Jsem v naprostém varu! Dnes jsem se znovu pohádala s mojí maminkou, a tchyně ani nechce zvednout telefon. Máme vlastně štěstí máme dvě babičky, moji mámu a druhou, manželku mé matky.
Jenže štěstí je dost silné slovo, když se zamyslím. Obě nejsou skutečně babičkami, spíš jen jména bez obsahu. Bydlí sotva sto metrů od školky našeho syna, ale obě naprosto odmítají vyzvednout ho. Sama bych ráda, ale když mi pracovní doba končí ve 21 hodin, nemám šanci to stihnout. A manžel? Ten pracuje na směny ve Škodovce, takže ani on to vždy nezvládá. Ve městě u nás je většina lidí zaměstnána v továrně, kvůli dětem je ve školce speciální večerní skupina do 22 hodin, jenže za to se platí zvlášť, a není to žádná maličkost pořádný ranec korun navíc, což rozpočet rodiny pěkně užírá. A to máme obě babičky živé!
Máma pracuje do osmnácti, každý den kráčí okolo školky, když se vrací domů. Ale její soukromý život je teď na prvním místě; rozvedla se s mým nevlastním otcem a chce konečně žít jen pro sebe. Říká, že se musí po práci odpočinout, dát si pleťové masky a vypadat mladší. Každý víkend má naplánované akce kino, výstava, posezení s přáteli.
Syna s sebou bere vzácně, jen když je volný víkend. Tvrdí, že její vnuk ruší její rutinu, že doma pořád běhá sem a tam, kazí jí meditace. Mamka mi ráda udílí rady o výchově, ale když dojde na skutečnou pomoc, kategoricky odmítá jakoukoliv účast.
A tchyně to je kapitola sama pro sebe. Celý život byla doma, nikdy nepracovala, má čtyři děti, mezi nimiž není víc než tři roky rozdíl. Můj muž je její nejstarší. Logicky by právě ona měla mít čas a energii starat se o vnuka, ale kdepak už jsem si odehrála svoje, teď mám práci doma. Prý musí vařit, uklízet, prát, starat se o rodinu, všechny večer nakrmit, pak znovu uklidit a uspávat. A nechává to tak, i když její mladší synové, osmnáct a jednadvacet let, jsou už úplně samostatní chlapi.
Jednou si vzala vnuka, pak byla tak rozčílená, že prý nestihla doma vůbec nic, muži přišli hladoví z práce, zkrátka byl to obrovský problém. Nakonec mi řekla, že jsem si dítě pořídila pro sebe, ne pro ni, a že si ho mám vyřizovat sama. Ať na její pomoc už nepočítáme.
Občas jsme měli štěstí manželova kolegyně ráda vyspávala, takže chodila do školky na druhou směnu, já brzy ráno. Jenže teď je pryč, místo ní přišla teta, která rozhodně večer zůstávat nechce, a tak platíme zase za školku navíc. A to nám dělá v rozpočtu pořádnou díru. Hrozně mě štve ta babičkovská pokrytectví na každé oslavě se vnuka objímají, předhánějí se v lásce a v tom, kdo mu co koupil za dárek. My ale nepotřebujeme jejich dary, ale opravdovou pomoc.
Dnes jsem musela volat mámě a prosit ji, ať syna ze školky vyzvedne, jinak to prostě nemáme z čeho zaplatit. Nic od rodičů nečekáme, ani finance, ani skutečnou pomoc. Ani tchyně nám peníze nechce dát, prý její chlapi sní co se dá, a rozpočet je v trapu. Vůbec už nevím, jak z toho ven. Výplaty s manželem padnou na jídlo, oblečení, domácnost, a školka je navíc dvakrát tak drahá. Jak donutit babičky, aby nám skutečně pomohly, a ne jenom přicházely s dárky?
