Domluvené námluvy
Barbora sedí u stolu ve své kanceláři a je plně ponořená do práce. Před ní se vrší hromada dokumentů reporty, faktury, dodací listy. Pečlivě je třídí do šanonů, ověřuje čísla, dělá poznámky do sešitu. V kanceláři je ticho, jen tu a tam doléhá tlumený rozhovor z vedlejší místnosti a ťukání kláves na počítači za stěnou. Sluneční paprsky pronikají skrze žaluzie a kreslí na stole jasné proužky světla.
Náhle ostře zazvoní mobil. Barbora sebou trhne, pomalu odtrhne oči od papírů a sáhne po telefonu. Na displeji svítí Máma. Barbora ztuhne a zamračí se. Je to nezvyklé máma jí běžně volává až večer po práci, teď jsou tři odpoledne. Co se mohlo stát, že volá právě teď?
Přijme hovor a přiloží telefon k uchu.
Barunko, můžeš prosím přijít co nejdřív domů? maminka zní rozrušeně a v jejím hlase je náznak chvění, které Barbora okamžitě zachytí. Je to dost důležité!
Barboře stiskne hrudník úzkost. Zpřímí se na židli, papíry posune stranou, jako by překážely.
Co se děje? ptá se, snaží se znít klidně, ale v hlase je slyšet neklid. Jsi nemocná?
Ne, u mě je všechno v pořádku, odpovídá maminka rychle, jako by chtěla hrozivou myšlenku hned zapudit. Ale potřebuju s tebou nutně mluvit. Hned.
Barbora chvíli váhá, přemítá o rozházených dokumentech. Pracovní doba ještě neskončila a čeká ji spousta povinností. Ale tón maminky nedává prostor k diskusi.
Dobře, podívá se na hodiny na zdi. Přijdu za hodinu.
Raději co nejdřív, máma náhle ztlumí hlas, v něm je cítit zvláštní napětí. Jsou tu nějací lidé.
Těch nějakých lidí visí ve vzduchu zcela nová atmosféra. Barbora se zamračí a snaží se představit, co to má znamenat. Hlavou jí letí různé varianty od něčeho opravdu vážného až po nějakou drobnou banalitu. Ale přes telefon už nic nezjistí když máma říká hned, není co řešit.
Během chvilky uklidí stůl, dá dokumenty do složky, vezme mobil, peněženku a přehodí přes sebe sako. Zaskočí za šéfem a stručně mu situaci vysvětlí. Jejich vedoucí je rozumný, pochopí a pustí ji hned. Jak vyjde na chodbu, zadá adresu do aplikace na taxi a během chvíle je auto na cestě. Čekajíc před budovou ještě jednou volá mámě, jestli něco přinést, ale ta odbude všechno krátkou větou: Ne, jen přijď.
Jakmile vyjde ven, uvědomí si, že už skoro běží. V hlavě jí krouží spousta otázek, snaží se ale přestat přemýšlet. Taxi přijede po pěti minutách, sedne dozadu a sdělí adresu. Během cesty nervózně sleduje hodiny a popohání řidiče beze slov.
Cesta trvá přesně čtyřicet minut Barbora to sleduje na displeji telefonu. Za okny se střídají pražské obrazy šedé paneláky na sídlišti, jasné reklamní poutače, zelené ostrůvky parků mezi domy. Barbora to téměř nevnímá, v hlavě se jí neustále honí otázky.
Co když máma řeší nějaký problém v práci? Nedávno se zmínila o nepříjemném projektu, honily je termíny, kolegové byli nervózní. Nebo se něco stalo tetě Lídě? Jsou kamarádky celý život, jedna ví vždycky všechno o druhé. Anebo jde o zdraví někoho z příbuzenstva? Ani jeden z těch scénářů ji však zcela nepřesvědčí.
Když taxi zastaví před známým domem, Barbora zaplatí řidiči z peněženky pár stovek korun a peláší nahoru na patro. Už drží v ruce klíče, ale dveře se otevřou dřív, než je stačí použít.
No konečně! maminka ji vtáhne dovnitř téměř silou. Pojď rychle.
V předsíni ji praští do nosu známá vůně čerstvě upečených vanilkových věnečků maminčina oblíbená pochoutka na zvláštní příležitosti. Barbora na vteřinu zastaví a vdechne ten voňavý obláček. Automaticky ji to vždycky uklidňovalo když se doma peklo, znamenalo to rodinný svátek nebo příjemnou událost. Tentokrát ji ale rozladěná atmosféra a naléhavý maminčin hlas nedokážou zcela uklidnit.
Zouvá si boty a váhavě pokračuje dál.
Mami, co se děje? ptá se, když vstupuje do obýváku.
Strne na prahu. U kulatého stolu pod bílou vyžehlenou dečkou sedí Tomáš. Ano, ten Tomáš syn maminčiny celoživotní kamarádky Lídy, kterého Barbora ve školce nazývala neschopný Tomášek. Vždycky jí přišel trochu nemotorný, věčně cosi rozhazoval a těkal očima. Teď se rozpačitě usmívá, těká rukama a zjevně není ve své kůži.
Vedle něj sedí teta Lída, celá rozzářená a nadšená jako na svatbě někoho blízkého. V očích jí svítí tak opravdová radost, že Barboře na chvíli chybí slova.
Ahoj, Barboro, Tomáš nesměle vstane, pokouší se vypadat sebejistě. Dlouho jsme se neviděli.
To je fakt, a klidně by to mohlo vydržet ještě pár let, odvětí Barbora suše a založí ruce na prsou. Snaží se zamaskovat rozladění. Mami, proč jsi mě vlastně tak narychlo volala?
Maminka její tón jako by ignoruje. Nejdřív upravuje ubrus, potom srovná ubrousky, a zase ubrus.
Baruško, s Lídou jsme si říkaly, že se znáte od dětství, oba jste dospělí, samostatní
No a? Barbora se dívá matce přímo do očí. Co to má společného se mnou? Mami, mám v práci spoustu povinností! Odejít v půlce dne kvůli tomuhle?
Teta Lída se vloží do hovoru, ještě než stihne maminka zareagovat:
Tomáš je fajn kluk! Má dobrou práci, vlastní byt Pořádný, vše jak má být.
My jsme jen chtěly, abyste se víc poznali, maminka konečně pohlédne na dceru, ale pohled uhýbá. Že si popovídáte.
Barbora cítí, jak v ní narůstá podráždění. Zase ty nekonečné snahy najít jí vhodného partnera jako by nebyla schopná zvládnout svůj život sama. Zaťatá pěst a hluboký nádech jí pomáhá zůstat v klidu, ale hlas lehce zadrhne.
Maminko, nadechne se a vydechne, vážím si, že se o mě staráš. Ale s kým a jak chci být, si určuju já.
Tomáš zrudne, vrtí se na židli a usilovně hledá, co říct:
Barborko, nebylo to myšleno špatně. Ani jsme si pořádně nepopovídali Třeba bychom si mohli dát šanci? Dřív jsme spolu vycházeli. Jsi moc milá a hezká, já taky nejsem úplně k zahození
A co bychom si asi tak řekli? otočí se Barbora k němu, pohlédne mu přímo do očí. Ty ses mi nikdy nelíbil. A na tom se nic nezměnilo. Nemůžu si hrát na něco, co není, jenom proto, že to někdo chce.
Tomáš sklopí oči, nervózně prohrábne límeček, jako by ho začal škrtit.
Ale mohli bychom to zkusit pípl tiše. Myslím to vážně. Opravdu bych chtěl, aby nám to vyšlo.
Barbora na moment zavře oči, chce volit slova opatrně. Nechce být krutá, ale ani předstírat.
Tomáši, jsi opravdu dobrý člověk. Opravdu. Jsi hodný, spolehlivý, máš vyřešený život. Ale to ještě neznamená, že k sobě patříme. Cit se nedá vynutit, děje se sám, nenaplánuješ ho podle máminých představ.
Cítí, jak z ní částečně spadá napětí, i když zůstává rozčarovaná.
Myslím, že půjdu, bere kabelku a pohotově si přehazuje popruh přes rameno. Promiň, mami, že vám ten plán naruším, ale je to tak správně. Lepší rovnou říct, co si myslím, než předstírat zájem.
Barunko! maminka udělá krok vpřed, vztáhne ruku, jako by ji chtěla zadržet za rukáv. Počkej Pohovořme si v klidu. Jen jsme to myslely dobře.
Ne, Barbora odmítne gesto, laskavě, ale pevně. Povíme si to jindy. Až budeš připravená mě opravdu vyslechnout, místo těchto inscenací. Musím zpátky do práce. Prosím tě, už to nedělej. Měla jsem hrozný strach.
Barbora vyjde z domu, aniž by čekala, co máma ještě řekne. Dveře za ní lehce klapnou a ona se ocitá venku, kde je čerstvý vzduch po ranním dešti. Hluboký nádech jí ulevuje, s každou dávkou vzduchu jí připadá, že tíha odchází.
Proč ji máma nenechá na pokoji? Proč ji pořád s někým chce dávat dohromady? Nevidí, jak je to zbytečné? Barbora odjakživa ví, co od života chce a stejně tak od vztahu. Opravdu nepotřebuje vedle sebe nejistého muže! Ano, má dobrou práci, kariérní možnosti Ale je to opravdu to hlavní? Muž má být pevný v kramflecích. Nemá uhýbat pohledem, nemá čekat, až ho dívka popostrčí a už vůbec nemá tahat do svého osobního života maminku!
Ještě stále rozzlobeně odbočí Barbora do parku zná tu zkratku už od dětství. Děti běhají po cestičkách, ženy s kočárky si povídají, staří lidé sedí na lavičkách a vyhřívají se na slunci Barbora si dává pozor, aby nešlápla do louže. Kapky z větví padají na ramena, ale nevšímá si jich.
Za chvíli začne vibrovat mobil v kapse. Na displeji opět Máma. Barbora na chvíli zaváhá, ale nakonec to zvedá.
Barboro, proč jsi odešla? ozve se maminka, zní podrážděně, spíš jako by byla dotčená. Vždyť jsme chtěly mluvit.
Mami, nemůžu si brát mamánka jen proto, že ty a teta Lída spolu kamarádíte dvacet let, povídá Barbora klidně a jde dál. To je vážné rozhodnutí, jenom kvůli vaší kamarádské historii to nejde.
Kdo tu mluví hned o svatbě? máma zvýší hlas. Já jen chtěla, abys s ním promluvila! Je slušný, chytrý, má práci, nepije. Hodný kluk
Je hodný, přikývne Barbora, i když ji máma nevidí. Neřekla jsem, že ne. Možná je opravdu skvělý. Ale to ještě neznamená, že se k sobě hodíme.
A kdo se k tobě tedy hodí? v mámině hlase je slyšet rezignace, jako by tuto debatu absolvovaly už milionkrát. Už tři roky jsi sama. Nescházíš se s nikým, nikam nechodíš. Čekáš na co?
Já na nic nečekám, Barbora se zastaví u dřevěné lavičky. Jen nechci chodit s každým jen proto, že už je čas. Seznamování mi nevadí, ale to rozhodnutí musí být moje, ne váš společný projekt s Lídou.
Tvůj výběr je sedět doma, makat do noci, u televize jíst večeři a nevidět nikoho kromě kolegů? v mámině hlase je hořkost. Baru, já mám jen strach, abys byla šťastná.
Ale já šťastná jsem, řekne Barbora a posadí se na lavičku. Před ní si děti pouští papírovou lodičku. Mé štěstí vypadá jinak než tvoje. Miluju práci, život, jaký mám. Nepotřebuju vedle sebe prvního, kdo přijde do cesty! A nebudu mít vztah jen proto, že si to myslíš ty!
Je chvíli ticho, až je slyšet jen šum, jakoby máma nakrátko odtáhla telefon a povzdechla si. Potom řekne tichounce:
Dobře. Promiň, že jsem tlačila. Jen mám obavy, že zůstaneš sama, až zestárneme.
Chápu tě, odpoví Barbora jemně. A mám tě ráda, právě protože se tolik staráš. Ale prosím, už mi tyto překvapení nedělej. Víš, co vše jsem si za těch pár desítek minut stačila představit?
Slibuju, máma se zasměje, Barbora slyší ten úsměv v jejím hlase. Ale kdybys náhodou někoho potkala a opravdu ti na něm záleželo slib mi, že mi to řekneš jako první.
Jasně že ano, Barbora vstává, srovná si tašku. Fakt. Teď už musím běžet. Pa.
Pa, Baru. Dávej na sebe pozor.
Barbora schová telefon a zadívá se na nebe. Oblaka pomalu ustupují, mezi nimi vystupuje jasná modř. Slunce prozařuje šedé mraky, pozlacuje střechy paneláků. Zpovzdálí doléhá smích dívek kráčejících po chodníku a povídajících si. Míjí ji chlap v teplákové soupravě a za ním poskakuje zrzavý pes.
Barbora se zhluboka nadechne čerstvého vzduchu. Kolem běží běžný den lidé pospíchají, děti se honí, v kavárně naproti popíjejí hosté kávu. Je to všechno tak přirozené, že se v ní začíná rozlévat klid. Pomyslí na to, kolik cest před člověkem leží, kolik možností a náhod každý den přináší. A jak zbytečné je snažit se vlastní osud nacpat do cizích představ o tom, jak to má vypadat.
Další dny se Barbora vědomě vyhýbá přemítání o trapné scéně s mámou. V agentuře se blíží spuštění klíčového projektu a práce je po strop: přichází ráno jako první a domů chodí poslední, třídí faktury, kontroluje rozpočty, konzultuje s klienty. Pauzy na čaj, rychlé sendviče, a zase pracovní nasazení. Večer je tak unavená, že sotva si stihne vzít sprchu a už usíná.
Ale v noci, když všude ztichne a za oknem pohasnou světla, jí v hlavě znovu vyvstává obraz mámina rozčarovaného obličeje, Tomášovy rozpačitosti a naděje v očích tety Lídy. Barbora necítí vinu ví, že si stála za svým , ale přesto jí v koutku duše zůstává trochu hořkosti. Je jí líto, že ji máma nechápe, že musela být až tak rázná.
V pátek večer, když prochází služební poštu, narazí na pozvánku od kolegy na oslavu narozenin. Bude sranda, píše, přijď, poznáš nové lidi. Mám slíbenou dobrou muziku i společnost! Barbora váhá, raději by si lehla s knihou, ale samota začíná být tíživá.
Proč ne? napíše nakonec Budu tam.
Oslava se koná v útulné kavárně na okraji Prahy malý podnik s obnaženými cihlami, dřevěnými stoly a lavicemi pod okny. Když Barbora vejde, už je sál plný hostů. Smísí se vůně kávy, pečiva, parfémů, v pozadí zní pohodový jazz a lidé se smějí a povídají v malých skupinkách.
Okamžitě zahlédne oslavence stojí u baru a hlasitě gestikuluje. Jakmile ji uvidí, rozzáří se a mává na pozdrav.
Ty jsi dorazila! zvolá vesele a obejme ji. Už jsem myslel, že nepřijdeš.
Řekla jsem si, že trochu změním rutinu, usměje se Barbora. A gratuluju!
Prohodí o práci pár vět, pak ji kolega ukáže na místo u okna, kde už sedí jeho kamarádi, a povídá:
Tam si sedni, jsou tam fajn lidi. Hned přijdu, musím ještě něco zařídit.
Barbora si vezme od číšníka skleničku pomerančového džusu, rozhlédne se a posadí k doporučovanému stolu. Rozhovor zrovna plyne nad vtipem, všichni se smějí. Zdraví společnost a pomalu se začne zapojovat, jak se uvolňuje a noří do večerní atmosféry.
Ahoj, vedle Barbory se objeví kluk se sympatickým úsměvem. Ty budeš asi Barbora? Já jsem Lukáš, kolega od Marušky.
Ano, přikývne Barbora s úsměvem. Těší mě.
Viděl jsem tě na poradě minulý týden, Lukáš si přisedne na volnou židli. Děláš na projektu s TecoSystems, že?
Barboru překvapí jeho přehled lidé z různých oddělení si obvykle moc nevšímají detailů z jiných projektů.
Ano, přitaká. A ty jsi v jakém oddělení?
Analytika. Pomáhal jsem s výpočty pro váš projekt dělal jsem predikci a hodnotil rizika.
Rozhovor se rozjíždí naprosto přirozeně. Lukáš je nejen profík, ale i příjemný společník. Umí naslouchat, pokládá zajímavé otázky a vkládá vtipné postřehy, které Barboru rozesmějí častěji než poslední půlrok dohromady.
Za chvíli je v kavárně rušno u sousedního stolu někdo zvolá smíchem. Lukáš kývne k výstupu ven:
Pojďme se projít, ať si lépe popovídáme tady už není slyšet vlastního slova.
Barbora souhlasí. Venku je čerstvo, noc tichá a nad nimi září hvězdy. Zastaví se u nízkého zábradlí a sledují auta míjející v dálce.
Co děláš ráda ve volné chvíli? ptá se Lukáš, opřený lokty.
Čtu, chodím na procházky, Barbora krčí rameny. Když je čas, zajdu na dobrý film. A ty?
Miluju cestování, Lukášovi se rozzáří oči. Loni jsem byl v Gruzii a pořád jsem z toho plný dojmů. Ty hory, víno, lidé
Vyprávěj mi o tom! Barbora se skutečně zajímá.
Lukáš začne vyprávět a ona se přistihne, jak upřeně poslouchá a úplně zapomíná na čas. Je to barvité a živé popisuje úzké uličky Tbilisi, vůni čerstvého chleba z pece, horské cesty, kde musíš dávat pozor na každý krok. Když mluví o pohostinných místních, kteří ho pozvali na večeři, Barbora před sebou živě vidí všechny ty obrazy.
A ty jezdíš nejraději kam? zeptá se Lukáš v přestávce.
K moři, Barbora se zasní. Miluji ten zvuk vln, slaný závan větru. Bohužel, zatím se dostanu jen jednou za pár let práce je moc.
To musíme napravit, mrkne Lukáš bez stopy naléhání. Co kdybychom to příští rok podnikli spolu?
Barbora na vteřinu ztuhne. Pak se rozesměje:
To je přímočaré!
Ale upřímné, Lukáš jí hledí do očí a mluví tiše. Moc se mi s tebou povídá. Rád bych tě víc poznal.
Zkoumá ho pohledem v jeho očích není dotěrnost ani strojenost, jen zájem a upřímná lehkost. To Barboru potěší.
Zkusme to, pousměje se. Ale žádný spěch, platí?
Platí, usměje se Lukáš, v jeho obličeji je naprostý klid i radost. Mohu tě pozvat na zítřejší kávu? Prohodíme pár slov, bez tlaku.
Ano, ráda, cítí, jak se v ní rozlévá teplý pocit.
Když se Barbora vrátí domů a sotva odloží boty, rozezní se telefon. Máma na displeji. Tentokrát zvedá hovor bez rozpaků.
Ahoj Barunko, jak bylo? máma zní opatrně, takřka ostýchavě.
Výborně, odpoví Barbora, usedá na pohovku. Má stále úsměv na tváři, v jejím tónu to je slyšet. Byla jsem na oslavě kolegy. Poznala jsem zajímavého kluka.
Opravdu? v mámině hlase je překvapení a zároveň obrazná opatrnost. Povíš mi o něm něco vic?
Fajn kluk, vtipný, chytrý, má smysl pro humor. A hlavně, Barbora se směje, nepoběží s každou hloupostí za maminkou.
Máma se také zasměje, tentokrát upřímně a uvolněně:
Jsem ráda, že jsem se asi zbytečně bála, viď?
Barbora se na chvíli zamyslí. Chce, aby maminčino pochopení bylo skutečné.
Ne zbytečně, odpoví nakonec. Vím, že to myslíš dobře a pro mě děláš, co můžeš. Ale určitě už se nemusíš tolik bát. Zvládnu to sama. Slibuju.
Dobře, řekne máma po krátké pauze. Mám tě ráda.
A já tebe, odpoví Barbora měkce.
Odloží telefon na stolek a zadívá se z okna. Venku blikají žlutá a oranžová světla Prahy, vytvářejí spletitou síť po střechách a ulicích. Zdálky je slyšet tlumený hvizd tramvaje, pouliční ruch a z dálky hudba.
Barbora se zhluboka nadechne a pocítí klid. Dnešní večer, mámina reakce, setkání s Lukášem všechno jí připadá jako mozaika nového, nezvyklého, ale krásného obrazu. Neví, co bude zítra, ale teď cítí radost z toho, že život plyne dál a nabízí nové příběhy.
Za oknem pokračuje pomalý večerní život Prahy a Barbora si uvědomuje, že vše je přesně tak, jak má být.
