Jmenuji se Petr. Když se teď ohlížím zpátky, připadám si opravdu šťastný stal jsem se manželem a otcem. Vzal jsem si Alenu, do které jsem byl zamilovaný už od základní školy. Věrně na mě počkala, až se vrátím z vojny, a jakmile jsem přijel domů, vzali jsme se.
Nejprve se nám narodil náš nejstarší syn, Lukáš. Po třech letech jsme přivítali na svět i druhého chlapce, Davida. Ale už tehdy jsem si moc přál holčičku. Vlastně už když byla Alena poprvé těhotná, všem jsem říkal, že bych si přál dceru. Všichni se divili, protože většina mužů sní o synovi, ale já toužil po dceři. Osud to však zařídil jinak a místo holčičky se narodil syn. O tři roky poté nám Alena darovala dalšího chlapečka.
Žili jsme spokojeně, kluci rostli a dělali nám radost. A pak mi jednoho dne Alena oznámila, že je znovu těhotná. Byl jsem tehdy úplně zaskočený, třetí dítě jsme už příliš neplánovali. Ale stejně jsem měl obrovskou radost z dalšího potomka.
No vidíš, teď už mi určitě nadělíš holčičku! smála se Alena a já jsem byl přesvědčený, že tentokrát se mé přání konečně splní.
Naše maminky už podle tvaru Alenina bříška tvrdily, že to bude určitě holčička, a dokonce i na ultrazvuku to tak lékařka říkala. Všichni jsme čekali další dcerku s velikým nadšením. Kluci jí už vymýšleli jméno.
Když přišel čas, odvezl jsem Alenu do porodnice v Plzni. Tu noc jsem oka nezamhouřil, byl jsem nervózní a stále přemýšlel, jak Alena vše zvládá a jestli je to holčička. Ráno jsem volal do nemocnice a sestřička mi oznámila, že se nám narodil syn 3,2 kg, 54 cm.
Nechtělo se mi tomu věřit, myslel jsem, že musí jít o omyl. Vždyť přece měla být holčička! Jenže žádná chyba to nebyla. Byl to zase chlapec. To jsem nečekal já, ani nikdo v naší rodině. Všichni jsme byli přesvědčeni, že tentokrát přijde holčička. Nešlo mi do hlavy, jak se doktor může na ultrazvuku tak splést. Když jsem volal Aleně, ptal jsem se:
Neudělala jsi mi s někým dítě, třeba se sousedem?
Co to povídáš za nesmysly? Ty ses úplně zbláznil!
Vždyť to měla být přece holčička!
Ty nejseš normální, rozčilila se Alena a položila telefon.
Po propuštění z porodnice jsem jel pro Alenu a našeho nového syna. Doma rozbalila peřinku a já se díval na toho malinkatého chlapečka, který potřeboval tolik lásky a péče, a hned jsem si ho zamiloval. Uběhlo čtyři a půl roku a já jsem, našeho třetího syna, Tomáška, učil jezdit na koloběžce. Tomáš vůbec nevypadal jako já, měl spíš holčičí rysy, možná trochu po Aleně. Zatímco oba starší kluci mi byli podobní jako vejce vejci.
Jednoho dne jsem slyšel na chodbě, jak se starší paní sousedky bavily o tom, že Tomášek nevypadá vůbec jako já.
Všimla sis, jak se Tomáš podobá Honzovi z třetího vchodu?
Dotklo se mě to, ale nedalo mi to a Aleny jsem se zeptal přímo, kdo je otcem Tomáška.
Zase s tím začínáš? Jak můžeš být tak zlej a vůbec mě podezírat z nevěry? To je přece úplný nesmysl!
Já chci jen pravdu! Honza tě jednou vezl z práce!
No ano, to jsem už byla dávno těhotná bylo mi špatně. Nákup těžkej, tak mě Honza svezl. To je snad zločin?
To samozřejmě ne! Jenže Tomáš mi není vůbec podobný!
Strhla se mezi námi hádka, Alena byla hodně rozzlobená. Rozhodl jsem se tehdy pro test otcovství, ale Alena to nejdřív odmítla. Po dvou týdnech ale přitakala, že test klidně udělá ale po něm se chce rozvést. Připadal jsem si jako podvodník, který nevěří vlastní ženě, ale nakonec jsme se domluvili, že test podstoupíme.
Jednou, když jsem šel vyhodit odpadky, potkal jsem Honzu. Bylo mu už pětatřicet a pořád byl svobodný. Dlouho jsem se na něj díval, hledal nějakou podobnost s Tomáškem ale nenašel jsem ji.
Sednul jsem si doma do kuchyně, přemýšlel, když najednou Tomáš přiběhl, skočil mi do klína a začal vyprávět historky. V tu chvíli mě zaplavil krásný klid. Vždyť já jsem se choval hloupě! Žádné testy už dělat nebudeme je to můj syn, cítím to. Vzal jsem Tomáška do náruče a šel za Alenou.
Žádné testy dělat nebudeme!
Jak to?! Já už se rozhodla a těším se, jak ti dám lekci! aspoň se přesvědčíš, že je to opravdu tvůj syn a že jsem ti nikdy nezahnula!
Celý týden jsem Alenu prosil, aby mi odpustila, že jsem byl tak nedůvěřivý. Nakonec mi, po dlouhé době, odpustila. Děti vyrostly. Náš nejstarší Lukáš se oženil, jeho žena čekala dítě, a brzy se nám narodila vnučka. A tak se z nás s Alenou stali prarodiče. Radoval jsem se, konečně mám svou vnučku, kterou můžu rozmazlovat.
A vím jistě, že ji budu milovat stejně silně, jako miluji všechny své tři syny.
