– V tomhle nepůjdeš, řekl Viktor, aniž se otočil. Stál u zrcadla v předsíni a rovnal si kravatu, tmavě modrou, hedvábnou, koupenou minulý měsíc za částku, o které se Hana dozvěděla náhodou, když hledala účtenku od lednice. Myslím to vážně.
– Viktore, je to desetileté výročí tvé firmy. Já jsem tvoje žena.
– Právě proto. Konečně se na ni podíval a v jeho pohledu bylo něco, z čeho se jí na okamžik zastavil dech. Nebyla to něha, ale poznání. Viděla ten pohled už dřív. Jen tomu nenacházela jméno. Jsi moje žena. A proto tě prosím, abys zůstala doma.
– Proč?
Vzdychl, pomalu, s tou zvláštní únavou, která vždy znamenala: ptáš se na hlouposti a já na tebe musím plýtvat časem.
– Hani, budou tam obchodní partneři. Vážní lidé. Možná i novináři.
– No a?
– Ty… odmlčel se a hledal slovo. Pak ho našel. Jsi prostě taková tetička, rozumíš? Obyčejná ženská. V těch svých modrých šatech s knoflíky. Tam přijedou ženy, co vypadají úplně jinak.
Hana stála ve dveřích kuchyně a v rukou žmoulala utěrku, kterou si před chvílí utírala ruce. Byla vybledlá, stará, se spraným vzorem. Dívala se na manžela a snažila se pochopit, kdy se vlastně stalo normálním něco takového slyšet. Kdy přesně už taková slova nepotřebovala vysvětlení.
– Půjde tam s tebou Lenka?
Ani se nezachvěl. To bylo to nejděsivější. Žádný vztek, žádné rozpaky. Jen vyrovnaný pohled.
– Lenka je můj asistent. Řídí celou akci.
– Viktore.
– Hanko, nezačínej.
– Já se jen ptám.
– To teda určitě. Sundal sako z ramínka s obvyklou elegancí. Zase mi něco naznačuješ. Už mám těch náznaků dost.
Hana položila utěrku na opěradlo křesla pomalu, aby nebylo poznat, že se jí třesou ruce.
– Fajn, řekla. Fajn, Viktore.
– Tak je to správně. Podíval se znovu do zrcadla a zjevně byl spokojený. Děti jsou doma?
– Karolína je u kamarádky, Petr je na univerzitě, přijde v osm.
– Řekni mu, ať je potichu, až přijdu. Vrátím se pozdě.
Dveře se zabouchly. Hana zůstala stát v předsíni mezi vůní jeho kolínské, která se jí dřív líbila a teď jí připadala cizí. Drahá a cizí.
Vešla do kuchyně. Nastavila konvici na čaj a dívala se, jak ze zobáčku začíná stoupat pára. Přemýšlela o tom, že před třiadvaceti lety se vdala za muže, který na ni hledíval úplně jinak. Tehdy měl rád její smích, říkal, že prý zní jako zvoneček, a ona se u toho červenala.
Voda se dovařila. Hana nalila do hrnku, vhodila čaj a dlouho sledovala, jak se ve vodě roztahují tmavé pramínky.
Tetička. Nazval ji tetičkou.
Bylo jí dvaapadesát. Ne sto, ne osmdesát. Dvaapadesát a ještě docela v kondici. Nebyla to nějaká krasavice, ale rozhodně nebyla to, co z ní udělal tím slovem. Měla pěkné tmavě plavé vlasy, skoro bez šedin, protože se o sebe starala. Měla ruce, které zvládly všechno: péct koláč i zašít záclony, utišit dítě ve tři ráno, projít účty, když v počátcích jeho Granosu měl ve všem zmatek a prosil ji o pomoc.
Kdo tehdy sedával s ním nad papíry? Kdo v noci pročítal faktury?
Tetička. To tedy…
Neplakala. Slzy byly někde v těle jako tlak mezi žebry, ale nešlo je vypustit. Možná protože to ani nebyl první takový rozhovor. První proběhl asi před třemi lety, když poprvé naznačil: Mohla bys chodit lépe oblékaná. Tenkrát ji to ranilo. Pak si zvykla. Pak se s tím začala smiřovat. Až najednou stála sama v kuchyni, manžel jel na výročí své firmy bez ní, s Lenkou, která měla osmadvacet let a podle všeho žádné koláče v troubě, žádné sprané utěrky, žádných třiadvacet let společného života.
Za oknem se pomalu stmívalo. Květnový večer, teplý, ze dvora voněly šeříky. Hana dopila čaj a šla ke skříni.
Na samém dně, za zimními kabáty, visely šaty. Tmavě vínové, sametové, koupila je před třemi lety ve slevě v obchodním domě Slunce a doma je jednou oblékla. Viktor je uviděl a ušklíbl se: Kam bys v tom chodila? Na tvůj věk je to moc výrazné. Je to až moc. Hana šaty složila, dala do pytle, že je někomu věnuje. Nevěnovala.
Teď je vytáhla. Protřásla. Samet byl hebký, hřejivý. Hana je přiložila na sebe a dívala se do zrcadla.
Ne, není tetička.
Z předsíně zacinkaly klíče. Petr. Slyšela, jak se zouvá, hází bundu na křeslo místo na věšák a jde do kuchyně.
– Mami, je něco k jídlu?
– V lednici jsou karbanátky. Ohřej si je.
– Proč tu stojíš se šatama?
Hana se otočila. Petr stál ve dveřích, vysoký, s otcovskýma lícníma kostmi a jejíma očima, šedýma, trochu unavenýma. První ročník VŠ pro něj byl těžký, to bylo vidět z jeho chůze poslední měsíce, měl trochu shrbená ramena, jako by něco těžkého nesl.
– Zkouším si je, odpověděla.
– Jsou pěkné. Prošel kuchyní a začal hlučet s hrncem. Kam je chceš vzít?
Hana chvíli mlčela.
– Ještě nevím. Možná nikam.
Petr se vrátil s talířem, usadil se ke stolu a podíval se na ni vážně. Měl někdy takový pohled, dospělý, až zbytečně příčný na jeho věk.
– Táta je na večírku?
– Ano.
– Sám?
Neodpověděla hned. Zavěsila šaty na opěradlo židle.
– Petře.
– Mami, já vím. Řeknu ti to narovinu. Karolína to ví taky. Víme to už dávno.
Teď jí slzy opravdu stouply do krku. Ne tekly, jen tam stály, a Hana chvíli prostě jen dýchala a dívala se z okna, kde už byla noc.
– Jak to víte? zeptala se nakonec.
– Na jaře jsem je potkal spolu. V kavárně na Pavlákách. Neviděl mě. Nejdřív jsem si myslel, že to bude pracovní, ale nebylo. Bylo to jasné.
– Nepověděl jsi mi to.
– Co bys dělala?
Dobrá otázka. Co by dělala? Dělala by, že to neví. Jako poslední tři roky, kdy si všímala zvláštností a přesvědčovala sama sebe, že si to jen domýšlí. Psychologie rodiny, kde žena po padesátce začne unikat pravdě, má někdy hodně temné stíny.
– Nevím, přiznala.
– Ani já ne. Zvedl na ni oči. Mami, v těch šatech ti to sluší. Opravdu.
Hana se podívala na syna. Na toho kluka, kterému kdysi četla pohádky, učila ho zavazovat tkaničky, chystala do školy svačiny. Devatenáct let. Už dospělý. Vidí víc, než by chtěla.
– Děkuju, řekla.
Po večeři zavolala Karolíně. Přiběhla kolem desáté, za dveřmi voněla cizími parfémy z objetí.
– Mami, co se stalo? Karolína ji prohlédla s dívčí bystrostí. Táta řekl něco hroznýho?
– Sedni si. Potřebujeme si povídat.
Seděli spolu v kuchyni, pili čaj. Hana vyprávěla. Ne všechno, ale dost. Že co řekl Viktor, o šatech, o Lence. Podle tváří dětí bylo jasné, že si to mysleli taky.
Karolína poslouchala, okusovala si spodní ret. Byla to její dětská zvyklost, když ji něco bolelo nebo se snažila neplakat.
– Táta ti řekl tetička? zeptala se nakonec.
– Ano.
– To je… zakroutila hlavou a hledala slova. To je nefér.
– To je, souhlasila Hana.
– Mami, půjdeš někam? Vůbec?
Podívala se na šaty na židli.
– Ještě nevím.
Tu noc spala špatně. Ležela na své straně široké postele a přemýšlela. O těch třiadvaceti letech. O mládí, které dala tomuhle bytu, dětem, muži. Práci nechala, když se narodil Petr. Tehdy pracovala v krejčovství v centru, byla jednou z nejlepších švadlen, šéfka Jitka Švehlová ji měla ráda, říkala, že má talent. Pak řekl Viktor: Na co bys pracovala? Já vás uživím. A ona věřila. Tehdy opravdu vydělával a ona byla přesvědčená, že to je ono, dobrý život.
Dobrý život. Otočila se na bok a hleděla do tmavého stropu.
Co teď umí? Šít. Vařit. Vést domácnost. Být doma neviditelná. To poslední jí šlo nejlépe.
Ne. Tak nechce přemýšlet. Umí šít, a to není málo. Má ruce, má hlavu, dvacet let zkušeností, i když přerušených, neoficiálních, protože nikdy nepřestala šít pro sebe, pro děti, pro sousedku Alenu, která vždy tvrdila, že Hanina šaty jsou lepší než ty v obchodě.
Myšlenky se točily v kruhu, usínala a budila se. Ve tři ráno bouchly dveře. Viktor se vrátil. Slyšela sprchu, pak šel spát; za chvíli usnul.
Hana ještě dlouho ležela s otevřenýma očima.
Ráno odešel brzy, skoro nesnídal. Mávnul mezi dveřmi:
– Tuhle týden budu v jednom kole, nečekej na mě s večeří.
Dveře, ticho.
Hana si nalila kávu, sedla si k oknu. Za sklem mrholilo, šeřík na dvoře potemněl a listy se leskly. Pila kávu a přemýšlela. Klidně, skoro chladně a to jí přišlo zvláštní. Možná když už bolest překročí určitou hranici, změní se v něco pevného a jasného.
Večírek byl v pátek. Dnes je úterý.
Tři dny.
Vzala telefon a napsala zprávu Táně. Táňa Procházková kdysi dělala účetní v Granosu a zůstaly si blízko, občas spolu zašly na kávu. Táňa byla praktická, chytrá ženská kolem padesátky, která viděla svět bez růžových brýlí.
Táni, můžeme se dnes vidět?
Odpověď přišla rychle: Jasně. Ve tři v kavárně U pohody?
Hana odepsala: Platí.
Seděly v útulné kavárně dvě ulice od domova. Táňa přišla v šedém saku, s krátkým sestřihem a soustředěným pohledem. Poslouchala, nerušila, jen jednou povytáhla obočí, když došlo na slovo tetička.
– Takže to opravdu řekl? pronesla Táňa.
– Řekl.
– A o Lence už tušíš dlouho?
– Podezřívám dlouho Včera mi to potvrdil Petr.
Táňa vzala hrnek do rukou, chvilku přetočila.
– Hani, řeknu ti něco a nezlob se.
– Povídej.
– Věděla jsem to. Táňa se jí podívala do očí. Už když jsem byla v Granosu. Viděla jsem je párkrát spolu, tak dva roky zpátky. Váhala jsem, jestli ti to říct, nakonec jsem si řekla, že je to vaše věc. Teď vím, že jsem se mýlila. Promiň.
Hana mlčela chvilku.
– To je jedno, Táni. Už je to jedno.
– Co s tím uděláš?
Hana se podívala na kamarádku.
– Půjdu na ten večírek.
Táňa na ni chvíli koukala, pak pomalu přikývla.
– S dětmi?
– S dětmi.
– Víš, že to bude nepříjemné?
– Vím.
– Že se naštve…
– Vím.
Táňa chvíli mlčela.
– Dobře. Co potřebuješ?
Hana se poprvé za ty dva dny slabě pousmála.
– Potřebuju, aby mi někdo upravil vlasy. Sama to nezvládnu.
Ve čtvrtek večer seděla Karolína vedle Hany u toaletního stolku a česala ji. Pomaloučku, opatrně, jako by šlo o něco vzácného. Haniny vlasy byly husté, po ramena, lehce je přibarvila, jen aby sjednotila odstín po zimě.
– Mami, nemáš strach? zeptala se Karolína.
– Trošku.
– Táta bude zuřit.
– Asi jo.
– Co mu řekneš?
– Nic. Neřeknu nic. Jen vejdu.
Karolína zapíchla poslední pinetku a odstoupila.
– Je to krásné, řekla. Mami, fakt ti to sluší. Vždycky ti to slušelo, jen jsi to zapomněla.
Hana objala dceru. Pevně, doopravdy. Karolína byla chvíli překvapená, pak ji objala taky.
Šaty ležely na posteli. Vínové, sametové, měkké. Oblékala je pomalu, Karolína jí pomohla zapnout zip. Podívala se do zrcadla.
Cizí žena se na ni dívala zpátky. Ne cizí. Zapomenutá. Ta, která existovala dřív, než začala odkývávat světu.
Make-up si dělala sama. Minimum. Trochu řasenky, rtěnka stará oblíbená v jemně hnědavém odstínu. Náušnice z černého onyxu, dar od maminky.
– Mami, zavolal Petr z předsíně, už je tu taxi.
– Jdu.
Popadla malou černou kabelku, starou, ale kvalitní. Vyšla do předsíně.
Petr na ni koukl a řekl:
– Páni.
– Páni, přidala se Karolína.
Hana si oblékla kabát. Ruce se jí trochu chvěly. Pomalu a vědomě zpomalila pohyby. Klid. Hlavně v klidu.
– Pojďme, řekla tiše.
Hotel Severní hvězda byl slušný hotel. Ne nejlepší ve městě, ale důstojný. Viktor vybíral podle prestiže: velký sál, vysoké stropy, vlastní catering. Hana tady byla jednou na svatbě asi před osmi lety. Pamatovala si mramorovou podlahu a velký lustr nad schodištěm.
Taxi zastavilo před vchodem. Hana chvíli stála na schodech a zhluboka se nadechla večerního májového vzduchu, kde byl cítit javor.
– Mami, řekl Petr tiše, jsme s tebou.
– Vím, stiskla ruku Karolíny. Jdeme.
V předsálí už pobíhalo několik opozdilců s visačkami na kraji saka. Hana prošla klidně. Přistoupil k ní mladý recepční v uniformě.
– Hezký večer, jdete na akci firmy Granos?
– Ano, řekla Hana. Jsem manželka Viktora Novotného. Tohle jsou naše děti.
Recepční na vteřinu zaváhal, pak přikývl.
– Prosím, druhé patro, sál Ambra.
Ambra byla plná lidí. Elegantní společnost s drinky v rukou, vonělo to drahými parfémy, smíchem, hudbou a teplým jídlem. Hana se zastavila ve dveřích a pocítila na sobě pár pohledů. Byla tady cizí. Věděla to. Ti lidé znali život Viktora Novotného v posledních letech, někteří asi věděli i o Lence. Ale manželku neznal nikdo.
– Vidíš tátu? špitla Karolína.
– Ještě ne. Hana klidně pátrala pohledem. Najdeme ho.
Viktor stál vzadu u stolu s občerstvením. S dvěma muži v tmavých oblecích; jednoho poznala. Jan Jindřich Čermák, dlouholetý partner Granosu, silný, šedivý, s těžkým pohledem. Viktor si ho vážil. Nebo se ho bál. Nikdy v tom neměla jasno.
Vedle Viktora stála Lenka.
Hana ji viděla poprvé naživo, ale dávno si ji domýšlela. Mladá, vysoká, v úzkých modrých šatech, precizní účes. Krásná, pomyslela si Hana bez hořkosti a s věcnou samozřejmostí. Krásná holka. Dvacet osm. Její ruka ležela na Viktorově předloktí s tou samozřejmostí, která je horší než slova.
– Tam je táta, řekla Karolína klidně. S tou paní v modrých šatech.
Hana vykročila.
Procházela sálem pomalu. Lidé uhýbali, někdo se ohlédl. Nedívala se kolem, jen před sebe. Ke stolu s občerstvením, k Viktoru.
Ten ji uviděl včas. Jeho tvář se změnila údiv, ztuhnutí, chlad.
– Hanko, zašeptal přiškrceně, co tady děláš.
– Jdu na výročí tvé firmy, řekla. Stejně tiše. Deset let. To je přece důležité.
Jan Čermák se na ni podíval, pak na Viktora, a znovu na ni.
– Paní Haně? promluvil hlubokým, trochu zdviženým tónem. Tolik let jsme se neviděli. Vypadáte skvěle.
– Dobrý večer, pane Čermáku. Hana se usmála. Vy také.
Lenka udělala nepatrný krok zpět a ruka jí sklouzla z Viktorova rukávu.
Teď vystoupila Karolína vpřed. Patnáct let, tmavé oči, rovná ramena. Dívala se na Lenku tím přímočarým pohledem, který jen náctiletí umějí.
– Tati, řekla dost nahlas na to, aby slyšeli lidé okolo, proč jsi ji objímal? To není máma.
Okolí ztichlo, jako kdyby zeslabila hudba. Čermákovi kolegové se po sobě podívali. Dáma ve vedlejším stolu na chvíli přestala konverzovat.
Viktor zbledl, bylo to vidět i přes jeho opálení.
– Karolíno, to je pracovní, vysvětlím ti…
– Tati, já už nejsem malá, řekla Karolína klidně. S Petrem to víme dávno.
Petr stál vedle sestry, ruce svěšené, mlčel. Jen se na otce díval.
Jan Čermák odložil sklenku.
– Viktore, pronesl, a v jeho tónu byla výčitka, mezera, konec. Máš domácí starosti. Pověříme to jindy.
Přikývl Haně s tou starosvětskou úctou, která je dnes už vzácná, a odešel za dalšími hosty. Jeho dva kolegové šli za ním.
Lenka tiše řekla:
– Půjdu… mrknout na obsluhu.
A zmizela v hloubi sálu.
Viktor a Hana zůstali sami, pokud nepočítáš děti. Viktor se na ni díval pohledem, který kdysi považovala za únavu, dnes v tom ale četla něco jiného. Nebyl to vztek ani vzdech, spíš zmatek. On nevěděl, co dál.
– Hanko, zamumlal, uvědomuješ si, co jsi způsobila?
– Přišla jsem na výročí firmy, zopakovala. Deset let. To je přece něco.
Vzala sklenku ze stolu sekt. Bublinky stoupaly odspoda jako řetízek.
– Mohla jsi zůstat doma, řekl tiše, tak jak jsem prosil.
– Mohla, přikývla. Ale nezůstala.
Podívala se na něj a v tom momentu v ní došlo něco ke klidu. Nebyla to zlost. Nebyl to triumf. Prostě jasno. Dívala se na muže v drahém obleku, s drahou kravatou, na toho Viktora, který dvaadvacet let vařila, prala mu košile, vychovávala děti a věřila mu a teď měla už jen jedinou jasnost: kolik času se mohlo využít jinak.
– Připiju na tvoji firmu, řekla. A odejdu. Děti jsou unavené.
Obrátila se k dětem.
– Jdeme, zašeptala.
Šli ke dveřím a Hana cítila pohledy. Cizí, zvědavé, lítostné, odsuzující. Bylo jí to jedno. Ne úplně, ale míň než kdy dřív.
U dveří ji Petr vzal pod paži.
– Byla jsi skvělá, řekl.
– Jen jsem přišla, odpověděla.
– Ale hlavně jsi přišla, usmál se.
Doma šaty opatrně pověsila, odlíčila se, lehla si a poprvé za poslední týdny spala bez toho lepivého polospánku. Spala tvrdě a dlouho. Až do devíti.
To, co následovalo, se dělo pomalu, ale jistě jako jarní tání. Ne hned, ne další den, ale v dalších týdnech po večírku. Hana to po kouskách zjistila skrze Táňu, která se doslechla od známých, nebo přes Karolínu, která náhodou zahlédla tátovu zprávu v mobilu, když se nabíjel v kuchyni.
Jan Čermák odmítl podepsat smlouvu na nový projekt. Nenápadně, elegantně, přes prostředníka, s odvoláním na čas na rozmyšlenou. Čermák byl staré školy, rodina měla pro něj význam, a to, co viděl v sále Ambra, mu Viktora Novotného znechutilo víc než současná přítelkyně. To, že ji přivedl na oficiální akci místo manželky, bylo urážkou. Po Čermákovi následovali další. Byznys se staví roky, ale padá rychle.
Správní rada Granosu začala klást nepříjemné otázky k vedení i finančním postupům. Vyplavaly i některé obcházené smlouvy a bylo jasné, že riziko roste. S Lenkou, která dala výpověď tři týdny po večírku, to bylo tiché: prostě odešla, a nic víc. Viktor vypadal pár dnů ztracený.
Jednou večer seděl doma u stolu, Hana mu dala talíř polévky a odešla do vedlejšího pokoje. Seděl tam dlouho, slyšela jeho povzdechy.
Večer si ji zavolal.
– Hani, musíme si promluvit.
– To asi ano. Ale řekni: chceš mluvit, nebo chceš, abych jen poslouchala?
Nechápal rozdíl hned, pak mu to došlo. Sklopil pohled.
– Omlouvám se, řekl.
Hana seděla naproti, klidné ruce v klíně. Nedrnčely. Dívala se na muže a cítila jen jedno je pozdě. Ne z hněvu. Odpuštění potřebuje živý mezi více než slovo tetička v žilách už není co oživit.
– Slyším tě, řekla. Nic víc.
Nebyla to omluva. Pochopil to.
O rozvodu začala mluvit sama, měsíc nato, v klidu, s advokátkou Táni za zády. Byt rozdělili. Děti zůstaly s Hanou, Viktor se kvůli tomu nehádal poprvé ne.
Během rozvodu Hana otevřela malé krejčovství. V sousední ulici dvě místnosti na začátek. Přemýšlela, co dělat cukrárna by byla jednodušší, ale ruce i srdce byly naučené na nit a látky. Jitka Švehlová, její někdejší šéfka, už byla v důchodu, ale ozvala se hned: Hani, to jsi měla založit už před lety! Bylo to příjemné i trochu smutné. Dřív by tu odvahu nenašla.
Začátky byly těžké. Peníze přibývaly pomalu, zákaznice byly jen sem tam, Hana pracovala od rána do večera, domů se vracela s bolavými zády a rukama od krejčovské křídy. Karolína za ní občas chodila po škole, dělala si úkoly v koutku u stolečku, svačila rohlík a občas se vyptávala na látky. Objevila v sobě cit pro kombinace barev, dlouho si prohlížela vzorky a vyjadřovala postřehy, které Hanu překvapovaly vyzrálostí.
Petr v té době zažíval svoje. Viktor několikrát volal, snažil se setkat, Petr někdy přišel, ale vracel se zamlklý. Jednoho večera řekl Haně:
– Chce, abych ho pochopil.
– A ty?
– Nevím, jak chápat člověka, který se stydí za vlastní ženu. Petr pozoroval okno. Mami, vždycky jsi byla normální. Opravdu.
– Děkuju, synu.
– Myslím to vážně.
Chvíli mlčel.
– Mám problémy s Terezou, nadhodil znenadání. S holkou.
Hana vzhlédla.
– Říká, že po tom všem neví, jak budu jako táta. Bojí se, abych to nezopakoval.
– Není to v tobě, Petře.
– Vím to, ale ona ne.
Chvíli volila slova.
– Dej jí čas. Ať kouká kolem sebe slova nestačí, jen čas.
Přikývl, trochu nejistě. To s Terezou trvalo dlouho, Hana o tom někdy přemýšlela s tichou obavou, ale nezasahovala. Děti potřebují vlastní prostor, aby věci zvládly samy. Naučila se to pozdě, ale přece.
Krejčovství se pomalu rozjíždělo. Po roce se objevily stálé klientky. Po roce a půl první zakázky na svatební šaty, nejzajímavější i nejlíp placené. Hana najala pomocnici, mladou Evu ne Lenku, jinou Lenku, s šikovnýma rukama a vlastní osobností. Seděly si. Rozuměly si s málem slov, stačil pohyb ruky nad látkou.
Táňa se občas zastavila, pily čaj mezi střihy a klubíčky nití a povídaly si o tom, o čem ženy po padesátce mluví: zdraví, děti, co je v životě skutečné. Jednou řekla:
– Víš, co na tobě obdivuju? Nejsi zlá.
– Někdy jsem, přiznala Hana.
– Ne. Jsi občas naštvaná. To je jiné. Zloba strhává, naštvanost projde.
Hana přikývla.
Karolína v sedmnácti natrvalo rozhodla chce studovat design. Nevyhlašovala to, nehádala se, prostě jednou přinesla desky s návrhy a položila je před Hanu. Ta je dlouho prohlížela. Bylo v nich něco živého a trochu syrového a viditelné nadání.
– Je to tvé, řekla Hana.
– Nevadí ti to?
– Ne. Je to v tobě a ty to víš nejlíp.
Karolína se usmála, cudně, ale vděčně.
– Mami. Jsi jiná než dřív.
– Jiná?
– Dřív ses vždy ptala: Co na to táta? Co lidi? Teď už ne.
Hana se na dceru podívala.
– Naučila jsem se to pozdě.
– Ještě není pozdě. Karolína dala návrhy zpátky do desek. Jsi v pořádku.
To bylo to nejlepší, co za roky slyšela. Lepší než pochvala, než kompliment. Prosté jsi v pořádku od někoho, kdo tě vidí bez předsudků.
Viktora potkávala málo. Občas přijel pro děti nebo jim něco přivezl. Vypadal různě: někdy zachovalý, někdy unavený. Z doslechu věděla, že Granos vyměnil vedení, Viktor tam dělá něco jako provozní manažer byl to pád, samozřejmě. Ale Hana nad tím už nelistovala. Měla svoje.
Léto třetího roku po rozvodu bylo dobré. Teplé, dlouhé. Krejčovství se přesunulo do větších prostor, Hana zaměstnala už tři švadleny. Večer sedávala na malém balkonku v novém bytě, který si pronajala sama, což byl krok, složitý, ale potřebný, pila čaj a dívala se na západ slunce. Ne každý večer, spíš mezi papíry a objednávkami. Ale když jen tak seděla, cítila něco prostého: je jí dobře. Ne štěstí z románů. Dobře. V klidu. Unaveně. Ale dobře.
Na podzim přišel.
Uviděla ho skrz sklo ateliéru, když seděla s kávou nad novým návrhem. Viktor stál ve dveřích, trošku váhal. Viděla, že zestárnul. Ne že jen uběhl čas, ale změnil se, jak stárnou muži, když ztratí sebedůvěru. Ramena pokleslá. Oblek kvalitní, ale zastaralý střih.
Vyšla za ním sama.
– Viktore, pozdravila. Pojď dál.
Posadili se v malé zasedačce, kterou Hana zařídila pro klientky. Stůl, dvě židle, vázička se suchou trávou. Uvařila čaj, postavila před něj hrnek.
– Jak se máš? zeptal se.
– Dobře. Práce je dost. Daří se.
– Slyšel jsem. Podíval se na ni. Jsi fakt dobrá.
Neodpověděla. Jen držela hrneček v rukou, jak byla zvyklá.
– Hanko, zadrhl se. Chtěl jsem ti něco říct… promýšlel jsem to.
– Přemýšlel, zopakovala, bez otázek.
– Mýlil jsem se. V mnoha věcech. Teď už to chápu.
– Viktore…
– Počkej. Zvedl hlavu. Chci ti to říct. Byla jsi dobrá žena. Držela jsi rodinu. Vychovávala děti. Nevážil jsem si toho. Nebo jsem si myslel, že to je samozřejmé. Že to prostě tak je. Odmlčel se. Mýlil jsem se.
Hana se na něj dívala. Na toho stárnoucího, unaveného muže naproti sobě, ve kterém poznávala jak Viktora, za kterého se vdávala, tak i Viktora, který říkal tetička, i toho, co pak sedával doma se skelným pohledem po odchodu Lenky. Všichni byli v tom jednom muži. Chápala to.
– Slyším tě, řekla.
– Myslel jsem… zarazil se. Ne, to je asi hloupost.
– Řekni.
– Myslel jsem: jestli třeba nešlo by… nezačínat od začátku, ale aspoň někdy se vidět. Povídat si. Jsem už sám, Hanko. Úplně sám.
Ticho.
Hana položila hrnek, zadívala se z okna: venku bylo šedé podzimní nebe, na chodníku listí, u lampy kolo. Pak se zadívala na něj.
– Viktore, řekla už se na tebe nezlobím. Fakt ne. To přešlo. Je mi líto těch let. Ne tebe, těch let. Že byly takové, jaké byly. To je vše.
– Hani…
– Nech mě to doříct. Řekla to jemně, rozhodně. Nejsi sám. Máš děti. Chodí za tebou, víš to. Nejsou méně tvoje než dřív. Krátká pauza. Ale nemůžu být tím, proč jsi přišel. Nevím, co to bylo, jestli zvyk, samota nebo něco jiného. Já už nemůžu.
– Proč?
Zamyslela se ne proto, aby sama ranila, ale našla pravdivá slova.
– Protože jsem se konečně stala sama sebou. Nezveličovala to, prostě fakt. A stálo mě to hodně sil. Nechci už jít zpátky.
Dlouho mlčel. Zíral na hrnek s čajem, který nevypil. Pak kývl. Jednou, pomalu.
– Chápu to.
– Vím to.
– Děti… začal.
– O děti se starej, řekla. To je tvoje věc od teď. Petr to snášel těžce, ale je otevřený. Pokud budeš opravdu chtít být s ním.
Viktor vstal, narovnal si sako, jak to dělával vždy pohyb, který znala zpaměti.
– Tohle šaty ti sedí, řekl najednou.
Sklopila pohled. Dnes měla jiné šaty, ne vínové. Tmavě modré, jednoduchý střih. Sama je šila, loni v zimě.
– Děkuju, řekla Hana.
Odešel. Slyšela, jak se otvírají a zavírají dveře ateliéru. Pak ticho.
Hana ještě malou chvíli seděla. V jednací místnosti panovalo ticho a mírný chlad. Suchá tráva ve vázičce. Hrnečky s vystydlým čajem. Na stole její skici.
Pak vstala, vzala hrnek, vylila zbytek do dřezu, opláchla. Vrátila se ke stolu, vzala tužku a znovu se pustila do návrhu.
Do dveří nakoukla Eva.
– Paní Novotná, přišla další zákaznice.
– Hned jsem tam, Evi.
Eva přikývla a zavřela dveře.
