Zakletí nepřátelé
Dnes jsem si polední siestu chtěla dopřát, ale ledva jsem si lehla, ze zahrady se ozval zuřivý štěkot mojí feny. Sára obvykle nebývá tak hlučná, dnes však všechnu energii věnovala štěkání už od rána Nešlo o obyčejný štěkot bylo v tom vzteku snad za tři psy.
Už několikrát jsem vyběhla ven, pořád čekala, že uvidím nějaké podezřelé postavy, ale nic zvláštního nebylo v dohledu.
Napadlo mě, že to asi zase běhaly sousedovy psi kolem plotu, a Sára jen chránila své území.
To je typické nemá ráda, když někdo cizí vstupuje na její teritorium. Takže když jsem se ukázala ve dveřích, nikdo už nebyl poblíž.
Kdo slyší ten její štěkot, radši uteče, tak asi sousedi svoje hafany odvolali.
A přitom nevěděli, že můj medvěd (tak jsem Sáru nazývala, když měla zvláště špatnou náladu) je přes den zavřený v kotci pro jistotu. Večer ji pouštím, a jak se říká: ať se každý postará o sebe sám.
Jednou se k nám pokusili vloupat tři hrdinní zlodějíčci ze sousední vesnice.
Jeden přišel o kalhoty nějak se zahákly nahoře za plot, druhý ztratil botu pod plotem, třetí vylezl na strom a seděl úplně nahoře, dokud ho nezachránili hasiči, které povolal policejní strážník.
Sára jim tehdy nadělila nezapomenutelný zážitek.
Důležité je, že Sára nikdy neštěká bez důvodu. Dnes ale řádila, jak kdyby se zbláznila.
Sára, už dost! zařvala jsem z okna.
Chvíli bylo ticho, ale za pár vteřin zvuk štěkotu zase rozřízl vzduch. Nakonec jsem musela vyjít na zahradu, abych zjistila, co jí tentokrát tak vytočilo.
Jak jsem čekala nikdo cizí. Sára ztichla, jakmile mě zahlédla.
No co to tady zpíváš, slavíku, smála jsem se a šla ke kotci.
Sára začala mávat ocasem a podívala se na mě provinile.
Chápala, že mi nedopřála klid, ale štěkala jen z dobrého důvodu.
Takže zase letmo mrkla směrem ke brance a rozštěkala se ještě hlasitěji.
Rychle jsem otočila hlavu a zahlédla cosi šedého, co proklouzlo kolem branky běželo to rychle jako blesk. Vyběhla jsem ven a na silnici spatřila…
obyčejného kocoura.
Ten kocour mě probodl pohledem tak drzým, že jsem tomu nevěřila triumfální, sebevědomý a ukrutně spokojený.
Co tu hledáš, kámo? uchechtla jsem se. Poslouchej, radši sem nechoď, Sára nesnáší kočky. Pokud tě chytí, tak…
Kocour se ušklíbl a já málem měla pocit, že ještě pokrčí rameny.
Chytí? Copak ten tvůj tlustý pes vůbec vyběhne z kotce, než já budu za plotem? jako by to četla v jeho očích. Máš ho moc přikrmovat.
Upřímně, trochu mě mrzelo, že ten zloděj se Sáře tak vysmál.
Táhni, mávla jsem rukou, zavřela branku a vrátila se na zahradu.
A teď si myslíte, že kocour se poučil? Ani náhodou. Začal se vracet každý den.
Chodil si po zahradě, sedával vedle kotce jasně dával najevo, že on tu patří k pánům, a všechny ostatní vůbec nezajímá. Sára mohla jen štěkat a štěkat.
Zpočátku jsem na něj vyrážela, abych pusekatého vyhnala, ale stačilo se vrátit do domu a už byl zpět.
Prostě jsem na něj neměla.
Kocour, opojen svým úspěchem, spokojeně kráčel po dvorku a jednoho dne dokonce ukradl kus masa z Sářiny misky a ta stála uvnitř kotce.
Sára už byla otrávená, že si jen tak pobíhá a štěká do prázdna, takže šedý kocour situaci prostě využil.
Následně si ještě demonstrativně před Sárou žvýkal ten kus masa obrovská drzost.
Viděla jsem to na vlastní oči, a rozčílilo mě to, že jsem si říkala: Tohle už ne! Já ti to pěkně osladím!
Rozhodla jsem se, že Sára bude mít během dne otevřený kotec, aby mohla kdykoliv vyběhnout a ukázat kocourovi, kdo je na zahradě pánem.
Ale když jsme spolu s Sárou čekali na nezvaného hosta, ten den se kocour neukázal. Dva dny také ne.
Sára koukala na mě s otázkou v pohledu co se stalo?
Možná je to i dobře, že sem nechodí, usmála jsem se. Teď máme klid.
Jenže pravda byla někde jinde postrádala jsem toho kocoura. Může to znít bláznivě, ale Sára taky, už jí chyběl její zakletý protivník.
Byla na něj zvyklá, na jeho kousky, na jeho drzost. A teď? Nuda
Po dalších pár dnech Sára začala žadonit pohledem, abych šla hledat, jestli kocour je někde v okolí.
Myslíš, že se tomu šedému něco stalo? ptala jsem se. S takovým charakterem snadno zapadne do nějakého průšvihu Tak pojď, půjdeme se projít.
Otevřela jsem branku, vyšla ke svému autu a rozhlížela se všude kolem. Sára mě následovala, převracela svou mohutnou hlavu a očichávala vzduch, hledala známý a nenáviděný pach.
Jenže vše přehlušoval zápach hnoje ze sousedství.
Prošla jsem ulici tam a zpátky a chtěla Sáru už zavést zpátky na dvůr. Nemůžeme tu stát celý den čekajíc na kocoura, který nám poslední dny nedal spát.
Už jsem brala za branku, když něco vlevo mě přimělo se zastavit.
Najednou jsem jasně slyšela křik zvířete kocour křičel, a do toho zuřivý štěkot.
Za chvíli se po prašné cestě vyřítil šedý kocour, kulhal a za ním letěl čistokrevný pes doberman z města.
Dobermana znám patřil rodině, která přijížděla každé léto na chalupu. Zřejmě se šedý kocour snažil zkoušet nervy městskému psovi, jak to dělal Sáře, ale tentokrát se to nepodařilo.
Doberman ho nejspíš kousnul. Viděla jsem tmavé skvrny na kocourově srsti.
V tu chvíli jsem zapomněla na Sáru.
Sára bez povolení což nikdy předtím neudělala běžela k zachvácenému kocourovi.
Sáro! Kam běžíš?! křikla jsem, představovala si, že teď dostane kocour naloženo ještě od Sáry, která je ve střehu.
Ale Sára mě vůbec neposlouchala. Rychle se rozběhla a letěla přímo ke kocourovi.
Kocour to zaregistroval a zastavil se v šoku uprostřed cesty.
Asi mu začalo být jasné, že všechny jeho devět životů visí na vlásek… nebo na chloupek.
A co potom? To dokáže asi každý odhadnout, jen já tehdy netušila.
Sára doběhla ke kocourovi, očichala ho a… rozrvála se jako lev, poté se vrhla na dobermana! Doháněla ho až na konec ulice. Doberman měl rychlost, takže se stihl obrátit a zdrhnout.
Kocour využil chaosu a zmizel z očí. Já sledovala Sáru, a až večer, když jsem šla Sáru nakrmit, málem mi vypadla miska z ruky. Kocour byl zpět. Živý, zdravý, s očima plnými vděčnosti. Položil hlavu na Sářinu packu a tiše si předl. Sáře pohled prozradil vše:
Promiň, paničko, zachránila jsem ho teď mám povinnost o něj pečovat do konce života.
A nebyla to žádná nadsázka! Sára se skutečně rozhodla chránit šedého kocoura jako svého.
Dokonce ho nechala žrát z své psí misky nebývalá štědrost od vždy zamračené, mohutné Sáry. Ale nějak kocour led v jejím srdci prolomil. Už nejsou zakletí nepřátelé, ale spojenci.
A pokud si myslíte, že tím příběh končí, jste na omylu.
Jela jsem s kocourem do Brna za veterinářem rána na noze byla vážná a potřebovala odborný zásah. Po šití zůstal kocour u mě. Sára se od něj nehnula, a já na něj dávala pozor ještě nedávno jsme ho chtěli oba vyhnat, teď nám byl drahý.
Za pár týdnů se před brankou objevila mladá žena, krásná a nervózní.
Sára chtěla zavrčet, ale pochopila, že by jen vyděsila návštěvu, tak jen potichu štěkla.
Vyšla jsem z domu a…
Dobrý den… pozdravila neznámou. Hledáte něco?
Paní se ptala, jestli jsem neviděla šedého kocoura v okolí.
On je opravdu troufalý. Ve městě byl doma, teď jsme na vesnici u mamky po mrtvici, a Timouš (tak ho paní nazvala, typické české jméno) mi pořád uniká a toulá se. Dřív se vždy vrátil, umyla jsem ho, nakrmila, posledních pár dní jsem ho neviděla nevím, co si myslet.
Víte, myslím, že vím, kde je váš Timouš, usmála jsem se. Nebojte se mé Sáry, pojďte dál.
K vaší fence? Proč?
Uvidíte.
Chvilku váhala, ale mou dobrou náladu a upřímnost přijala a vešla.
Když uviděla u Sáry šedého kocoura s obvázanou nohou, vyhrkla:
Timouši! Co se ti stalo? To ho vaše fena pokousala?
Ne, naopak my jsme ho zachránili.
A od koho?
Pokud máte čas, ráda vám povím celý příběh. Myslím, že se budete smát.
Vše jsem Olze (tak se jmenovala, typicky české dívčí jméno) vyprávěla, a dlouho jsme si povídaly a smály se.
Neuvěřitelné… Timouš vám všem dělal zle, a vy ho zachránili!
No, jsme prostě dobrosrdeční, smála jsem se. Teď váš kocour se uzdravuje. Je moc hodný, nevadí nám už vůbec.
On byl vždy hodný asi čerstvý venkovský vzduch na něj zapůsobil. A možná se urazil, že jsem mu věnovala míň péče teď musím pomáhat mamce po mrtvici, učíme se znova chodit… není to rychlé.
Přijďte na návštěvu, nabídla jsem nesměle. Klidně s Timoušem.
Uvidím, odpověděla Olza koketně.
Za půl roku celá vesnice slavila svatbu moji a Olgy. Timouš i Sára byli přítomni, samozřejmě. I doberman se dostavil když zahlédl Timouše, koukl na něj nevraživě, ale jakmile se střetl pohledem se Sárou, tvářil se, že ho nepoznává.
Takový je životA právě když jsme spolu s Olgou tančili první tanec, Sára se rozvalila na prahu domu, Timouš se jí lísal k tlapě a všichni tři jsme cítili, že jsme našli nový domov jeden pro všechny, kde i zakletí nepřátelé mohou být spojenci i rodina. Večer, když zářily svíčky a hudba doznívala, Timouš zvedl hrdě ocas a s důstojností šedého aristokrata vykročil mezi hosty. Sára ho sledovala a na chvíli mezi nimi proběhla tichá dohoda odteď si budou chránit nejen dvůr, ale i naše srdce.
A tak se z kdysi zuřivých soupeřů stali strážci našeho společného štěstí. Možná není pravda, že pes a kočka se vždy nesnáší; někdy stačí, aby jim osud připravil správný důvod ke smíření. Od té doby, když někdo slyší Sáru štěkat, už se nebojí ví, že za plotem se odehrává pohádka, kterou jsme si sami napsali.
