Zamiloval jsem se v sedmdesáti. Děti mi řekly, že je to ostuda.
V sedmdesáti si člověk myslí, že už zkusil všechno, co život nabízí. Ranní káva. Oblíbené křeslo pod oknem. Knihy, které jsem četl už třikrát, ale stejně se k nim vracím, protože paměť už dávno není, co bývala. Ticho, které zůstane po čtyřicetiletém manželství, když jeden z vás odejde.
Tohle ticho jsem znal tři roky. Tři roky prázdné kuchyně, večeří pro jednoho a povídání si s kočkou, jako by byla psycholog. Mimochodem, kočka je šílený psycholog. Nikdy neodpovídá a usne přesně ve chvíli, kdy se dostanu k tomu nejdůležitějšímu.
A právě když osud, jako vždy bez taktu, mi do cesty přivedl ženu v mém věku, byl jsem naprosto nepřipravený. Opravdu.
Stalo se to na knižním veletrhu v Praze. Bylo úterý. Pršelo. Měl jsem na sobě nejhorší pláštěnku takovou tu béžovou, která vypadá jako kostým pro ochotnické herečky. A to doslova koupil jsem ji v second handu s divadelními kostýmy. V tu chvíli mi to připadalo jako dobrý nápad.
Ona stála u stánku s použitými knihami, brýle na špičce nosu, otevřená knížka, ale bylo očividné, že nečte. Zírala do prázdna, jako by počítala stáří vesmíru. Nebo co si dá k večeři. U žen nikdy nevíte.
Přišel jsem blíž, protože neumím postávat nečinně, a pronesl jsem:
Řeknete mi, mluví ta kniha na vás, nebo vy mluvíte na ni?
Lekla se tolik, až jí sklouzly brýle. Jednou rukou je zachytila, druhou se zasmála, a podívala se na mě jako na nejvtipnější věc za posledních dvacet let. Možná i byla. Dvacet let bez smíchu je dlouhá doba.
Ta kniha na mě mluví, ale já ji neposlouchám, odpověděla.
A právě tehdy jsem ucítil, že se děje něco zvláštního. Ne v srdci to už nemám v nejvyšších otáčkách. Spíš v žaludku. Takový zmatek, jako by se někdo rozhodl dělat v mém břiše omeletu bez svolení.
Navrhl jsem jí, abychom šli na kávu. Přikývla. Nevím, jak jsme se za čtyřicet vteřin dostali od rozhovoru o knize ke kávě, ale v tomhle věku už není čas na otálení.
Zůstali jsme tam tři hodiny.
Za tu dobu jsem zjistil, že se jmenuje Ludmila, je vdova, má dvě dcery, které s ní jednají jako se starým spotřebičem, který nevíte, kam zařadit, a že za celý život neuvařila nic kromě dušené zeleniny a bramboráku.
Bramborák? A s čím? zeptal jsem se.
S čímkoli, co dům dal.
Liduško, to není vaření, to je přežívání.
Smála se tak, že rozlila kávu. A já si pomyslel: Tohle je člověk úplně popletený, ale aspoň je to popletení veselé. A to má ve stáří svou cenu.
Sešli jsme se ještě třikrát, než jsem se rozhodl oznámit to dětem. Ne ze studu. Ale abych se na to psychicky připravil, jako když si balíte kufr na dlouhou cestu. Musel jsem si připravit i pohled nepřesvědčíte mě.
Přišla neděle. Seděli jsme tři u stolu. Syn mi připravil svůj světoznámý pečený bůček s úžasným zápalem. Jídlo bylo výborné. Víno průměrné, ale i tak jsem ho pil. A přesně mezi hlavním chodem a dezertem jsem řekl:
Mimochodem mám někoho.
Následovalo ticho, které by se dalo krájet nožem.
Dcera zareagovala první pootevřela ústa, zavřela, znovu otevřela.
Táto, tohle přece nemůžeš myslet vážně, řekla tím tónem, kterým ke mně mluvila, když mi bylo sedmdesát a jí osm.
Proč bych nemohl?
Je to ostuda! zamručel syn, zírajíc do talíře. Lidé si začnou povídat.
Vstal jsem a klidně řekl:
Synku, jaký lidé? Dneska jsem mluvil s paní Novákovou, pekařkou i psem v parku. Nikomu z nich to žíly netrhalo. Pes vypadal dokonce šťastně.
Další ticho. Naštěstí kratší.
A ještě něco, nalil jsem si víno pokud mi ještě jednou řeknete, že je to ostuda, budu ji zvát každou neděli na oběd. A dá vám její nejlepší bramboráky.
Syn se zakuckal vodou.
Dcera si zakryla oči rukama.
A já, s veškerou důstojností, kterou může mít sedmdesátiletý muž v béžovém plášti, jsem se usmál a večer hned Ludmile zavolal.
Liduško, kromě bramboráků, umíš ještě něco jiného vařit?
Co myslíte, že mi odpověděla?
Nakonec jsem pochopil, že nikdy není pozdě na to, nechat do života přijít štěstí ať jste kolik chcete a děti si mohou myslet, co chtějí, hlavní je, že člověk má důvod se zase smát.
