Oženil jsem se s ženou, která už měla malou dceru. Po osmnácti letech mě opustila. Ale její dcera si nakonec vybrala, že prožije svátky se mnou.
Byl večer 22. prosince, tři hodiny odpoledne, já seděl v pyžamu v kuchyni pražského bytu a pojídal suché rohlíky přímo z igelitu, když v zámku proklouzl cizí klíč.
Sakra. Katka má ještě klíč.
Ale nebyla to Katka, byla to její dcera Vendulka s dvěma obrovskými kufry, baťohem z univerzity a lískami v rukou.
Ahoj, tati.
Sáček mi vypadl z ruky na linoleum.
Vendulko? Co?
Stěhuju se k tobě. Kufry dunivě položila vedle dveří. Tedy jestli chceš. Jestli ne, bude to trochu trapný, protože už jsem všechno dotáhla sem.
Zvedl jsem se od stolu tak rychle, že mi zapleskala hlava.
Stěhuješ se? Ví to tvoje máma?
Jasně, pokrčila rameny, dělala prsty uvozovky. Měly jsme ten hrozný rozhovor. Řekla jsem, že chci domů. Tady jsem byla vždycky doma. Katka brečela, já brečela, totální kolotoč. Ale pochopila mě.
Ale
Tati, podívala se na mě pohledem, který vždycky znamenal, že je opravdu rozhodnutá. Máma má svůj nový život, krásně bílý minimalistický byt v Karlíně, kde se bojíš položit i lžičku, abys nenadělal šmouhy. Ale ty máš tenhle byt plný podivných věcí, kde si můžu postavit hrnek s kávou kamkoliv a nikomu to žíly netrhá.
Hele, já taky uklízím!
Jasně, proto jsou v obýváku už tři šálky a v kuchyni další hromada.
Měla pravdu. A ještě pár ve dřezu.
Svlékla kabát a začala šmejdit.
A navíc, dodala, kdo by se postaral, abys přežil, a nejedl jen smaženou rýži z krabičky a rozčarování?
Zasmál jsem se, i když mi v krku narostla otázka.
Jím hůlkami, to se počítá jako umění!
To je základ přežití, ne kvalitní život.
Nakoukla do lednice. No to teda, to je ještě horší, než jsem čekala. Sójová omáčka, tři plzně a jogurt, co prošel před půl rokem? Chudáku, tati.
Ten jogurt má prošlou expiračku jen dva týdny!
Stojí tam březen.
Březen, aha. Tak jo, výjimečně souhlasím.
Přísně se na mě podívala rukama v bok přesně jako když mi bylo osm a chtěla zaplést copánky.
Zítra vyrážíme do Tesca. Dneska si objednáme pizzu, chováme se jako civilizovaní Pražané. Pořád ještě máš kontakt na tu pizzerii na Vinohradech?
Mám to v rychlých volbách.
No jasně že jo.
Zatímco jsme čekali, až přijede pizza, courala Vendulka bytem a hodnotila všechno pohledem realitní makléřky.
Tvoje pracovna připomíná chaotickou skládku, ale můj pokoj? Tam je všechno stejné. Dokonce tam máš ještě ty příšerné postery z gymplu!
Ty jsi je tam pověsila. Já se v tvých věcech nikdy nehrabal.
Chvíli mlčky obcházela okolo, pak okouzlena usedla na postel přesně jako kdysi.
Vtipné je, řekla, že Katka mi nabízela, že můžu upravit si u ní pokoj jakkoliv chci. Ale tady už je všechno tak, jak má být. Tohle je moje.
Posadil jsem se vedle ní.
Vendulko, nemusíš tu zůstávat jen proto, že mi je blbě. Fakt zvládnu bejt sám.
Tati, prosím tě. Drcla mě do ramene. Tohle není slitování. To je proto, že když jsem jako malá udělala první kroky, tys mi podával náruč. Když mě v noci trápily sny, pustil jsi mě k sobě. A když jsem odmaturovala, brečel jsi víc než já.
Tak tolik jsem nebrečel.
Tati, použil jsi tři kapesníky.
Byl jsem nachlazený.
Možná na city.
Usmála se a položila mi hlavu na rameno.
Jsi můj táta. Ne ten, od koho mám DNA, ale ten, co mi dal celý svět. A teď, když tu máš prázdný byt a pojídáš rohlíky v pyžamu, myslíš, že tě tu nechám samotnýho? Ani omylem!
Zhluboka se mi zatřásl hlas.
Mám tě rád, prcku.
A já tebe, dědku. Ale zítra vzduchujeme! Nějak to tu divně voní.
Na Štědrý den splnila hrozbu a vlákala mě do Albertu.
Dneska budeme vařit normální večeři. Žádná krabičková čína!
Ale vždyť to je tradice
Nová tradice je opravdové jídlo. Pojď!
Naložila do košíku fůru věcí, házela je tam s rozechvělou vášní.
Umíme vařit vůbec tohle všechno? ptal jsem se.
Samozřejmě, že ne. Ale máme internet a odvahu. To stačí.
Nestačilo
Kapr byl zvenku černý jak uhlík, uvnitř surový, salát připomínal šlehanou maltu, brambory byly poněkud uhynulé.
Pohlíželi jsme na výsledky kulinářské apokalypsy.
No řekla Vendulka, pořád ještě můžeme
Objednat čínu?
Objednáváme čínu.
Jedli jsme rovnou z krabiček, smáli se nad kuchařským fiaskem, a byla to nejlepší Štědrá noc za poslední roky.
Víš co? řekl jsem. Tohle bude naše nová tradice.
Snažíme se vařit, ztroskotáme a pak si dáme nudle s tofu.
To zní absolutně skvěle.
Po večeři mi podala malou krabičku.
Tady, tati. Tvůj dárek.
Uvnitř byl klíč s přívěškem z modelíny, na kterém stálo: DOMOV.
Moje oficiální kopie. Opravdu tu bydlím. Usmála se. Je trochu křivý, ale dělaný od srdce.
Silně jsem ji objal.
Je dokonalý.
Hele, zadusíš mě!
Nech mě, ať si to prožiju.
Smála se a objala mě zpátky.
Děkuju za všechno, tati. Za těch osmnáct let. Za to, že jsi nikdy neodešel. Že jsi prostě ty.
A já děkuju, že jsi zůstala.
Vždyckycky.
Tu noc jsem dlouho seděl a díval se na nový klíč.
Katka zmizela bolelo to.
Ale Vendulka zůstala.
A to bylo, v srdci lipové noci, všechno.
