane doktore, já zavolám… asi šéfa
Není třeba, zamumlal Jiří, odlepil se od zdi a roztřeseně zamířil do služební místnosti. Otočil se ještě ve dveřích k vyděšené Terezce: Všechno v pořádku, nebojte se.
Svalil se na koženou pohovku, natáhl nohy a zhluboka vydechl. Opravdu je vše v pořádku? Takové závraťové ataky už zažil přetažení, co jiného. Pamatuješ, když měl ještě normální víkendy? Tam si s manželkou zajel na procházku, s dětmi do parku nebo někam do Brd.
Teď? Když lékaři slouží ve třech nemocnicích, kde je čas na odpočinek. Navíc druhé manželství, mladší žena, děti ještě na základce, výdaje pořád dokola. No a auto by se rádo vyměnilo.
Ale vlastní je, že Jiří potřebuje být žádaný, chtěl být nejlepší, vychutnával si úspěchy, uznání, výborný plat. Dvacet let byl na roztrhání, pacienti se o něj prali, kolegové ho uznávali, chodily nabídky, pozvánky, slíbené benefity… a bylo mu fajn.
Pájo, telefonoval anesteziologovi. Je tam dneska Ivanka?
Čau, Jirko, je, je tam dnes.
Na konci směny už ležel Jiří ve stroji na rezonanci a poslouchal ty protivné klapavé zvuky, které neposlali pryč ani sluchátka s hudbou.
Přepadl ho strach nejradši by zatáhl za nějakou páku, aby ho z té roury vytáhli ven. Musel na chvíli myslet na něco hezkého Ale co? Co pěkného v poslední době?
Myšlenky sklouzly zpátky v čase druhé manželství… už je dospělý, operuje, stará se o rodinu, ona učitelka jeho dcery z třetí třídy.
Bouchnutí ve stroji MRI zahnalo všechny dobré vzpomínky. Práce, domov, práce dokolečka. První manželství? No to už vůbec ne rozvod, bolest.
Studentství? To ano hlavně první čtyři roky!
Paměť ho povlekla do Brna, na dobu kolejí, prázdnin a Marušky z menzy, do které byli všichni buchtičkáři zamilovaní.
Jiří, Viktor a Ondra byli tři neoddělitelní kamarádi z medicíny. Seznámili se na přijímacích ve vzdáleném městě, bydleli spolu v koleji.
Ondra kluk s brýlemi z malého města u Valašských Klobouků, tichý, nenápadný, šarm by v něm člověk nehledal, ale bylo mu dobře na blízku, měl krásně hluboké modré oči za skly.
Ondra měl paměť slona, sypal otázky z kapes, vše si pamatoval. Oproti tomu Viki velikán ze Slovácka, pořád někde pobíhal, vykecával, bavil všechny v okolí, spřátelil se během týdne se čtvrtinou patra a tahal ostatní i do studentských brigád.
Jiří byl napjatý, bál se přijímaček, připadal si slabší než zbylí dva. Přesto se dostali všichni tři (čtvrtý z pokoje ne), a zůstali kamarády.
První rok ještě neměli koleje Ondrova máma jim našla společný podnájem v Králově Poli.
Pánbůh vám žehnej, kluci, žijte si v pokoji, opakovala, když je opouštěla, nachystala jim do lednice zásoby jídla na měsíc.
Tý jo, tvoje máma je fakt super! Čím vlastně je, Ondro?
V kostele prodává svíčky, odvětil Ondra a ukusoval chleba.
To jako věřící? A to tam maká?
Samozřejmě, věřící. I já věřím, pokrčil rameny.
Postávali nad ikonou na parapetu.
Tvoje? Nebo zapomněla tady?
Je to moje. Nechala mi ji máma.
Viktor často dřív mluvil, než myslel:
Proč jsi vůbec šel na medicínu, když věříš v Boha? To ti jako spasitel vyléčí pacoše? Tady jde o vědu!
Lékař léčí tělo, Bůh duši, klidně odpověděl Ondra a zbytek už to nechal být.
O víře pak už moc často nemluvili. Ondra se křižoval nenápadně, byl spořádaný, v kolektivu pozitivní, dokázal urovnat spory mezi paličatým Jiřím a výbušným Viktorem.
Byl jiný, snad trochu mimo, domácí detaily moc neřešil. Když se kluci hádali kvůli úklidu, prostě popadl kýbl a šel to udělat sám.
Stojí ta hádka za nervy?
Pak je trapnost přešla a postupně se zapojili také. Jestli mu pomáhal Bůh, nebo byl Bohu obzvlášť blízko, první zkoušky zvládl Ondra excelentně. Paměť na latinu měl famózní.
A taky se jako první zamiloval. Zvolili ho do studentského senátu, kde potkal Galinu. Malá, černovláska, tvrdohlavá i dobrá. Od druháku už spolu chodili za ruku.
A Viki? Přes svoji vesnickou povahu nakonec začal obstojně praktikovat už ve druháku jezdil na praxi se záchrankou a brzo si ho všímal i personál nemocnice, učili ho pokročilé úkony.
Jiří se učil pečlivě, ale spíš průměrně; medicína ho chytla chtěl být poctivý lékař.
***
MRI ho konečně pustilo ven. Jiří se díval ven oknem, zhluboka se nadechl. Proč ho najednou přepadává klaustrofobie? Vešel dovnitř s cool hlavou, uvnitř se ale celý vyděsil.
Ivanka sundávala vybavení.
Tak co? Už jste to s doktorem prohlíželi?
Počkej chvilku, popis ještě není. Zastav se později.
Dobře. Zítra si to vyzvednu. Jen už chci domů.
Málem ale neodešel Ivanka dorazila s výsledky až za ním, v ruce papír, CD i snímky.
Jirko, ty víš, co z toho kouká. Odsouvat to nemá smysl. Zajdi za Alešem Křížem zkušený neurolog, ať se na to pořádně podívá.
Jiří zběžně přelétl popis, vložil CD do notebooku a koukal na snímky vlastní hlavy, na jasné zřetelné ložisko. Nemohl uvěřit, že to jsou jeho obrázky. Jakoby posuzoval něčí MRI, ne svou. V autě cestou domů ho pořád nenapadala ta realita. Sobě to přece nemůže stát
***
Aleš Kříž, známý neurochirurg.
Nema smysl ti to balit, Jirko. Vidíš to sám Nejsem lepší než ty, proč bych ti cokoliv mlžil?
Je to konečná?
Ale fuj, podobné otázky mají hysterky, ne chirurga s dvaceti lety praxe. Víc v Božích rukou než v mých.
To snad Nemůžu tomu uvěřit. Chtěl jsem do Prahy na setkání lékařů, i rodinu vzít A teď tohle?
Jet by ses měl, ale ne kvůli odpočinku, ale na Homolku za profesorem Kaplanem. Výtečné výsledky, super tým. Akorát čeká se dlouho, termíny na měsíc dopředu. Kamarádi z oboru pomůžou, jsi náš borec.
Jiří dál operoval, psal diagnózy, konzultoval. Bolesti ho moc netrápily, slabost a závratě maskoval doktorskými triky.
Pátral po kontaktu na Kaplana. Aleš měl pravdu bez známostí skoro nemožné.
Musel to říct doma ženě, Ině, která hned začala shánět, co by sbalila do Prahy.
Ino, pojedu sám.
Prosím? Jak sám? Co děti?
Nejedu na konferenci, nevím, kdy a jestli se vrátím. Mám nádor mozku, řekl to pomalu, a když to za sebe opravdu vyslovil, zalilo ho mrazení. Najednou to bylo reálné.
V očích Iny vyhrkly slzy.
Ježiši můj, Jirko To snad Já jedu s tebou.
Nemá smysl, operace není hned. Pojedu, abych byl u toho, kdyby něco padlo, kdyby bylo místo Ale třeba se načekám dlouho.
Je to opravdu vážné?
Povím ti všechno, šeptl a začal, trochu roztřeseně, chaoticky, přeskočil z minulosti na přítomnost, z vyšetření na domněnky
Ina mluvila málo, poslouchala, mačkala tričko v rukou, starost v očích, ticho mezi větami. Jiří cítil, jak moc je rád, že jí to svěřil; s první ženou si nikdy podobně otevřeně nepopovídal.
***
Svědkové Jehovovi odmítají transfuze, protože krev je duše, citují Bibli…
Byl už čtvrtý ročník, seděli na přednášce v aule.
Církev jde občas proti transplantačním zákonům, kritizuje umělé oplodnění a surogátní mateřství Odvolávají se na tradici a Bibli Domnívám se, že víra a medicína se nikdy nemohou potkat.
To není pravda, ozvalo se z řady. Ondra.
Pardon? Jak to myslíš? Kdo to řekl?
Já. Církev a medicína mají společný cíl pomoci člověku důstojně žít.
Chcete se hádat, pane kolego?
Proč hádat. Tak to je.
Zůstaňte u tabule.
Začala debata. Pedagog zkoušel otázky; Ondra klidně a důstojně odpovídal.
Církev pečuje o duši. Pokud je rodina neplodná, a všechny možnosti medicíny selžou, měla by přijmout bezdětnost jako své poslání. Je to někdy šance k Bohu, ke štěstí jinak. Umožňuje adopci, povoluje umělé oplodnění mezi manžely, třetí osoba je ale problém narušuje vztah, odpovědnost.
Tak proč církev surogátní mateřství zamítá, i když jde o biologické rodiče?
Protože by se mělo myslet na surogátní matku i dítě. Je to víc než jen biologie, je to duše.
Šílenost! Dělat lidi nešťastné ze zásady?
Bylo připraveno všechno, rodiče odmítli orgán od mrtvého syna použít Obětovat jedno dítě pro druhé?
Oni nemohli. Pro ně to nešlo.
Vidíte, právě proto je víra překážkou rozvoje vědy. Proto aby člověk překonal Boha, musí církev bránit! Mozek je přece největší tvůrce!
Ondra stále nebyl rozčílený, i když pedagog už téměř křičel; bránil nejen víru, ale mámu, malý kostelík na Kroměřížsku, babičku a svoje srdce.
Jeho klid vytáčel učitele k nepříčetnosti a celá posluchárna na konci debaty cítila, že vítězem není přednášející.
Jenže tím začaly potíže i v praxi rektoráty, pohovory, víc se Ondra svěřoval už jen Galině.
A na pátý ročník už Ondra ani nepřijel. Poslal kamarádům dopis: jeho cesta je jiná, děkuje a žádá, aby si jich vážili pořád.
Jiří s Viktorem nevěřili vlastním uším. Tolik talentu A přestal těsně před koncem!
Hned hledali Galinu; mlčela, nechtěla říct nic víc. Ve volném víkendu tedy vyrazili za ním, k rodičům. Přivítala je paní Irena, šťastná a laskavá. Řekla Ondra je v semináři, bude knězem.
Vraceli se od ní s igelitkami plnými buchet, stejně vlastně nebyli schopní úplně pochopit kamarádovo rozhodnutí.
Támhle vidíš, povzdechl Viktor, klepal si do kolen, už taky říkáme pro Boha. On je fakt blázen, Ondra…
***
Tak svíčku? To snad nemyslíš vážně, Aleši. Jedou ke kamarádovi, mám ohlášenou dovču.
V pondělí odjížděl Jiří do Prahy, Aleš na něj zíral s obavou.
Kamarádovi?
Z mládí. Neviděli jsme se přes dvacet let. Odešel na bohosloví, dnes prý farář, někde za Svitavami. Zajedu za ním autem.
Nebál bych se, ale ještě bych si rozmyslel cestu.
Už není co řešit Jedem.
Městečko pověstné klášterem a turistickými stezkami bylo maličké, typicky moravské kostel na každém rohu.
Jiří šel ke klášteru. Zajímavé, po celé cestě se ani jednou nerozmotal ve své hlavě, závrať nikde. Možná opravdu cesta k Bohu je léčivá.
Za bílými zdmi byla nádherná zahrada, záhony, zář zlatých věží, které na slunci oslňovaly z dálky.
Řekli mu musí počkat, probíhá liturgie. Nevěděl ani, jak dlouho trvá, prošel se tedy alespoň k blízké řece.
Dole pod cestičkou byl starý pramen, u něj malá fronta lidí chodili od pramene do kopce po úzké stezce a pokaždé si nesli v ruce lahev.
Proč nejdete pro vodu?
Já neplánoval jsem.
Tamhle jsou petky, třikrát běžte dolů a nahoru.
Proč?
To víte asi sám, proč jste přijel.
Jiří na to už nic neřekl, tušil, že hledá něco víc než setkání. Přidal se, nabral si vody, napil se Voda byla ledová, sladká a průzračná.
Udělalo se mu neskutečně lehce. Zbylý čas strávil poslechem hlaholení, jak vychází lidé po obřadu.
A pak vyšel on v sutaně, pohledný, s výraznou bradou a hlubokým hlasem. Na první pohled asi nepoznal, až ve chvíli, kdy se jejich oči setkaly. Ty modré oči, nezapomenutelné z koleje.
Tak tě zdravím, Otče, kývl Jiří.
Přísná paní vedle něj ho hned opravila:
Říkáme požehnej, Otče!
Ale kněz už ho zahlédl, usmál se.
Jirko to jsi ty? a objali se.
Lidé se pomalu trousili pryč, Jiří s Ondrou (dneska vlastně farářem Andělem) šli zahradou.
To je den Galina bude mít radost, budeš u nás nocovat, jo?
Galina? Tvoje žena?
Ano. Je tu dětská lékařka. Máme pět dětí. Nejmladšímu je deset.
Teda! Já mám tři. Jedna z prvního, dvě z druhého.
Zůstali jsme tady, v tom kraji to máme rádi. V jiné farnosti jsme byli zvaní, ale tuhle moravskou přírodu máme nejradši.
Vypadáš silnější než dřív?
Po třicítce jsem ještě povyrostl. A na oči už nepotřebuju brýle, sundal jsem je po zákroku.
Vidíš, víra ti pomohla!
Smáli se, když vzpomínali na lumpárny z Brna, z knihovny, jak maskovali společnou krádež výtisku, nebo jak je maminka Ondry vždycky zásobila po cestě moravskými koláči.
Přišla paní v šátku, Ondru volala.
Promiň, Jirko, služba volá. Pošlu řidiče, odveze tě domů, tam si popovídáš s Galinou, večer se k vám přidám.
Jiří dorazil. Dům malý, jednopatrový, zahrada, kaple. Všude spousta květin, obrazy Panny Marie, lampičky u ikon Jinak krásný, útulný, rodinný. Galina ho objala, připravila stůl jako doma na Vánoce.
Mladší syn pobíhal po zahradě. Jiří měl úplně pocit, jako by přijel domů. Vyprávěl, číslo své diagnózy zatím neřekl, na verandě usnul v houpací síti.
Nechtělo se mu odjíždět zpátky. V práci měl dovolenou, času celkem dost.
***
Takže o tom víš dávno?
Samo. S Viktorem jsme pár let po škole ještě psali, pak telefony, ale v posledních letech už ne. Těžko říct proč. Bůh ví.
Budeš mě soudit?
Ne. Bůh soudí, člověk sám si musí odpovědět. Co tě trápí?
Nádor mozku, špatná zpráva.
Ondra jen vzdechl.
Přijď zítra na mši, jestli ti nebude dobře, posaď se, potom přijď na zpověď, přijmi přijímání. Dál uvidíme.
Mluvíš, jako bys mě už pohřbíval.
Všechno je v tvých rukou, Jirko. Nikdo ti nepomůže tolik, jako ty sám. Já jen ukážu směr.
Noc před zpovědí byl pro Jiřího zvláštní. Přemílal v hlavě, jak kdysi přebral Viktoru holku a druhý den na zpovědi to všechno řekl nahlas, jako pokání.
Ano, tam, kde byli nejlepšími kamarády, stali se přes jednu ženu nepřáteli.
***
Po bohoslužbě bylo málo lidí. Ondra přečetl modlitbu, vyzval Jiřího:
Kristus sám tu stojí, přijímá tvoji zpověď, já jsem jen svědek. Mluv.
A Jiří začal:
Hrozně jsem Viktoru záviděl. Kolegové na katedře ho milovali, v nemocnici bez něj nebylo nic. Holky? Ty lítaly po chodbě hlavně za ním a pak Alena.
Tak Viktorovu dívku jsem několikrát pomluvil, když s ní jezdil do Prahy a domů přivezl parádní práci, pokoušel jsem se ji přesvědčit, že není věrný vymyslel kdesi co, dodnes se za to stydím.
Na svatbě kamaráda Smoly se mi povedlo s Alenou zůstat na balkóně. Viktor nás tam asi viděl a už se mnou nepromluvil. Vzápětí odešel z koleje a my jsme krátce nato začali s Alenou žít spolu.
Čtyři roky jsme byli v Praze, nervy s tchyní, po smrti tchána se všechno rozpadlo. Alena chtěla víc než šlo, vrátili jsme se do Brna, tam se konečně rozešli.
A že by ten hřích s Viktorem byl jediný? Omyl Ve spoustě věcí jsem hřešil. Starší pacient při operaci, moje chyba Nevěra kolikrát? Po svatbě i ve druhém manželství a výčitky skoro žádné.
Třeba sestřičku, co mě odmítla a měla krásné vlasy, jsem nechal vyhodit.
Ale pak přišla Ina; s ní mi bylo dobře. Učila moji dceru, staly se kamarádkami, nakonec chodí dcera na pajdák. Ina je skvělá. Ale i jí jsem nevěru nezapřel.
Odmlčel se a bylo mu trochu trapně.
Můžeš mě, Ondro, zbavit hříchů?
Bůh odpouští, ne já. Hlavní je, že toho lituješ upřímně.
Jiří přikývl, a najednou se mu po tvářích rozkutálely slzy. Chytil se za stojan a sklouzl na kolena.
Vyřiď Bohu, že opravdu lituju! Chci žít, Ondro, milovat Inu, vychovat děti, i syna na střední dostat. Chci být obyčejný doktor kdekoli Prosím, řekni
Ondra tiše žehnal:
Pane, buď milostiv svému služebníku, Jiřímu
Pak ztichli, Jiří zvedl červené oči a zadíval se na kněze známé modré oči, propasti důvěry.
Tohle musíš zkusit na Viktora, poprosit o odpuštění, nadhodil Ondra.
Ale kde ho hledat? Za dva dny mám být v Praze, nevím, kde začít.
Je v Brně, na onkologii. Ne do Prahy, do Brna bys měl.
Ještě řekni, že mě má operovat. Tam mají přece ještě staré přístroje, v Praze jsou o světelné roky dál!
Ale Viktor tam dělá klinické studie, je vědecký pracovník, často jezdí i do Prahy. Máš za ním zajít.
Možná. Ale nejdřív zkusím Prahu. Čas tlačí…
Ještě tu sestřičku, co jsi vyhodil, najdi
To zvládnu snadno Aspoň něco, co nemá pachuť
Před cestou se Jiří pustil do trojnásobného výstupu ke svatému prameni. Po každém třetím kole se napil, znovu a znovu
Lidé se na něj křižovali a v duchu mu přáli, ať mu Bůh pomůže.
A já mu přeju taky, příteli!
