Otevři, dorazili jsme
Verunka, tady teta Ivana! ozýval se do telefonu hlas, ze kterého čišela umělá radost, až to bylo na pěst. Už příští týden budeme v Praze, musíme zařídit nějaké papíry. Zůstaneme u tebe, tak na týden, dva, jo?
Veronika málem vyprskla čaj na stůl. Takhle bez ahoj nebo jak se máš, rovnou zůstaneme. Žádné můžeme? nebo hodí se ti to?. Prostě zůstaneme. Tečka.
Teto Ivano, snažila se Veronika, aby její hlas zněl co nejmileji, jsem ráda, že se ozýváš. Ale co se týče ubytování Můžu vám raději najít hotel? Teď jsou celkem příznivé nabídky, fakt za pár korun.
Jaký hotel? teta odfrkla tak, jako by Veronika právě řekla největší nesmysl na světě. Proč bychom vyhazovali peníze? Máš přece od táty ten třípokoják! Celý byt jen pro tebe!
Veronika přivřela oči. Už je to tady.
To je můj byt, teto.
Tvůj? v jejím hlase se objevila ostrá nota, až z toho naskočila husí kůže. A táta, ten byl čí? Nebyl náhodou z naší rodiny? Krev není voda, Veroniko! Nejsme ti cizí, a ty nás posíláš do hotelu jako nějaké toulavé psy!
Neposílám nikoho nikam. Jen vás nemůžu u sebe ubytovat.
A to proč?
Veronika si v duchu pomyslela: Protože minule jste mi proměnili život v peklo, ale nahlas to podala jinak:
Mám svoje důvody, teto Ivano. Teď vás prostě u sebe vzít nemůžu.
Ona má důvody! teta už se ani nesnažila skrývat podráždění. Tři prázdné pokoje a ona má důvody! Tvůj táta by nikdy rodinu nevyhodil! Jsi celá jako ta tvoje matka, jenom…
Teto…
Co jako teta? Přijedeme v sobotu, kolem oběda. Milan a Honza jsou taky se mnou. Očekávám, že nás normálně přivítáš.
Už jsem říkala, že to nejde.
Veroniko! hlas už byl příkrý, tvrdý. Nechci to dál řešit. V sobotu jsme u tebe.
V telefonu se ozvalo několik krátkých tónů.
Veronika pomalu položila mobil na stůl. Seděla chvíli v tichosti, pak si hlasitě povzdechla a opřela se o opěradlo židle.
Pořád stejné.
Před dvěma lety už teta Ivana bydlela na návštěvě. Přijeli tehdy čtyři slibovali zůstat tři dny, byly z toho dva týdny. Veronika měla dodnes živé vzpomínky: Milan, tetin manžel, se roztáhl na jejím gauči, chodil doma v botách a přepínal televizi do tří ráno. Honza, jejich třiadvacetiletý syn, vyjídal lednici a nikdy po sobě neuklidil talíř. Samotná teta se usídlila v kuchyni, všechno kritizovala záclony, kachličky, dokonce i rozmístění elektrických zásuvek.
A když konečně odjeli, našla Veronika propálenou sedačku, rozbitou poličku v koupelně a podivné fleky na koberci. O penězích nikdo neřekl ani slovo ani za jídlo, ani za elektřinu nebo vodu. Prostě sbalili tašky, zamávali a na rozloučenou utrousili: Díky, Veru, jsi fakt zlatá.
Veronika si protřela spánky.
Ne. Tohle už nehodlám zažít. Ať si teta klidně zakřičí o tátovi a pokrevních poutech. Pokud přijede v sobotu, dveře jí neotevřu.
Natáhla se po mobilu a začala hledat hotely v Praze. Vybrala jeden slušný, s vlastní koupelnou a dobrými snídaněmi. Pošle adresu, vysvětlí jasně, že víc pro ně neudělá.
Jestli nepochopí není to už její starost.
Dva dny plynuly v blaženém tichu. Veronika pracovala, chodila večer na procházky, dělala si večeře pro jednoho a skoro uvěřila, že ten telefonát od tety byl jen blbý sen. Třeba si to rozmyslí. Třeba se přilepí na jiného příbuzného.
Ve čtvrtek navečer mobil zase zvonil. Na displeji Teta Ivana. Žaludek se jí stáhl.
Veru, to jsem já! ozvalo se do prázdného bytu. Přijíždíme zítra, vlak má příjezd ve dvě odpoledne. Přijď pro nás na nádraží a hezky prostři stůl, ať se z cesty dobře najíme!
Veronika se posadila na kraj pohovky a sevřela mobil tak silně, až jí zbělely prsty.
Teto Ivano, mluvila pomalu, jasně, každé slovo zvlášť, už jsem říkala, že vás u sebe neubytuju. Prosím, nejezděte ke mně.
Ale no tak! teta se smála, jako by slyšela špatný vtip. Nedělej drahoty. Přijedeme, to je jasné, už máme jízdenky!
To je váš problém.
Veru, co blbneš? její tón se na vteřinu zakymácel, ale hned pokračoval v obvyklé panovačnosti. Jsi rodina, máš povinnost nám pomoci! To se tak dělá.
Já nemám žádnou povinnost.
Ale máš! Tvoje táta, bůh mu dej lehké spaní
Teto, stačí o tátovi. Řekla jsem ne. A je to definitivní.
Teta zhluboka vzdechla, bylo to teatrální a křečovité, jako by mluvila s dítětem neberoucím rozum:
Verunka, tady nikoho nezajímá, co si myslíš. Jsme rodina. Ty se tu stavíš na hlavu, jak kdybychom byli cizinci. Ve dvě odpoledne na nádraží, nezapomeň!
Říkám, že…
Tak zatím, těším se!
Telefon ztichl.
Veronika chvíli zírala na prázdnou obrazovku. Uvnitř jí bublalo něco horkého, naštvaného, co se tlačilo na povrch. Pohodila mobil na pohovku a začala přecházet místnost tam a zpátky, jako nervózní zvíře v kleci.
Prý její názor nikoho nezajímá. Výborně. Čím dál tím líp.
Zastavila se.
Tak to teda ne, milá teto.
Veronika popadla mobil a našla si kontakt Máma.
Haló? Veru? ozval se teplý hlas maminky, trochu překvapený. Je něco špatně?
Mami, ahoj. Chci k tobě přijet. Zítra. Na týdny, možná i déle.
Chvilka ticha.
Zítra? Verunko, před měsícem jsi tu byla…
Vím. Ale potřebuju to. Pracuju přes počítač, je mi to jedno, odkud. Můžu přijet?
Máma váhala pár sekund, Veronika ji skoro viděla, jak se zarputile mračí, snaží se pochopit, co se děje.
Jasně že můžeš. Víš, že tě vždycky ráda uvidím. Ale jsi v pořádku?
Jo, mami, všechno je OK. Jen už jsem se těšila.
Zavěsila a dovolila si se usmát. Zítra po obědě teta Ivana s celou bandou dorazí ke dveřím akorát že zůstanou zamčené. Můžou zvonit, bouchat, stěžovat si na celý dům Veronika nebude doma. Ne, že si odskočila do sámošky nebo šla za kamarádkou. Bude v jiném městě, tři sta kilometrů daleko.
Otevřela aplikaci na jízdenky. Ranní vlak, 6:45. Ideální. Ve chvíli, kdy teta dorazí k jejím dveřím, bude už v pohodě popíjet čaj u mamky v kuchyni.
Krev není voda, ale i rodina někdy musí slyšet jasné ne.
Ve vlaku Veronika koukala na míhající se krajinu a přemýšlela, jaký asi bude tetin výraz až najde zamčené dveře. Oči jí klížily, v hlavě jí hučelo, ale cítila obrovskou úlevu.
Máma ji čekala na nástupišti, pevně ji objala a odvezla domů. Udělala palačinky s tvarohem, uvařila čaj a poslala ji spát.
Povíme si později, řekla, když brala prázdný hrnek. Nejdřív se vyspěj.
Veronika usnula ještě dřív, než se opřela hlavou o polštář.
Probudila ji pisklavá melodie mobilu. Zírala rozespale na displej, kde svítilo Teta Ivana.
Veru! řvalo to do sluchátka tak, až ho musela odtáhnout od ucha. Už tu stojíme dvacet minut! Proč neotevíráš?!
Veronika si sedla na postel a opřela si obličej do dlaně. Za oknem už bylo pozdní odpoledne prospala pořádnou část dne.
Protože tam nejsem, řekla, a neudržela lehký úsměv.
Jak to, že nejsi?! Kde jsi?!
Jsem v jiném městě.
Ticho. Pak výbuch:
Ty jsi se zbláznila?! Věděla jsi, že přijedeme, a jednoduše jsi zmizela?! Jak můžeš?!
Úplně normálně. Říkala jsem, že vás nepustím. Neposlechli jste.
Ty si dovoluješ! teta se už málem dusila vzteky. Určitě má někdo z okolí klíče! Sousedka, kámoška! Zavolej jim, ať nás pustí! Nevadí, že tu nejsi, my tu přežijeme i bez tebe!
Veronika se zarazila. To snad není pravda. Takový vrchol drzosti!
Teto, to vážně myslíš?
Samozřejmě! Jsme z cesty, jsme unavení, a ty tady děláš komedii!
Nebudu s vámi bydlet v jednom bytě. Už vůbec vám ho nedám bez dozoru.
Ty!…
Do pokoje nakoukla máma v županu, vlasy rozcuchané, zamračená jak bouřka. Bez řečí natáhla ruku pro mobil a Veronika ho automaticky předala.
Ivano, mámin hlas byl tvrdý jako led, tady Věra. Poslouchej mě pozorně, nepřerušuj.
Z reproduktoru se ozval jakýsi mumlavý zvuk.
Jiří tě nemohl ani cítit, pokračovala máma. Celý život tě nemusel. Já to vím nejlíp. Tak nám řekni co potřebuješ od jeho dcery?
Slyšela, jak teta koktá, motá slova, zní bezradně.
Fajn, řekla rázně máma. Veronice už nikdy nevolej. Má dost lidí, na které se může obrátit, a to nejsi ty. Konec diskuse.
Položila telefon a podala ho zpět.
Veronika na ni koukala, jako by ji viděla poprvé v životě.
Mami Ty… Takhle jsem tě nikdy neviděla.
Máma si jen pohrdla, narovnala si župan:
Tvůj táta mě to naučil. S Ivanou prý musíš takhle jednou pořádně zařvat, a rok je klid.
Pak se pousmála, v očích jí naskákaly drobné vrásky:
Funguje to dodnes, vidíš?
Veronika se rozchechtala od srdce, uvolnila všechno napětí posledních dní. Máma se rozesmála s ní.
Tak pojď, mávla ke kuchyni, dáme si čaj. Vyprávěj mi, co se zas vlastně dělo.
