Já a můj manžel jsme jeli na dovolenou k moři. Už pár let jezdíme na moře s partou našich kamarádů, každý samozřejmě svým autem. Jsme taková ta partička dobrodruhů, co si ráda dělá věci po svém. Vybereme si kus pobřeží, rozbalíme stany a na pár dní se z nás stanou skoro trosečníci. Přes den se válíme na pláži, cachtáme se ve vlnách, nebo se poflakujeme kolem ohně. A když slunce zapadne, hulákáme u kytary, upíjíme suché víno a hrajeme si na romantiky.
Letos se k tomu našemu divočáctví přidala moje švagrová Ilona. Přitáhla i se svým dvouapůlletým synkem. Vlezli se k nám, i s mou tchyní prostě akce: vezmi nebo nech.
Bohužel jsme podlehli nátlaku a vzali je. Předběhnu trochu události a rovnou řeknu: dítě bylo zlatíčko, ale Ilona? No, tam to začalo drhnout už cestou. Ilona každou hodinu žadonila, ať zastavíme, že je unavená a že si přece musí natáhnout nohy, jinak to nepřežije. Takže jsme dorazili právě ve chvíli, kdy naši kamarádi už statečně stihli rozdělat ležení i skočit do moře.
No dobře, dojeli jsme a začalo druhé dějství. Ilona samozřejmě spustila scénu: Tady já teda bydlet nebudu!
Proč? Vždyť jsem říkala, že jedeme jako trampové! Jo, já myslela, že trampové znamená, že si najdeme nějakou chatku, ne že budeme na pokoji v hotelu od nějakých překupníků. A proč si myslíš, že táhnu spacáky a stan? zabručel můj manžel. No, myslela jsem, že jezdíte stanovat.
Nakonec jsme jí museli sehnat penzion. Můj bratr pak naběhl do akce: ráno Ilonu přivážel, večer ji zase vezl zpět. Ale tím to nekončilo: ještě ji vozil do kaváren, na trhy a mezitím hlídal jejího prcka, protože Ilona potřebovala zasloužený odpočinek.
Jinak o malého se vesele starala celá skupina. Malý byl úplně bezproblémový běhal, čvachtal se v moři, slupnul, co mu kdo dal, a v poledne bez protestů chrněl ve stanu. Na rozdíl od své maminky. Příští rok si Ilonu na dovolenou rozhodně netáhneme. Ale pokud nás rodiče poprosí, rádi vezmeme synovce. Ten je totiž fakt originál.
