Moje babička byla v mnohých ohledech velmi tvrdá osoba, někdy až příliš přísná.
Rodiče se rozvedli velmi brzy, byla jsem malá a na tátu si vůbec nevzpomínám. Když mi bylo pět, přestěhovali jsme se s maminkou ke babičce do jejího bytu v Praze a zůstaly jsme tam celé mé dětství.
Babička byla jako člověk složitá. Vyžadovala hlavně poslušnost a pracovitost. Nemám v sobě žádné světlé vzpomínky na chvíle s ní jen neustálé povinnosti.
Někteří lidé litují své dětství, ale já ho ani nechci vzpomínat. Nemám na co. Máma mi moc nepomohla, nebylo kam utéct. Byla devadesátá léta, těžká doba. Měla jsem jen sny o penězích a lepším životě musela jsem se spokojit s tím, co bylo. Babička se snažila všechno doma řídit a rozkazovat nejen mně, ale i mamce, aby vše bylo podle jejího.
Tak jsme žily. Veřejně jsme se tvářily, že je vše v pořádku.
Když jsem chodila do páté třídy, mamce se konečně podařilo zlepšit svůj osobní život poznala muže, se kterým začala žít. O rok později mě vzali k sobě. Nevlastní táta mě neměl moc rád, ale neublížil mi. Po všech hádkách s babičkou mi život s ním a mámou připadal jako zaslíbený ráj.
Babička nikdy tu změnu neschvalovala, ale mamka využila šanci odpoutat se od babiččina panství. Od té doby spolu žádný kontakt neměly.
Babičce volám jednou za čas.
Každý měsíc jí zavolám, ale musím se na to dlouho psychicky připravovat. Mluvím krátce, obyčejné věci, které nemají žádný význam. Abych se vyhnula jejímu negativismu, raději zmíním jen dobré zprávy, výměníme si pár slov a to stačí. Jednou za půl roku, na narozeniny nebo svátek, přinesu kytku a zákusek. Půl hodiny stačí. Tak tak komunikujeme.
Dnes žiju spokojeně mám milého manžela, malé dítě, blízkou rodinu. Nedávno jsme se s mužem rozhodli koupit byt na hypotéku v Brně. Loni babička oslavila osmdesátiny.
Kdysi byla svěží a vše si zvládala sama, ale v poslední době už to nejde.
Babička je teď uzavřená, už nevyjde ani ven, vařit už dávno nezvládá. Většinou jen leží, ale po bytě se ještě trochu pohybuje. Nedávno vážně onemocněla sousedé jí pomáhají se vším. Je jasné, že potřebuje péči.
Babička má v Praze spoustu vzdálených příbuzných, kteří mi teď často telefonují a vyčítají! K mámě se nedovolají, ta žije s manželem v zahraničí. Takže pro všechny je to jasné mám povinnost.
Ale já si pamatuji, jaké to bylo. Ano, ona mě vychovala starala se, byla přísná, naučila mě mnohému. A nějak bych jí měla dluh splatit. Ale nechci! Neměla mě nikdy ráda. Už jsem se s tím smířila, už jí nic nevyčítám, ale odpustit to nejde. Přesto cítím vinu a vím, že bych babičce měla pomoct.
Dobré řešení by bylo najít pečovatelku, ale na to nemám peníze. Mám malé dítě a hypotéku, syn často onemocní.
Co dělat?
Musí vnučka pečovat o nemocnou babičku, nebo má právo to odmítnout když jí ani nejde o dědictví? Nechce ani takovou babičku, ani dědictví…
