Vezmu švagrovou a její dceru na dovolenou. Tisíckrát toho lituji.
Já a můj manžel jedeme na dovolenou k Baltu. Už několik let jezdíme s partou kamarádů vlastním autem, vždy někam na české pobřeží. Jsme na to specialistky. Vybereme si kus pláže a postavíme tam stany. Přes den jsme ve vodě a opalujeme se. Večer sedíme u ohně s kytarou, zpíváme známé písničky a užíváme si suché víno. Letos poprvé s námi jede i má švagrová, Blanka. S sebou má svou dvouapůlletou dceru. Říkali jsme si máme je skutečně brát?
Bohužel jsme se nechali přemluvit. Teď už vidíme, že potíže nám nezpůsobila malá, ale právě Blanka. Problémy začaly už po cestě. Blanka chtěla zastavovat téměř každou hodinu. Byla vždy unavená a potřebovala si protáhnout záda. Kvůli tomu jsme přijeli hrozně pozdě, kamarádi už stáli u vody, koukali na západ slunce a užívali si pohody po koupání. A pak začala druhá část pekla. Blanka se rozčilovala:
Tady přespávat rozhodně nebudu!
Proč? Jasně jsme ti říkali, že spíme pod stanem!
Ale já myslela, že si na místě najdeme nějaký penzion, ne že budeme kempovat na pláži.
Proč jsme tedy brali spacáky a stany, co si myslíš? zavrčel manžel.
Já prostě myslela, že pod stanem jste mysleli, že si to rozmyslíte
Nakonec jsme museli Blanku ubytovat v drobném penzionu. Manžel pak každý večer jezdil autem, aby ji přivezl, večer zase odvezl. Nestačilo jí to chtěla i zastavit v kavárně nebo na trh, a dcera zůstávala s námi, když Blanka potřebovala pauzu.
Nakonec jsme o její dceru pečovali víceméně všichni. Dítě vůbec nebylo náročné, poslouchalo, běhalo se po pláži, koupalo se, jedlo vše, co mu člověk dal, a v poledne klidně spalo ve stanu. Zato Blanka No, příští rok s námi rozhodně nepojede. Ale malou bychom klidně vzali znovu, kdyby rodiče chtěli. V kempu je jako doma.
