Deník:
Moje babička byla v některých ohledech opravdu zlá. Někdy až neuvěřitelně.
Maminka a tatínek se rozvedli brzy, já byla tehdy malá a na otce si vůbec nepamatuji. Od pěti let jsme žili s babičkou pod její péčí jsem vyrůstala celé vědomé dětství.
Babička byla hodně těžká povaha. Hlavně požadovala poslušnost a pracovitost, nikdy nic jiného. Nemám na ni žádné hezké vzpomínky. Když jiní litují své dětství, já ho raději nechci ani připomínat. Není na co vzpomínat. Máma mi taky nijak nepomohla. Neměla jsem kam utéct: devadesátá léta. Mohla jsem jen snít o penězích a o tom, že budu jednou pracovat. Musela jsem se s tím smířit. Babička nám diktovala, jak má vše fungovat mě i mámě.
Tak jsme žily. Na veřejnosti jsme samozřejmě předstíraly, že je vše v pořádku.
V páté třídě se mamince začalo dařit lépe v osobním životě. Přestěhovala se k jednomu muži, za rok mě vzala k sobě. S nevlastním otcem jsem si příliš nerozuměla, neměl mě rád, ale ani se ke mně nechoval špatně. Po období života s babičkou kde byly jen hádky byla i obyčejnost s otčímem jako ráj.
Babička nové vztahy neschvalovala, máma byla ráda, že může žít odděleně od domácí tyranky. Od té chvíle už spolu neměly kontakt.
Babičku občas zavolám.
Jednou za měsíc jí telefonuji, ale musím se na to vždy dlouho odhodlávat. Bavit se snažím jen o neutrálních tématech. Abych se vyhnula negativitě, dám přednost novinkám a obecným frázím vyměníme pár vět a dost. Každého půl roku k narozeninám nebo svátku jdu s květinami a dortem. Stačí mi půlhodinka. Takhle probíhá naše komunikace.
Teď je můj život už dobrý mám milovaného muže, malou dcerku a blízkou rodinu. Nedávno jsme s manželem koupili na hypotéku byt v jiném městě. Loni babička oslavila osmdesáté narozeniny.
Dlouho byla samostatná a zvládala domácnost. V poslední době se to ale rapidně změnilo.
Babička je teď uzavřená, ani nevychází z bytu, o vaření nemůže být řeč. Většinu času jen leží, sice se po bytě ještě pohybuje, ale nedávno onemocněla sousedé jí se vším pomohli. Situace je taková, že babička potřebuje péči.
Babička má spoustu vzdálených příbuzných, kteří mě teď pořád bombardují výčitkami! Máma je nedostupná, protože žije s partnerem v zahraničí. Takže všichni čekají, že to spadne na mě.
Já ale vím, do čeho bych šla. Ano, babička mě vychovala, starala se, učila. Do určité míry mi teď připadá, že mám vůči ní závazek. A přesto ho nechci plnit! Celé dětství mě nemilovala. Odpustit její chování se mi povedlo, ale pořád ji nedokážu odpustit v srdci. Zároveň mám samozřejmě pocit viny, a chápu nutnost pomoci stařeně.
Dobrým řešením by byla pečovatelka, jenže finance mi to nedovolují. Mám malé dítě a hypotéku, syn je často nemocný.
Co mám dělat?
Je vnučka povinná postarat se o starou babičku, nebo má právo odmítnout zvlášť když o dědictví nestojí? Dědictví ani babičku v tomhle už nechciDny ubíhaly a v hlavě mi pořád vířily otázky a výčitky. Nakonec jsem se rozhodla místo slibů a čekání na zázračné řešení zavolat babičce. Tentokrát jsem se nebála, už jsem se nesnažila předstírat. Přiznala jsem jí, že nemůžu být jejím pečovatelem, ale že ji nenechám zcela samotnou. Domluvila jsem pravidelnou pomoc se sousedy a navrhla ji poslat jí jídlo, navštěvovat ji a být na telefonu, kdykoliv bude potřebovat.
Babička chvíli mlčela. Pak stroze řekla: Dobře. Pak nakonec dodala: Takhle to stačí.
Pocítila jsem úlevu. Možná je to jen obyčejnost. Možná je to slabost, možná síla neumím to přesně pojmenovat. Ale poprvé v životě jsem překonala svůj strach, pocit viny a očekávání. Když jsem večer objímala svou dcerku, vím, že cyklus skončil. Vždycky můžu vybrat svou cestu a teď poprvé opravdu vím, že přítomnost je místo, kde patřím.
