Jaká hudebka zase? matka s třísknutím hodila na stůl brožuru, kterou Hana přinesla ze školy. Ani náhodou. O tom vůbec neuvažuj.
Hana stála ve dveřích kuchyně, pevně svírala batoh v náručí. V krku jí uvízl knedlík, který nešel spolknout.
Mami, ale já bych fakt chtěla…
Chtěla by, zesměšnila ji matka. Ty toho víš… Půjdeš na ekonomku! Uznávané povolání, jistota. Budeš mít vždycky koruny a klidný život.
Otec seděl u stolu a mlčel, Hana moc dobře věděla tohle ticho znamená souhlas. Jako vždycky.
Tati, obrátila se na něj, ještě s jiskrou naděje. Tati, řekni něco. Sám jsi říkal, že mám talent.
Otec vzhlédl, pohlédl na matku, a pak znovu zabořil pohled do talíře.
Máma má pravdu, Hanko. Hudba… to není povolání. To je… na hraní.
Slzy jí vyhrkly do očí samy od sebe, horké a plné hněvu. Hana si je setřela rukávem školní košile a jen je rozmazala po tváři.
Zase brečí, matka semkla rty. Podívej se na Lucku, na tu tvoji sestřenici. Je z ní účetní. A co? Má byt, normálního chlapa, žijí jako lidi. Chceš snad být horší než ona? Nebo chceš do smrti hrávat po hospodách na kytaru?
Lucka. Vždycky Lucka. Dcera tety Evy, matčina milovaná neteř a věčný vzor. Lucka tohle, Lucka tamto. Lucka se vdala ve dvaceti pěti, a ty, Hanko, ani neumíš pořádně umýt nádobí.
Já nechci být jako Lucka, zašeptala Hana. Chci se věnovat hudbě.
Dost, otec odsunul talíř a těžce se zvedl od stolu. Rozhodnuto. Půjdeš na ekonomku, a tím to končí. My s mámou ti špatně radit nebudem.
Hana se na ně dívala na matku s věčně nespokojeným pohledem, na otce, který už vycházel z kuchyně a zamykal tím rozhovor. Tvořili nepřekonatelnou zeď, proti které neměla šanci. Neměla peníze, neměla hlas. Jenom svůj sen, který právě rozdupali o kuchyňský lino spolu s barevnou brožurou.
Přikývla. Tiše sebrala brožuru ze země, uhladila pokrčené stránky a vyhodila ji do koše…
…Pět let na univerzitě se slilo do šedivého šumu. Hana chodila na přednášky, drtila účetnictví, skládala zkoušky. Ani jeden předmět jí nedával smysl, nic ji nezajímalo. Debet, kredit, závěrkové výkazy všechno jí padalo do hlavy jako olovo a zůstávalo tam, drtící ji u země.
Na promoci se matka tvářila, jako by ona sama dostala diplom. Fotila Hanu před sloupy univerzity, volala tetě Evě a nadšeně se chlubila.
Už máš práci? ptala se Eva do telefonu a matka vítězoslavně přikyvovala.
Už je to jisté. Berou ji do skvělé firmy. Počkej, naše Hanička ještě všechny předběhne.
Naše Hanička. Jako by byla věc, rodinný projekt.
První pracovní den byl přesně takový, jaký si Hana představovala. Úzká kancelář bez oken, monitor, hromada papírů, puch levné rozpustné kávy. Dvě kolegyně po čtyřicítce rozebíraly slevy v Lidlu a něčí rozvod.
Hana proseděla osm hodin nad tabulkami. Čísla se jí před očima rozplývala v nesmyslnou kaši. Večer ji bolela hlava a skoro se z toho chtělo brečet.
První výplatu převedli osmadvacátého. Hana koukla na sumu v mobilu, rychle přepočítala. Bude to stačit. Pokud si pronajme pokoj na kraji Prahy, bude šetřit na jídle a nebude si nic zbytečného kupovat vyjde to.
Večer beze slova sbalila věci do starého kufru. Matka vešla do pokoje právě, když zavírala zip.
Co to znamená?
Stěhuju se.
Pár vteřin na ni matka jen nechápavě zírala. A pak se jí tvář začala červenat vzteky.
Kam bys jako šla? Zbláznila ses?
Ne, Hana zvedla kufr. Rozhodla jsem se.
A co byt? A co auto? matka se chytila futer, jako by se jí zatočila hlava. S tátou jsme to měli přesně naplánované! Našetříš na první splátku, vezmeš hypotéku, pak se normálně vdáš…
Tohle jste plánovali vy, Hana ji obešla a zamířila do chodby. Ale tohle je moje život. Ne váš.
Otec zasáhl:
Hani, nedělej hlouposti. Kam bys šla?
Někam.
Hana otevřela domovní dveře. Udělala krok do chodby a dveře se za ní samy zabouchly průvanem.
Kufr jí bouchal do nohou, zatímco scházela po schodech. Někde dole štěkal pes, na pátém hrálo nahlas rádio. Obyčejný večer v obyčejném paneláku. Vyšla před dům, zhluboka se nadechla a zamířila na zastávku autobusu. V kapse výplata, v kufru celý její život a před sebou prázdná, nevyzpytatelná, jen její vlastní cesta…
…První měsíce po odchodu jí neustále zvonil telefon. Matka psala dlouhé zprávy, kde výhrůžky střídaly prosby. Otec volal večer, když se Hana vracela z práce do své maličké podnájmu.
Vrať se domů, říkal chraplavě. Už toho nech. Jsme přece rodina.
Hana poslouchala jeho hlas a jen kroutila hlavou, i když on to nemohl vidět.
Ne, tati. Už se nevrátím.
To už nejsi naše dcera, ozvala se matka, vytrhla otci telefon. Slyšíš? Zapomeň na nás. Nemáme žádnou dceru.
Spojení se přerušilo. Hana se dlouho dívala na displej, položila mobil na parapet a jen seděla ve tmě, koukala ven na blikající světla cizí čtvrti. Žádné slzy, žádná bolest. Jen prázdno zvonící kdesi uvnitř, které se časem zahojilo samo.
…Deset let uběhlo rychle. Hana vyměnila tři podnájmy, pět prací, prožívala noci bez spánku s notami a hudebními programy. Všechno se učila sama, po nocích, když celé město spalo. Brala zakázky za pár korun, skládala muziku do reklam, ke studentským filmům, prostě komukoliv. Kousek po kousku to dokázala.
Teď byla její jméno v titulcích tří celovečerních filmů a dvou seriálů, co běžely na ČT. Domácí studio zabíralo celou místnost v prostorném bytě a na prsteníčku jí už třetí měsíc zářil snubní prsten.
Petr vešel do studia, když Hana míchala nový track, a postavil vedle klávesnici šálek horké kávy.
Někdo zvoní dole na zvonek, řekl a políbil ji do vlasů.
Nečekáme nikoho. Asi si spletli byt.
Zvonění se opakovalo. Znovu a znovu. Vytrvalé, rozhodné, jako by ten dole přesně věděl, že někdo je doma.
Hana si sundala sluchátka a přešla k videotelefonu. Obrazovka ukázala dva starší lidi ženu v zastaralém kabátě a muže v ošoupané bundě. Poznala je okamžitě, i když za těch deset let oba zestárli. Matka nahrbená, šedivá, otec ztratil někde pevnost postavy.
Stiskla tlačítko.
Co chcete?
Haničko, matka se naklonila ke kameře. Dcero naše, to jsme my. Otevři, prosím.
Hana zůstala na místě. Petr přišel blíž a položil jí ruku na rameno.
To jsou tvoji rodiče? zašeptal.
Jo.
Znovu zmáčkla tlačítko.
Jak jste zjistili moji adresu?
Přes známé, řekla ve spěchu matka. Lucka se na internetu dočetla o tvé svatbě, psali tam, kde bydlíš, a tak jsme…
Jasně.
Hana ji utla a dlouho sledovala obrazovku, kde rodiče přešlapovali, nervózně se dívali do kamery. Deset let ticha. Deset let, kdy se neozvali, nezajímali se, jestli žije. A teď stojí u vchodu, žmoulají ruce, dívají se prosebně do domofonu.
Sestoupím dolů, řekla Petrovi. Počkej tu.
V přízemí Hana chvíli jen stála u dveří a sbírala odvahu. Pak otevřela, ale zůstala mezi dveřmi, aby je nepustila dovnitř.
Haničko, matka vykřikla, jak jsi krásná! Máme takovou radost! Svatba byla úžasná, viděli jsme fotky, manžel fešák, prý z dobré rodiny…
Proč jste přišli?
Matka zmlkla, podívala se na otce. Ten zakašlal a strčil ruce do kapes.
Hani, jsme tvoji rodiče, začal. Co bylo bylo, nechme to být. Teď jsi našla štěstí. Mohla bys nám pomoct.
Pomoc?…
No jo, pokrčil rameny. Doma by to chtělo opravit koupelnu, vanu máme děravou. A taky bychom jednou rádi odpočívali klidně třeba k moři. Vždyť ty už zase vyděláváš, máš skvělého muže…
Matka mu stačila cuknout rukávem, něco tiše procedila mezi zuby, ale otec mávl rukou.
Tak co je na tom? Je to naše dcera. Musí nám přece pomoct.
Hana se opřela o zárubeň a založila ruce na prsou. Ústa se jí zvlnila do úšklebku krutého, hořkého.
Povinnost, jo? zopakovala pomalu. Zajímavé. Deset let jsem pro vás nebyla dcera, zapomeň na nás, a teď se vám vrátila rodina, když vidíte úspěch.
Chtěli jsme, abys pochopila chybu, rozjela matka. Abys se vrátila. My jsme to mysleli dobře…
Dobře, Hana kývla. Víte, já toho dosáhla jen proto, že jsem se svého snu nevzdala. Nebyla jsem účetní, jak jste chtěli vy. Nezabila jsem se v kanceláři u debetů. Šla jsem svojí cestou, a výsledek vidíte.
Rozhlédla se po světlé chodbě domu za svými zády.
Tak co po mně vlastně chcete? Peníze na koupelnu? Na dovolenou? Po deseti letech mlčení jste přišli žádat o podporu?
Ale Hani, už dost, procedil otec. Proč pořád staré věci?
Já se nevracím. Říkám jen fakta. Vy mě vyškrtli ze života, když jsem s vámi nešla. A teď, když moje cesta byla lepší než vaše plány, najednou byste mě chtěli zpátky. To je pohodlné.
Matka si utřela nos, oči se jí leskly.
Jsme tvoji rodiče, Haničko. Vždyť jsme tě milovali, vychovali…
Chcete to mít dobře? Hana jí skočila do řeči a matka zmlkla. Tak odejděte. Zapomeňte na mě. Zapomeňte, kde bydlím. Žijte, jako byste nikdy dceru neměli. Jak jste mi řekli před deseti lety.
Ustoupila do chodby a začala dveře zavírat. Otec se pohnul vpřed, ale zastavil se, když zachytil její pohled.
Hani…
Nashledanou.
Dveře tiše zaklaply.
Hana vyšla zpět do svého patra, domů. Petr tam čekal, pátravě se jí díval do obličeje.
Je to v pořádku?
Je, vydechla, opřela se o něj čelem. Teď už ano.
Objal ji mlčky a hladil po zádech. Hana věděla, že je lepší než Lucka. Teď měla všechno byt, manžela, kariéru na kterou je hrdá. Ale v tom to nebylo.
Šla k tomu deset let. Padala, vstávala, dřela do vyčerpání. A teď byla šťastná. Opravdově a bezměrně. A to bylo mnohem víc než všechny srovnání a rodinné plány.
