Kam zase jdeš?
Jana zvedla oči ze smartphonu. David zapínal bundu u dveří už se chystal vyrazit. Ani na ni nepadl pohled.
K Mahulence. Musím jí pomoct.
Jana otočila očima. Položila telefon na stůl.
Není to už moc často? Tohle už třetí návštěva za týden.
David se zamračil a mávl rukou.
Jano, co to? Její pračka praskla, musím se podívat. Sama to nezvládne.
Rozhořčení se rozšířilo z břicha po těle jako horká vlna.
Ať si najme řemeslníka, řekla Jana a vstala z pohovky. Jsou tu odborníci.
To stojí peníze, namítl David a zapnul zip. Já to udělám zadarmo. Co je na tom?
Davide, každodenně tam? Jana udělala krok k němu. Každý den jiná pomoc. Kdy už to skončí?
David už stál u dveří.
Jano, ona je sama s dětmi. Nemůžu ji jen tak opustit. Chápeš?
Následující slova vypadly nechtěně:
A mě můžeš opustit? Doma skoro vůbec nejsi!
Není to přehánění. Promluvíme si, až se vrátím.
Dveře se za ním zatáhly. Jana zůstala v tichu bytu, kde jí dunělo v uších. Šla do kuchyně, kde v dřezu stála hora neumytých nádobí. Otevřela kohoutek, šla na houbu a drtila mýdlo. Pohyby byly rychlé, ostré. Talíř zaklepal o okraj dřezu nepříjemným tónem.
Rok. Celý rok uplynul od té chvíle, kdy Davidova kamarádka Věra odešla. Nárazová a absurdní nehoda. Jana tehdy soucítěla s Mahulenkou: dvě malé děti, žádná podpora. David a Věra byli spolu od školy, skoro bratři. Samozřejmě, že měl pomoci. Jana to chápala, alespoň v prvních týdnech.
Ale pomoc nekončila. David se zdál usadit u Mahuleny opravoval ji kohoutek, měnil žárovky, vozil děti k pediatrovi. Přinášel potraviny, kupoval dětském oblečení, platil kroužky. A to vše ze společných financí, které Jana i David spořili.
Neměli vlastní děti. Žili v malé pražské jednopokojovce úzké, ale své. Dříve snili o větším bytě, šetřili na koupi domu, chtěli mít potomka. Ten rok však všechny úspory odpluly na Věru, její děti, na nekonečné potřeby cizí rodiny.
Jana vymrštila houbu do dřezu. Pěna prskala, kapky se rozlévaly po stěnách. Bylo to otravné, až se rozčílila. Večer byla sama doma, zatímco David byl u Mahuleny pomáhal, povzbuzoval, trávil čas s jejími dětmi. A svou manželku jakoby zapomněl.
Snažila se s ním mluvit. Mnohokrát. David však její slova bral na lehkou váhu, odmáčel je, nazýval přehnaným žárlivostí. Říkal, že jen pomáhá přítelkyni, téže vdově po kamarádovi. Ten kamarád už byl rok pryč. Mahulena by měla začít žít sama.
Jednoho večera David přišel kolem deváté. Jana seděla u počítače a dokončovala zprávy. David prošel do kuchyně, kde se ozvalo cinkání konvice.
Jano, všechno jsem spravil! křikl z druhé strany. Stačil jen zahřát hadičku. Děti se radovaly! Tomáš a Líza jsou tak roztomilí. Hráli jsme si na fotbal na dvoře, a pak nás Mahulena nakrmila palačinkami s tvarohem.
Jana jen zamumlala. Slova mu prolétávala uši jako šum. David vešel do vstupu s hrnkem čaje.
Jano, posloucháš?
Hm, zamumlal odpovědí.
Neslyšíš vůbec! rozčílil se. Říkám ti, co se děje, a ty
Davide, pracuju, zavřela se Jana, zuby svírána. Musím dopracovat zprávu.
Vždycky jsi zaneprázdněná, zamumlal a odešel.
Janu obtěžovala Věra. Každé zmínky o jejích dětech, o společných hrách, o palačinkách, jí rozlévaly horkou čajovou lžičku do hlavy. Připadalo jí, že Mahulena má opravdový domov, zatímco ona jen přespává.
Měsíc táhl dny jako šňůru. David stále mizel u Mahuleny, někdy zůstával až do noci. Vracel se unavený, ale spokojený vyprávěl, jak pomáhá, jak se děti smějí, jak Mahulena děkuje. Jana mlčela. Už nechtěla házet se do hádek.
Pak David začal srovnávat. Náhodně, jako mezi řádky. Seděli u večeře Jana ohřála mražené karbanátky s pohankou. David vrtěl vidličkou v talíři.
A u Mahuleny dnes byl boršč, zamyslel se. Poctivý, domácí, s masem a smetanou.
Jana zvedla hlavu. V hrudi se něco sevřelo.
Davide, celý den jsem v práci, řekla rovně. Nemám čas vařit boršč.
Mahulena si najde čas, pokračoval. A její byt je vždy čistý. Děti přece rozrůžují nepořádek. Ale ona má pořádek. Je skvělá, upřímně.
Jana položila vidličku. Chuť zmizela.
A děti vychovává sama, dodal David s úsměvem. Zvládá to. To je síla vůle.
Jana vrazila talíř do dřezu. Jak to vše štve!
Od té večerní chvíle se hádky zintenzivnily. David neustále chválil Mahulenu že vaří, že úklid má v cajku, že děti vychovává výborně. Jana vybuchovala, křičela, že už toho má dost. David se zlobí, odchází, vrací se, a vše se opakuje.
Jana začala zůstávat déle v práci. Záměrně, aby se nevracela do bytu, kde buď chybí, nebo jen mluví o Věře. Seděla u počítače až do večera, pila kávu o samotě, povídala s kolegy o všem možném jen ne o svém životě.
Domů přišla těsně po půlnoci. David už spal nebo předstíral spánek.
Ten večer se Jana vrátila kolem desáté. Únava těžká jako olovo chtěla jen lehnout a spát. Svázala si boty u vstupu a šla do kuchyně. David seděl u stolu a žvýkal knedlíky.
Doma není nic.
Jana se zastavila ve dveřích.
Co? zeptala se tiše.
Říkám, že jsi zase nic nepřipravila, přikývl na svůj talíř. Musel jsem vařit knedlíky. A u Mahuleny je vždy doma jídlo. Vždy. Otevřeš lednici a najdeš karbanátky, saláty i polévky. A u nás? Prázdno.
Něco v Janě prasklo jako napnutý strun. Šla vpřed.
Tak běž k ní! zakřičela. Jestli tam máš tak dobře! Jdi k ní a nechte mě na pokoji!
David zamrzl s vidličkou v ruce. Kousek knedlíku spadl zpátky do talíře.
Jano, co to máš?
Už mě to nebaví! křičela téměř zadýchaná. Už mám dost poslouchat její boršč, její děti, jak je skvělá! Jestli se tak snažíš být jejím manželem, vezmi si roli manžela! Protože mi připadá, že trávíš u ní víc času než se mnou! Líbí se ti Mahulena víc? Jdi a žij tam!
David vstával.
Jano, uklidni se. Jen jí pomáhám. Michal byl mým kamarádem. Jsem povinen
Jeho tvář zbledla.
Jsi povinen mně! přerušila Jana. Svému manželovi! Ne jí! Rozumíš? Lítost k Mahulence mám, ale už to nesnesu. Nemůžu slyšet její jméno každý den. Nemůžu žít s duchem v našem bytě. Protože jsi tu jen tělem, duší jsi tam s ní!
Není to pravda, snažil se David přiblížit.
Jana ustoupila.
Takže řekni ne! Hned teď. Řekni, že už nepojedeš k ní. Řekni, že musíme obnovit naši rodinu.
David mlčel. Jana viděla zmatení v jeho tváři a v očích četla odpověď. Neodmítně. Od Mahuleny se nikdy neodvrátí.
Jasně, otočila se a šla ke šatně.
Jano, kam jdeš? vyrazil po ní David.
Přespím u mámy, otevřela dveře. A ráno tě tu už nebudu. Sbírej si věci a odjeď. Doufám, že u Mahuleny najdeš místo.
Jano, počkej! Neodcházej tak!
Ale Jana už vyšlápla z bytu. Dveře zazněly posledním tlem po celém domě.
Brzy podala žádost o rozvod. Neměli co rozdělovat byt patřil Janě, David měl jen málo věcí. Vzal je v ten samý večer. Klíče zůstaly na stolku v předsíni.
V soudní síni bylo ticho a chladno. Jana seděla na dřevěné lavici a čekala na řadu. Naproti ní byl David, ale ne sám po jeho boku stála Mahulena s dětmi. Chlapec i dívka tiše přitulili k matce. A David s Mahulenkou se drželi za ruce.
Jana sledovala spojené prsty. David zčervenal, když pocítil její pohled, ale ruku neodložil.
Přišla jejich řada. Pečlivě podepsali papíry, razítka, podpisy. Už nebyli manželem a manželkou.
Když vycházeli ze soudní budovy, Jana se otočila. David s Mahulenkou a dětmi už kráčeli k autu. Držel dívku za ruku, Mahulena nesla kluka na ramenou. Vypadali jako skutečná rodina.
Jana se obrátila a šla opačným směrem. V srdci nebyla bolest ani hněv jen úleva. Byla ráda, že odešla včas, že už nebudela trápit se těmi vztahy, že nečekala, až se vše rozpadne úplně.
Je svobodná. A to byla nejlepší volba v jejím životě. Co dál? A dál bude, jak to Bůh zamýšlí.
