– Vždyť ona si s mým manželem jen zahrává! – rozčilovala se Inna Inna sledovala displej telefonu a cítila, jak v ní znovu začíná vřít to dobře známé podráždění. Třetí telefonát od Sergeje za večer. – Inno, lásko, promiň, prosím tě… – jeho hlas byl unavený, provinilý, až bolestně důvěrný. – Vím, že jsme měli jít do divadla, ale… Olina říká, že Dima má čtyřicet horečku. Sama to nezvládá. Chápeš to, ne? Inna chápala. Až moc dobře. – Seržo, máme koupené lístky, – řekla klidně, i když jí to v nitru svíralo. – Na tenhle kus jsme se těšili měsíc a půl! – Já vím, zlatíčko. Všechno ti vynahradím, přísahám. Jenže jde o dítě, nemůžu ho teď nechat. Položila telefon a vytočila kamarádku. – Lenko, no umíš si to představit?! – chodila po pokoji a rozhazovala rukama. – Zase! Už potřetí za měsíc! Buď je nemocný syn, nebo se jí porouchalo auto, nebo zas nějaká hloupost! – Inno, co když je ten kluk opravdu nemocný? – nadhodila Lenka opatrně. – Já vím! Samozřejmě, že je nemocný. Děti bývají často nemocné, to je běžné. Ale co normální není – že jeho bývalá manželka volá VŽDYCKY právě jemu! Copak nemá rodiče? Kamarádky? – Nooo… – Ne „no“! – Inna vyskočila. – Ona s ním manipuluje! Serža je hodný, nevidí to. Ona ví, že všechno nechá a poběží. A využívá toho! Lenka si povzdechla do telefonu. – A jsi si jistá, že problém je v ní? – V kom jiném?! – Inna ztuhla. – No, jen se nad tím zamysli. Pokud ženská volá bývalému, a on vždycky všechno nechá a letí k ní – kdo tu koho využívá? Inna otevřela pusu. Zavřela. A pocítila nepříjemné bodnutí. – Leni, neblbni, – vyštěkla. – Serža je prostě zodpovědný táta. Dítě nenechá bez pomoci! – Jasně, jasně, – ustoupila Lenka. – Jen mě to napadlo. Ale to „jen tak“ se zabodlo hluboko. Jako tříška. A nešlo vytáhnout. Sergej se vrátil pozdě. Unavený, ztrhaný, s výrazem provinilce. – Odpusť mi, že jsem trouba, – objal ji zezadu, zabořil nos do jejího krku. – Koupím nové lístky, na ta nejlepší místa. Slibuju. Inna mlčela. Dívala se z okna a v duchu počítala, kolikrát už tohle slyšela. Pětkrát? Desetkrát? Dvacetkrát? A pokaždé to stejné: „Vždyť to chápeš.“ Chápu, myslela si Inna. Jenže co vlastně chápu – to už sama neví. Pak se začaly hromadit maličkosti. Nejdřív nenápadně, jako prach na polici – skoro ho nevidíš, ale pak přejedeš prstem a je to jasné. Šedý povlak. Inna si všimla, že Sergej najednou schovává telefon. Dřív ho nechával klidně na stole, na gauči, v koupelně. Teď ho nosí všude. I když si šel jen pro vodu. – Seržo, proč taháš mobil pořád s sebou? – zeptala se jednou večer nevinně. – Co? – lekl se. – No, zvyk z práce – tam pořád někdo volá. Dobře. Pak omylem zahlédla jeho kalendář v mobilu. Chtěla tam poznačit jejich společný termín do divadla (na ten, co minule vynechali). Jenže tam už bylo: „Vyzvednout Dima ze školky 16:00“, „Odvézt Olině doklady k autu“, „Zavolat O. ohledně očkování“. O. – to je Olga. – Seržo, – oslovila ho u večeře, dlouze míchala čaj lžičkou, až cukr dávno zmizel, – víš vůbec, kdy mám obhajobu diplomky? Zvedl oči od talíře. – Diplomky? No, někdy v květnu, ne? – V březnu. Za dva týdny. – Aha, jasně. Promiň, já jsem děravá hlava. Děravá hlava, ale Olin program zná do minuty. Pak byly peníze. Inna narazila na bankovní výpis – Sergej ho nechal na stole. Tři platby po dvaceti tisících. Příjemce – O. Kuročkina. – Seržo, co to je? – ukázala mu výpis. Ani nezrudl. Jen si povzdechl. – Pomáhám Olině. Její máma onemocněla, potřebovali peníze na léky. Pak Dima na kroužky. Víš, jaké to má sama. – Šedesát tisíc, Seržo. Za tři měsíce. – No a? Je to můj syn! Mám koukat, jak živoří?! Inna vrátila výpis na stůl. – Ne. Jasně, že nemáš. Ale zvláštní, že jsi mi to zapomněl říct. – Nezapomněl! Jen jsem věděl, že budeš dělat scény! To „dělat scény“ znělo, jako že Inna je hysterka. Malicherná, žárlivá, protivná. A pak to byl ten obrázek v autě. Inna sedla dopředu jako spolujezdec a vzadu zahlédla dětskou kresbu. Domek. Kytičky. Slunce. A tři postavy. Táta. Máma. Dima. Bez ní. Vzala papír. Otočila ho. Na rubu kostrbatým písmem: „Pro tátu od Dima. Naše rodina.“ – Seržo, – oslovila ho tiše. – Co je? – Odkud je tohle? Podíval se. – Jo, to maloval Dima. Šikovný kluk, co? Inna koukla na obrázek. Pak na něj. Pak zpět. – Seržo. Je tam napsáno „naše rodina“. – No jasně. Je malý. Pro něj rodina je já, Olina a on. On to tak vidí. Dětská psychologie. Položila obrázek zpět. Narovnala se. Zapnula pás. Mlčela celou cestu. A pak Olina začala chodit osobně. Nejdřív jednou – „vyzvednout Dimovy věci, co u Sergeje zůstaly“. Pak znova – „domluvit letní prázdniny“. Pak „jen tak, byla jsem poblíž“. Olga byla klidná. Mile usměvavá. – Ahoj, Inno! – zdravila, jako by byly kamarádky. – Neruším? Je Serža doma? A vždy po jejich návštěvě byl Sergej jiný. Uzavřený. Přemýšlivý. Odpovídal jednoslovně. – Co je? – ptala se Inna. – Nic. Jen jsem unavený. Inna se začínala cítit navíc. Jako ta třetí, co překáží. A jednou zaslechla náhodou telefonát. Sergej byl ve sprše. Myslel, že dveře dobře zavřel. Ale byly pootevřené. Inna uslyšela: – Olí, nebreč… Říkal jsem, že přijedu… Jasně, že přijedu. Vždyť víš, jsem tu s tebou. Tichý hlas. Něžný. Skoro důvěrný. Inna se odtáhla od dveří. Sedla na gauč. A najednou jí to došlo. Nemanuplují s ním. On to dovoluje. Protože mu to tak vyhovuje. Inna tři dny nic neříkala. Žádné scény. Jen pozorovala. Jako vědec, co studuje pod mikroskopem vzácného brouka – klidně, bez emocí. A všimla si jedné věci: Sergej zná Olgy program víc než její – Inny. Pamatuje si, kdy má Dima školku, kroužky, kdy jde Olina k doktorovi. V kalendáři to maj jasno. Ale kdy Inna obhajuje diplom, to nevěděl. Někomu pořád píše. Mobil pořád vibruje. Sergej ho popadne, rychle něco odpoví, a tvář se mu změní. Změkne. Jako by dělal něco zakázaného. Jednou zazvonil mobil, když byl Sergej ve sprše. Inna koukla na displej. „Olina“. Ruka sama natáhla po telefonu. Inna to zvedla. – Seržo? – zněl tichý, uplakaný hlas. – Seržiku, můžeš přijet? Je mi tak špatně. Nevím, na koho se obrátit. Inna mlčela. – Seržo? Slyšíš mě? Už to sama nezvládnu. Prosím. Vždyť jsi byl vždycky se mnou. Inna hovor ukončila. Vrátila telefon zpět. Posadila se. A rozesmála se. Bože. To jsem ale kráva. Naivní a slepá kráva. Sergej vyšel z koupelny – mokrý, v ručníku, s kapkami ve vlasech. – Volala ti Olina, – řekla Inna klidně. Zůstal stát. – Ty jsi to vzala?! – Vzala. – Inna vstala. Podívala se na něj. – Plakala. Prý je jí špatně. Prý jsi byl vždy u ní. Mlčel. Hledal slova. V hlavě mu to šrotovalo, to bylo vidět. – Inno, prosím tě, Olina má teď těžké období. Nemá nikoho, jen mě. Nemůžu ji přece nechat na holičkách! – Nechat? – Inna se ušklíbla. – Seržo, rozvedli jste se před čtyřmi lety. Už dávno není tvoje žena. Je tvoje bývalá. Už jsi ji přece opustil. – Ale máme spolu dítě! – A co to znamená? – Inna udělala krok blíž. – Že pokaždé, když zavolá a řekne kouzelné slovo „Dima“, ty se zvedneš a běžíš? Že jí tajně posíláš peníze? Že znáš její rozvrh líp než můj? – Přeháníš! – Já?! Najednou v ní něco prasklo. Vzala kabelku. Začala si balit věci. – Víš, Seržo, dlouho jsem si namlouvala, že za to může ona. Že tebou manipuluje. Že zneužívá syna. Že je zlá rozbíječka, co tě nemůže pustit. Otočila se na něj. – Ale pravda je ta, že ona za to nemůže. Můžeš za to ty. Ty jí to dovoluješ. A co víc – tobě to vyhovuje. Máš dvě životy. Bývalá, co potřebuje pomoc, a nová, která vše snese. Nic si nemusíš vybrat. Je to pohodlnější. – Inno, nechoď… – Já neodcházím, – řekla tiše. – Já z toho trojúhelníku vystupuju. Protože v něm jsem vždycky jen ta třetí. Chápeš? Nebudu bojovat s tvojí bývalou. Prostě už nehraju tu vaši hru. Sergej stál uprostřed pokoje – mokrý, ztracený, ubohý. – Inno, počkej. Pojďme si promluvit… – Nemáme o čem mluvit. – Oblékla si bundu. – Svůj výběr jsi udělal už dávno. Jen já byla slepá, že jsem to neviděla. Teď to vidím. Úplně jasně. Otevřela dveře. – Sbohem, Seržo. Pozdravuj Olinu. Může ti teď volat kdykoli. Dveře tiše zaklaply. O měsíc později seděla Inna v kavárně s Lenkou. – Jak se máš? – ptala se kamarádka tiše. – Dobře, – usmála se Inna. – Opravdu dobře. A byla to pravda. První týden byl těžký – bolela ji hrudník, chtěla zavolat, napsat, vrátit se. Ale vydržela. Pronajala si malou garsonku, přivydělávala, zvládla diplomku. Sergej volal. Hodně. Psával dlouhé zprávy, ve kterých se omlouval, vysvětloval, přísahal. „Inno, odpusť mi, jsem hlupák. Už všechno chápu. Měla jsi pravdu. Začněme znovu.“ Inna neodpovídala. Věděla, že by to nemělo smysl. Problém není v Olině. Je v něm. A dokud to sám nepochopí, nic se nezmění. – A co on? – zeptala se Lenka. – Kdo? – Serža, kdo jiný. – Aha. – Inna pokrčila rameny. – Netuším. Už nejsme v kontaktu. Lenka chvíli mlčela. – Nelituješ? Inna zapřemýšlela. Lituje? Ne. Je zvláštní, ale ne. Cítila něco jiného. Úlevu. Jako by shodila těžký batoh, co táhla měsíce. – Rozhodla jsem se. – Dopila kávu. – Za sebe. A i za něj. Lenka se usmála. – Jsi šikovná. – Ale prosím tě, – mávla rukou Inna. – Prostě jsem dospěla. Sergej zůstal sám. Olině – překvapivě – brzy přestalo volání bavit. Bez Inny jako diváka ztratila hra svůj smysl. Když se Sergej snažil obnovit starou blízkost – čekalo ho jen chladné odmítnutí. – Vybral sis ji, – řekla klidně Olga. – Tak s tím žij. Já si život zařídila po svém. Tvojí pomoc už nepotřebuju. Sergej se pokoušel Innu získat zpátky. Jezdil za ní, čekal před domem, psal dlouhé zprávy. Byla však neoblomná. – Seržo, nech mě být, – řekla naposledy. – A pusť i sám sebe. K sobě se nehodíme. Ty chceš dva životy najednou. Já jeden. Skutečný. Inna kráčela večerní Prahou a přemýšlela, jak je to zvláštně zařízené. Tak dlouho se bála zůstat sama. Tak bála se ztratit Sergeje. A když ho ztratila – pochopila, že o nic nepřišla. Protože ten, kdo se neumí rozhodnout, ti nemůže dát nic opravdového. A ona si zasloužila jen to opravdové. Myslíte, že by měl zkusit vrátit svou první ženu? Když to s Innou nevyšlo?