Dnes je mi šedesát let. Mám dvě děti a žiji se svým manželem v malém dvoupokojovém bytě v Praze. Upřímně řečeno, spíš spolu už jenom tak přežíváme. Můj muž je velmi těžká povaha povýšený, pyšný a často necitlivý. Musí být vždy po jeho a já jsem se s tím naučila žít dlouhá léta. Kvůli dětem dcera Lucie a syn Tomáš jsem to všechno vydržela.
Lucie je už dvanáct let vdaná. S manželem Petrem si vzali hypotéku na byt a teď jsou rádi, že už ji téměř splatili. Všechny prémie a odměny jdou přímo na hypotéku. Oba se opravdu snaží, mají dvě děti, zvládají se jim věnovat, postarají se, aby byly hezky oblečené, dobře vychované. Tomáš na tom je finančně lépe než Lucie. Má několik bytů po Praze a navíc domek na venkově.
Jednoho dne mi Tomáš zavolal a řekl: Hele, mamka se s tátou rozvádí, z její iniciativy. Už prodali byt a rozdělili peníze. Tátovi jsem slíbil, že se o něj postarám já, a ty se postaráš o mamku, sdělil Lucii.
Cože? A kde teda bude bydlet? Vždyť máme dvoupokojový byt a dvě děti. Kam ji dáme? byla zmatená Lucie. Tomáš na to: To mám snad vymýšlet já? Nechceš snad, aby tvá vlastní máma skončila na ulici? Petr z toho taky nebude nadšený, hlesla Lucie.
To je tvoje věc, odpověděl Tomáš chladně a zavěsil. Už předtím uvolnil jeden svůj garsonku pro otce. Nemusel to vůbec řešit, měl jasno. Lucie dlouho přemýšlela a nakonec se rozhodla, že vezme další hypotéku na malý byt pro mě. Překvapivě jí banka vyhověla, byt napsali na její jméno, zálohu jsme složily z mé půlky peněz z prodeje původního bytu. Pak se musela opět otáčet, aby splácela další splátky. Petr k tomuto mému stěhování nikdy zcela nepřilnul. Občas chodí naštvaný a prohlašuje, že by se lidi v tomhle věku už rozvádět neměli. Že je to přece jen zase břemeno pro děti a není to správné.
Nevím, má Petr pravdu? Je rozvod v mém věku opravdu jen zbytečná komplikace života dětí?
