Není radosti bez boje
Jak jsi se mohla zaplést do takové situace, hloupá holko? Kdo tě teď přijme s dítětem pod srdcem? A jak ho chceš vychovávat? Se mnou nepočítej. Vychovala jsem tebe, ale tvé dítě už ne! Už tě tady nechci. Sbal si věci a odejdi z mého domu!
Alena tiše poslouchala, hlavu sklopenou. Poslední střípek naděje, že ji teta Marcela nechá alespoň chvíli bydlet, dokud si nenajde práci, se před ní rozplynul jako pára.
Kéž by tu byla máma…
Otce Alena nikdy nepoznala, a maminku jí před patnácti lety srazilo auto na přechodu řídil opilý řidič. Dívku málem poslali do dětského domova, ale nečekaně se přihlásila vzdálená příbuzná sestřenice její matky. Teta Marcela měla stálou práci a vlastní domek, takže se opatrovnictví vyřešilo bez problémů.
Teta bydlela na okraji malého jihomoravského městečka, kde v létě panovalo horko a v zimě pršelo. Alena nikdy netrpěla hladem, byla slušně oblečená a zvyklá na práci. Dům, dvůr, králíci, slepice pořád něco bylo třeba dělat. Možná jí chyběla laskavost, ale komu na tom záleželo?
Alena byla pilná studentka a po střední škole nastoupila na pedagogickou školu. Bezstarostné studentské roky utekly jako voda, teď však zkoušky skončily a ona se vracela do městečka, které jí přirostlo k srdci. Jenomže návrat byl trpký.
Teta Marcela se uklidnila a povzdechla si:
Už dost. Odejdi z očí. Už tě tady nechci vidět.
Teto Marcelo, mohla bych aspoň…
Ne, už jsem řekla své!
Alena beze slova vzala kufr a vyšla na ulici. Takhle si svůj návrat rozhodně nepředstavovala zahanbená, odmítnutá a ještě těhotná. Termín byl ještě daleko, ale už dál nechtěla nic skrývat.
Potřebovala najít střechu nad hlavou. Šla, aniž by vnímala okolní svět, ponořená do svých úvah.
Bylo parné jižní léto. Po zahradách dozrávala jablka a hrušky, meruňky se leskly zlatem. Na vinicích visely těžké hrozny a pod tmavým listím se skrývaly modré švestky. Ve vzduchu voněl domácí chléb, marmeláda a pečené maso. Bylo horko a Alena dostala žízeň. Přiblížila se ke vchodu do dvora, kde u letní kuchyně stála žena.
Mohla bych se napít vody? oslovila ji potichu.
Paní v šátku, silnější žena kolem padesátky, se otočila. Pojď dál, kdyby jsi snadný úmysly neměla, usmála se.
Nabrala hrnek vody z kbelíku a podala dívce. Alena se posadila na lavičku a pomalu pila.
Můžu tu chvilku posedět? To vedro…
Samozřejmě, děvče. Odkud jsi, když s kufrem chodíš?
Zrovna jsem dokončila školu, chtěla jsem být učitelkou. Ale nemám kde bydlet. Nevíte náhodou o někom, kdo by pronajímal pokoj?
Marie, jak se žena jmenovala, chvíli zkoumala Alenu byla upravená, ale v očích měla smutek a únavu.
Chceš-li, můžeš si zkusit bydlet u mne. Dům by trochu ožil. Nájem nebude vysoký, jen ať se tu chováš spořádaně. Když budeš chtít, ukážu ti pokoj.
Marie přivítala možnost mít podnájemnici trocha peněz navíc se v takové vísce hodila. Syn bydlel daleko, domů jezdil málokdy, alespoň večeři si bude mít s kým dát.
Alena, celá nesvá vlastním štěstím, šla za paní domácí. Pokojík byl malý, ale pěkný okno do zahrady, stůl, dvě židle, postel a stará skříň. Ideální. Hned se dohodly na nájmu a převlečená Alena vyrazila na úřad hledat práci ve škole.
Dny se rozběhly v rytmu práce a domácnosti. Alena měla co dělat a čas plynul tak rychle, že sotva trhala listy z kalendáře.
S paní Marií si rozuměla ta byla starostlivá a vděčná za dceřinu pomoc. Společně uklízely, pomáhaly na zahradě a večer si povídaly u čaje v altánku na jižní Moravě přichází podzim pomalu.
Těhotenství probíhalo klidně. Aleně nebylo špatně, měla stále čistou pleť, jen tváře jí zaokrouhlily. Marie vyslechla její příběh tak obyčejný, až mrazilo.
Na druhém ročníku se Alena zamilovala do Tomáše, syna bohatších rodičů, oba profesoři na univerzitě. Jeho osud byl jasně daný studium, věda, kariéra, zázemí doma. Byl pohledný, galantní, oblíbený, žádná dívka by nepohrdla. Ale on si vybral právě Alenu možná pro její tichý úsměv, laskavé oči, štíhlou postavu? Nebo snad vycítil její sílu, kterou znají jen ti, co už od dětství narážejí na překážky? Kdo ví. Zbytek školy byli téměř neoddělitelní a Alena si plánovala budoucnost jen s ním.
Ten den má stále před očima: ráno jí nebylo dobře, pálily ji vůně, byla jí nevolno už několik dní. A zpoždění. Jak to mohla přehlédnout? Koupila si test, vrátila se na kolej, napila se vody a čekala. Dvě čárky. Koukala na ně v němém úžasu. Blížily se závěrečné zkoušky a ona… Jak asi zareaguje Tomáš? Dítě v jejich plánech nebylo.
Ale nakonec pocítila něžnost k malému životu v sobě.
Miminko, šeptla a pohladila si bříško.
Tomáš se to dozvěděl večer. Ihned ji vzal k rodičům. Ta návštěva se jí vryla hluboko. Rodiče doporučili potrat a rozchod Tomáš se má soustředit na kariéru, Alena se k němu prý nehodí.
Co řekl rodičům, netušila. Druhý den Tomáš přišel, položil obálku s penězi na stůl a odešel.
O potratu Alena ani neuvažovala. Dítě v sobě už milovala. Patřilo jen jí. Peníze přesto přijala věděla, že je bude potřebovat.
Marie ji vyslechla a pohladila po ruce: Jsou horší věci. Jsi statečná, že sis miminko nechala. Všechno zlé může být k něčemu dobré.
Jenže na Tomáše si už ani nevzpomínala bez hořkosti. Neodpustila mu, že ji opustil.
Čas plynul, až musela práci zanechat s velkým břichem už to nešlo. Hádala, co asi čeká, ale z ultrazvuku to nepoznali. Hlavně aby bylo zdravé.
Koncem února, v sobotu, začaly porodní stahy a Marie ji zavezla do porodnice. Porod byl lehký narodil se silný chlapec.
Vojtíšek, šeptla Alena, když ho poprvé pohladila po tvářičce.
V pokoji si našla kamarádky mezi ostatními maminkami. Jedna vyprávěla, že tady před dvěma dny žena pohraničníka porodila dceru nebyli sezdaní, jen spolu žili.
Představ si, nosil jí květiny, bonboniéry, dokonce pro sestřičky koňak, každý den přijel v octávce. Ale mezi nimi to skřípalo. Prý děti nikdy nechtěla. Nechala vzkaz na polštáři a utekla, nebyla připravená.
A miminko?
Krmí ho z lahvičky, ale málo jí. Kdyby někdo mohl pomoci s mlékem… My všechny máme vlastní děti.
Když sestřička přinesla holčičku na krmení, zeptala se:
Nevzala by ji někdo k sobě? Je slaboučká.
Já bych ji vzala, zašeptala Alena, položila spícího Vojtíška a vzala holčičku do náruče.
Jaká je malinká a světlá! Budu jí říkat Anička.
Proti urostlému Vojtovi působila sotva poloviční.
Alena ji přiložila k prsu a Anička s chutí pila, brzy usnula.
Sama vidíte, je slaboučká, smutně kývla sestřička.
Tak se stalo, že začala kojit obě děti.
Za dva dny přišla sestřička tatínek malé přijel a chtěl poděkovat té, co jeho dceru krmí. Tak poznala Alena pána v uniformě, kapitána Pavla Novotného nebyl vysoký, ale v modrých očích měl zvláštní sílu.
Co se dělo dál, se vyprávělo po celé porodnici i ve městě, protože konec téhle pohádky nikdo nečekal.
V den, kdy propouštěli Alenu s dětmi z porodnice, se u dveří shromáždili lékaři, sestřičky i uklízečky. Před tam stála nová škodovka ozdobená modrými a růžovými balónky. Mladý kapitán v uniformě Aleně pomohl nastoupit, podal nejdřív modrý uzlíček, pak růžový, a vedle ní už seděla Marie.
Za hlaholu rozloučujících Octavia odjela do nové kapitoly.
Tak to chodí nikdy nevíš, kam tě život zavane. Alena se v autě dívala z okna, držela obě maličké v náručí a Marie se na ni tiše usmívala. Ve vzduchu voněly květiny i příslib nového domova. Pavel, který ještě ráno klečel v porodnici a žádal ji o ruku i srdce, teď mlčky sledoval zpětné zrcátko kde už malá Anička spala, držíc Alenu za malíček.
Doma je čekal opravdový domov nejen střecha, ale i láska, čaj s domácím džemem, stará šatní skříň, kam teď měl přibýt zásobený police dětskými hračkami a budoucnost, už teď naplněná smyslem.
Život nás někdy vede trnitou cestou, ale kdo o srdce druhých pečuje, nikdy nezůstává sám. Jsou chvíle, kdy jediný laskavý skutek otevře nové dveře a štěstí objevíme tam, kde bychom to nečekali.
