Z mého důchodu si kromě nezbytných plateb za byt a nákupů na trhu dovoluji malý dárek balíček kávových zrn. Už jsou upražená a když špičkou nůžek odstřihnu kousek sáčku, rozlije se kuchyní ten omamný, hřejivý pach. Kávu musím vonět se zavřenýma očima, odříznout se od všeho vnímaní, pohroužit se jen do vůní a tehdy přijde zázrak! S kouzelnou vůní se mi do těla vlije nový dech, na mysl mi přijdou devčanské sny o dalekých krajích, slyším šuměni oceánských vln, tropický liják, šelest palmových hájů a křik papoušků v džungli…
Nic z toho jsem nikdy neviděla. Ale vyprávění tatínka, který pořád jezdil na nějaké výpravy do Jižní Ameriky a vracel se opálený a veselý, ve mně zůstalo navždy. Když byl doma, vyprávěl mi, Danušce, o dobrodružstvích v údolí Amazonky a upíjel k tomu silnou zalévanou kávu vůně kávy mi od té doby bude vždy připomínat jeho: štíhlého, šlachovitého, opáleného cestovatele.
To, že jsem svoje rodiče nepoznala, jsem věděla celý život. Vzpomínám si, jak mě na začátku války, tříletou, osiřelou, někde u Hradce Králové našla žena, která se stala mou maminkou na celý život. Pak už všechno běželo jako u všech: škola, učiliště, práce, vdavky, narození syna a nakonec samota. Syn už před dvaceti lety podlehl přání své manželky a odstěhoval se s rodinou do Brna. Za tu dobu přijel jen jednou voláme si, posílá mi každý měsíc peníze, ale já je skoro neutracím ukládám na spořící účet. Za těch dvacet let už je to pěkná částka, vrátí se to synovi. Pak někdy
Poslední dobou mě nepouští pocit, že jsem žila dobrý, láskyplný, a přece cizí život. Kdyby nebyla válka, mohla bych mít jinou rodinu, jiný dům, jinou maminku, a tedy i úplně jiný osud. Své biologické rodiče si téměř nevybavuju, ale často myslím na holčičku stejně starou, která se vždycky motala vedle mne v těch dávných časech. Jmenovala se Markéta. I teď slyším, jak nás volají: Markétko! Danuško! Kdo to byl, sestřenka, sestra? Už nikdy jsem to nezjistila.
Z přemítání mě vytrhne krátké pípnutí penze dorazila na kartu! To se hodí, právě dneska jsem dopila poslední zrnka, půjdu tedy pro novou várku. Opatrně poklepu holí po chodníku, vyhýbám se kalužím, opřená o hůl zamířím ke vchodu do prodejny.
Před dveřmi se schoulila šedivá mourovatá kočička, zaskočeně sleduje kolemjdoucí a dvířka. Polechtá mě lítost v srdci: Mrzne, chuděra, a možná je i hladová Vzala bych si ji domů, ale komu by byla? Mně už zbývá sotva pár let Ale koupím jí aspoň levné granulky.
Otevírám kapsičku a vytlačuji do plastového tácku vůni masa, kočka tiše čeká, v očích má vděčnost. Zatímco dávám misku na dlažbu, vyjde ze dveří prodejny statná prodavačka, v očích rozčilení. Bez slova kopne do misky, že všechny kousky rozstříkne na dlažbu.
Říkám to pořád dokola nekrmte ty toulavce! Tady jich máme dost! zavrčí a zmizí ve dveřích.
Kočka se lekne, ale hned se pustí do naklánění rozkutálených kousků. Mě dusí rozhořčení cítím první vlnu migrény. Chvátám na autobusovou zastávku, kde je lavička, sedám si a ve spěchu hledám v tašce prášky. Marně.
Bolest mi bije hlavou, zatemní se mi zrak, sotva dechu popadám. Někdo se mě dotkne. Otevírám oči stojí nade mnou mladá dívka a strach ve tváři.
Je vám zle, babičko? Jak vám můžu pomoct?
Tam v tašce je káva ten sáček otevři ho, prosím.
Zaryju nos do sáčku, vdechnu tu vůni Bolí to pořád, ale je to aspoň snesitelné.
Děkuji ti, děvčátko, špitám vděčně.
Jmenuji se Barbora. Ale poděkujte hlavně té kočce celou dobu seděla vedle vás a hlasitě mňoukala!
Děkuji i tobě, mourovatá. Pohladím kočku, která se už usadila vedle mě na lavičce.
Barbora se na mě usměje: Co se vám stalo?
Vysvětluji, že mám migrény, že jsem se rozčílila Doprovodím vás domů, neuškodí vám mít společnost.
Později sedíme u mne v kuchyni, pijeme slaboučkou kávu s mlékem a sušenkami. Barborka vypráví: Moje prababička, které taky říkám babička, to má stejně migrény. Žije na vesnici, spolu se mnou, babičkou, mámou a tátou. Já teď studuji na zdravotní sestřičku. A taky mi říká děvčátko. Vy jste mi ji hrozně připomněla, když jsem vás poprvé uviděla!
Barbora se na chvíli odmlčí: Nezkoušela jste hledat svoje pravé příbuzné?
Pohladím kočku, která se mi mezitím usadila na klíně Ale Barborko, jak bych je našla? Vždyť si pamatuju sotva něco neznám příjmení, nevím, odkud jsme byli. Jen v mlze: bombardování, auto na cestě, tanky pak jak běžím a běžím a jak mě tehdy cizí paní zachránila Tuhle maminku jsem milovala celý život. Její muž se mi pak stal nejlepším tátou. Zmínek z minulosti mi zbylo jen křestní jméno. Rodina asi zahynula, máma a Markétka
V tom si všimnu, jak Barbora zbledla a upřeně na mě hledí svýma modrýma očima:
Paní Danuše, máte na pravém rameni mateřské znaménko, jako lístek?
Udivením mi zaskočí káva, kočka mi věnuje pozorný pohled.
Jak to víš, dítě?
Moje babička ho má úplně stejné. Jmenuje se Markéta. Doteď pláče, když vzpomíná na svou ztracenou sestru Danušku. Ztratily jste se při evakuaci, za bombardování před Hradcem Falešně nám tu cestu překřížili, vrátili jsme se a obsazení jsme přežili doma. Ale Danuška zmizela a už jsme ji nenašli
Celý další den jsem jako na trní. Chodím od okna ke dveřím, čekám. Mourovatá kočka Margotka mi je pořád v patách, ostražitě sleduje moji tvář.
Neboj, Margotko, tentokrát je to radost. Jen mě srdce tluče
Pak konečně zazvoní zvonek. Otevřu.
Dvě starší ženy stojí v tichu proti sobě, v očích záblesky naděje. Je to jako pohled do zrcadla: zář modrých očí, stříbrné vlnky vlasů, hluboké vrásky v koutcích.
Nakonec se hostka usměje, překročí práh a obejme mě:
Danuško!
A ve dveřích, utírajíce si slzy radosti, stáli naši blízcíV tu chvíli se čas rozplývá, desetiletí prázdnoty mizí v objetí, které konečně uzavřelo kruh. Obě se rozpláčeme tak, jak umí jen sestry, které znovu našly druhou část své duše.
V kuchyni voní čerstvě zalitá káva, Margotka se otírá o Markétiny punčochy a Barbora tiše odchází ke dveřím, nechává dva životy znovu se prolnout. A já tisknu sestru za ruku a šeptám jí vše, co jsem chtěla říct celé ty dlouhé roky: o tátovi, který nás naučil snít, o mamince, která mě zachránila, o tom, jak i vůně kávy může být mostem přes roky ztráty.
Venku už padá soumrak, v okně se rozsvěcuje první žárovka.
Život se naplnil v tichu dvou sester sedících bok po boku, v šálku kávy mezi nimi a v teplém kočičím klubíčku, které připomíná, že i to, co se na chvíli ztratilo, může být znovu nalezeno někdy stačí jen jít koupit balíček voňavých zrn a otevřít srdce tomu, co přijde.
A tak poprvé po tolika letech usínám s jistotou, že domov není místo, ale objetí, na které čekáme celý život.
