Hele, představ si, s manželem jsme spolu už sedm let. Měli jsme se fakt hezky, vlastně naprosto skvěle. Manžel podnikal a mě práce bavila, takže jsem chodila spíš jen tak, pro radost. Ale těch sedm let jsme neměli děti. Jednou mi manžel koupil dovolenou na celý měsíc v zahraničí, v fakt luxusním letovisku. To jsem byla úplně v sedmém nebi! Jenže pár dní před odletem mi řekl, že musí na nějaká důležitá jednání, která jsou prý klíčová pro naši budoucnost, a že bych asi měla jet sama. No to se ví, že mě to tenkrát vzalo měla jsem už všechny dny naplánované a představovala jsem si, jak si to spolu užijeme. Nabídl mi, že ať vezmu aspoň nejlepší kamarádku, ať tam nejsem sama a zároveň udělám radost i jí.
Moje kamarádka to v životě neměla jednoduché. Máma měla ráda flašku a moc se o ni nestarala, bylo jí fuk, jak dopadne. Hned po maturitě otěhotněla, tak se musela rychle vdát. Její manžel si chodil domů jak se mu zachtělo a pak z toho byly hádky. Když jsem jí nabídla tu dovolenou, byla totálně nadšená a manželovi byla strašně vděčná. Po měsíci jsme přijely zpátky, manžel mě vyzvedl na letišti i s autem, doma nás čekala slavnostní večeře při svíčkách a po pokoji byly rozházené růžové okvětní lístky. Prostě nádhera.
Za dva týdny jsem mu oznámila, že jsem těhotná. Měl z toho ohromnou radost. Ale když mi pak začaly kontrakce a odvezli mě do porodnice, kamarádka šla za manželem a nakecala mu, že jsem prý měla na té dovolené románek a dítě není jeho. Když jsem se to dozvěděla, měla jsem pocit, že je konec světa říkala jsem si, že na mě v ten den nikdo nečeká, že mě vyhodí i s malou na ulici. A ono ne! Manžel za námi přišel, podíval se na malou, hned viděl, že vůbec není po něm, ale vzal ji k sobě a vychoval ji jako vlastní. A ten den ještě té kamarádce řekl, ať vypadne z našeho života a zapomene na nás.
