Vyrůstal jsem u své babičky, ale teď moji rodiče rozhodli, že jim mám platit výživné.
Já a má rodina bydlíme každý v jiném městě. Neviděli jsme se už víc než dvacet let. Moji rodiče byli celý život na cestách oba jsou umělci a zpívají ve sboru. Když mi bylo pět, začal jsem bydlet s babičkou. Chtěla si usnadnit život i s dítětem, a tak se musela přestěhovat k příbuzným.
Ze začátku za námi maminka s tátou jezdili dvakrát, někdy i třikrát do roka, později už přicházeli čím dál méně. Nakonec jsem na ně dokonce téměř přestal myslet. Kontakt mezi námi úplně ustal. Když jsem studoval zubní lékařství, oženil jsem se ve třetím ročníku.
Teď spolu s manželkou vedeme vlastní zubní kliniku a daří se nám finančně velmi dobře. Před rokem se najednou objevili moji rodiče. Začali volat na kliniku, protože ani neměli mé číslo. Celé naše rozhovory se točily jen kolem jejich stížností na život.
Vždycky jsem si je vyslechl, ale řekl jsem jim, že si svou cestu vybrali sami, když mě nechali, aby mě vychovala babička. Občas posílali babičce nějaké drobné koruny, ale většinou jsme žili jen z jejího důchodu. Často mi připomínala, jak jsme museli s každou korunou obracet, a já tomu rozuměl, protože jsme skutečně šetřili na všem.
Ve škole jsem se snažil, abych měl z čeho žít a za co si koupit oblečení, a proto jsem pracoval v nemocnici jako noční výpomoc. Dnes mám svoji vlastní rodinu a myslím, že každý z nás by měl jít vlastní cestou já i moji rodiče.
Když táta s mámou pochopili, že jim s ničím nepomůžu, začali mi vyhrožovat, že dají žádost o výživné. Tyto řeči mě od nich úplně odtáhly. Pokud jsem si předtím ještě trochu nebyl jistý, jestli je to správné rozhodnutí a jestli bych jim neměl finančně pomoct, teď už o tom nechci ani slyšet. Myslíte, že mám pravdu, nebo bych měl rodičům přece jen pomoci?
