Víš, seděla jsem jednou v kuchyni, zrovna jsem vytahovala z trouby pekáč s rybím koláčem prostě jak to má Radek, můj manžel, nejradši. Na plotně se chladil čerstvě uvařený boršč a koláč jsem přikryla sněhobílou utěrkou, ať nevystydne. Ještě ten kompot jsem měla dovařit, ale to jsem si nechala na chvíli, až Radek přijde domů.
Hanča, moje, tehdy ještě mladinká duše, stála u okna a sledovala autobusovou zastávku přes ulici. Právě tam měl přijet spoj, kterým se Radek, po třech měsících na montáži na severu, vrací domů. Už se ani nepamatuju, jak jsem to tehdy vydržela. Tři měsíce sama v domku, který jsme koupili krátce po svatbě. Původně měl Radek byt, ale přišlo nám lepší bydlet v řadovce se zahradou. Byt prodal, vrhnul se do podnikání, ale to nevyšlo ani za nic, a tak teď už tři roky jezdil na montáž.
Peněz přinášel slušně, to ne že ne. Ale Hanča bylo mi jen osmadvacet byla pořád sama. Někdy jsem skoro zapomněla, že vlastně někoho mám. Děti jsme neměli Radek pořád tvrdil, že ještě není čas.
Víš, až budu doma, jak to zvládneš sama s miminem? Radši si ještě něco našetříme, pak najdu práci tady ve městě a bude čas na rodinu.
Jenže z toho spoření nikdy nic nebylo. Jakmile něco přišlo, hned zas odešlo na opravy třeba ta zatracená střecha nám začala téct a ze stropu v ložnici kapala voda. Radek o tom věděl, volali jsme si každou chvíli, slíbil, že hned přijede a pustí se do střechy. A to legrace nebyla, to stálo peněz.
Ale víš co měla jsem ho ráda, i když byl pořád pryč. Každý jeho návrat domů jsem prožívala. Brala jsem si v práci volno, pekla a vařila, čekala u okna jak malá. Jeho letadlo přistálo už před pár hodinami a teď už měl být v tom žlutém autobusu, co staví u naší ulice.
Hrklo ve mně, když jsem ho spatřila. Šel s tou svou velkou taškou, ale tentokrát nebyl sám. V náručí držel malého kluka. Odhadla jsem, že je mu tak dva, tři roky ale s dětmi jsem toho nikdy moc nezažila, takže možná čtyři? A Radek se ani neusmál, ani nezamával.
Otevřel dveře, ledabyle hodil tašku stranou a chlapce opatrně postavil na zem. Malý se tiskl k jeho nohám, zíral na mě velikýma očima a cucal si palec. Ani jsem Radka neobejmula, stála jsem tam v chodbě jak zkoprnělá.
No co, nezaskočíš si pro pusu? otevřel paže Radek, ale žádný úsměv, oči prázdné.
Objala jsem ho, posadila jsme se k večeři, nalila mu boršč, položila před něj koláč, ale bylo cítit, že se něco děje. Napětí se dalo krájet. Všichni tři jsme mlčky seděli. A pak Radek zničehonic spustil: Tohle je můj syn. Ano, Tonda, je to můj kluk.
Zalapala jsem po dechu. Nejdřív jsem nevěřila, jestli si nedělá legraci, ale on pokračoval. Víš, Hančo, tři měsíce v tahu na montáži a člověk se neudrží s jednou kuchařkou tam něco bylo. Jenže ona mi o dítěti nic neřekla. Porodila, a najednou mi ho tam hodila na krk. No a pak ona už nežije. Srazila ji medvědice, šla pozdě sama do ubytovny A všechno zůstalo na mně. Jsem v rodném listu, musel jsem si ho vzít.
Ptala jsem se, co bude dál, a Radek pokrčil rameny: Nevím, je to na tobě. Jestli nás vyhodíš, půjdeme. Já tě vždycky miloval, s tou kuchařkou to bylo jen tak, jednou.
Bylo mi hrozně. Zároveň jsem cítila, že se upřímně kaje. Ale co ten kluk? Jak mám přijmout dítě svého manžela s cizí ženou? Z té otázky mi bylo trapně víc než ze všeho.
Pak jsem musela na vzduch. Procházela jsem večerní Pardubice, do noci. Brečela jsem, byla jsem zmatená. Chvíli jsem měla chuť prostě skočit z mostu, ale nakonec jsem pochopila bez Radka bych to nedala. A Toník bude muset být se mnou.
No a tak jsem se vrátila v noci domů. Radek spal, Toník ležel na rozkládacím křesle s noční lampičkou na stolku. Jeho drobná postava se v polospánku neklidně vrtěla. Bylo mi ho líto, ale pocit nechuti převládal.
Toník byl tichý, bledý, pořád za Radkem, ke mně se nehrnul. A já, upřímně, jsem k němu taky žádnou náklonnost necítila. Radek se staral, zapojil se do oprav domu, a mezi námi dvěma se stěny brzy shodily skoro jsem mu odpustila. Ale s Toníkem? Nešlo to.
Čas běžel, Radek měl jet na další montáž. Zeptala jsem se, co zamýšlí s malým. Nenechám ho v maringotce, Hančo. Zůstane tu a já ho přihlásil do školky. Ty ho budeš ráno vodit a odpoledne vyzvedávat. Jinak tě nenutím ho milovat, řekl mi.
Toník to slyšel, koukl na mě těma svýma očima. Myslela jsem, že z toho stejně moc nechápe. Ale on chápal.
Radkovi když odjel, tak byl kluk ještě tišší, víc uzavřený. Nepřidělával problémy, v tichosti si hrál ve svém pokoji. Až jedno odpoledne přišel unavený, odmítnul večeři a zalezl do postele. Nejdřív jsem myslela, že je jen podrážděný, ale měl tvář celou červenou. Horko až pálilo. A pak to přišlo horečka 40, nereagoval, byl jako hadrový panák. Volala jsem rychlou, celá jsem se klepala strachy.
Strávili jsme dva týdny v nemocnici, já s ním na pokoji, nehnula jsem se od něj. Poprvé mě nazval maminko a já se rozbrečela jako malá holka. Oficiálně jsem si ho adoptovala, už nebyl jen Radkův, byl i můj.
Časem se z Toníka stal úplně jiný kluk, veselý, přítulný, a život dostával nový smysl. Dokonce víc ke mně, než k Radkovi.
A pak přišla ta šílená zpráva. Radkův autobus cestou z montáže havaroval. Hromadná tragédie sníh zavál vrak, těla se nenašla. Po roce ho prohlásili za pohřešovaného, později za mrtvého. Myslela jsem, že už nikdy nebudu šťastná, zachránil mě jen Toník.
A když už jsem se smiřovala za dva roky, zničehonic, jedno jaro, vrátím se domů, celá promočená s malým, otevřu dveře a tam u stolu, jako by nic, sedí Radek. Popíjí kafe, láduje se mým koláčem.
Neboj se, Haní, žiju, culí se na mě. V tom autobusu jsem nebyl. Odjela jsem tehdy s jednou známou na jih, podnikli jsme spolu nějakej byznys. Ona je bohatá, trochu starší, ale to nevadí.
A proč jsi teď přišel? ptám se polohlasně, sotva jsem vůbec dýchala.
A on: Chci se rozvést a vzít si Toníka. Ona nemůže mít děti budeme ho vychovávat spolu.
V tu chvíli jsem to nevydržela: Toníka? Nikdy! To je můj syn. Skočil do místnosti i Toník: Mami, já chci být s tebou!
A bylo to jasné. Tolik jsem v tuhle chvíli nenáviděla Radka a přitom mi bylo úplně jedno, jak to mezi námi dopadne. Toníka jsem prostě nedala. Vem si rozvod, ale syna zapomeň! Já ho nedám ani za nic!
Radek tam ještě chvíli trucoval, dokousal koláč, ale nakonec odešel. A mě to už nezajímá. Mám Toníka a ten mi dává chuť žít. O chlapy nestojím; možná už nikdy, protože co by přišlo po Radkovi, by muselo být o moc lepší A my dva? My jsme spolu šťastní úplně stejně.
