Vyrostla jsem u své babičky, ale teď moji rodiče rozhodli, že jim mám platit výživné – i když jsme se neviděli přes 20 let a oni žili jako kočovní umělci Já a moje rodina žijeme v různých městech a už více než 20 let jsme se neviděli. Rodiče celý život zpívali v pěveckém sboru a žili na cestách. Když mi bylo pět let, začala jsem žít u babičky, která chtěla, abych jí pomáhala, a proto jsme se i s ní musely stěhovat za jejími příbuznými. Ze začátku máma s tátou přijížděli dvakrát, někdy třikrát do roka, ale postupně byli návštěvy stále vzácnější. Nakonec jsem na ně téměř přestala myslet a kontakt úplně ustal. Když jsem studovala zubní lékařství, vdala jsem se během třetího ročníku. Dnes s manželem vedeme vlastní stomatologickou kliniku a máme se velmi dobře. Před rokem se znovu objevili moji rodiče – dokonce začali volat na kliniku, protože na mě neměli kontakt. Při všech hovorech si jen stěžovali na svůj život. Vyslechla jsem je a odpovídala, že si svou cestu zvolili sami, když mě nechali na výchovu babičce. Ta ode mě často slyšela, že žijeme hlavně z jejího důchodu, rodiče jí poslali jen občas nějakou korunu. Všechno jsme si musely odříct. Ve škole jsem se snažila, abych měla z čeho žít a co na sebe, v noci jsem navíc sloužila jako pomocná síla v nemocnici. Dnes mám vlastní život a myslím, že bych měla nechat i své rodiče jít svou cestou. Když zjistili, že se nemíním zapojit do jejich života, začali vyhrožovat, že na mě podají žádost o výživné. Tyto jejich slova mě definitivně odcizila a pokud jsem dřív o své rozhodnutí aspoň trochu pochybovala, teď už nemám chuť se zase poznávat. Myslíte, že mám pravdu, nebo bych rodiče přece jen měla nějak podpořit?

Byl jsem vychováván svojí babičkou, ale teď se moji rodiče rozhodli, že bych jim měl platit výživné.

Já a moje rodina žijeme v různých městech. Neviděl jsem je už přes dvacet let. Jsou umělci a celý život zpívají ve sboru, pořád cestují. Když mi bylo pět let, začal jsem žít s babičkou. Chtěla si zjednodušit život s dítětem, a tak jsme se přestěhovali k jejím příbuzným.

Ze začátku za námi maminka s tátou jezdili dvakrát, někdy třikrát do roka, ale pak jejich návštěvy čím dál víc řídly. Nakonec jsem na ně přestal úplně myslet. Jak jsem rostl, ztratil jsem s rodiči veškerý kontakt. Když jsem studoval stomatologii na univerzitě, ve třetím ročníku jsem se oženil.

Teď já a moje žena společně vedeme vlastní zubní kliniku a máme se opravdu dobře. Před rokem se u mě z ničeho nic objevili rodiče. Začali volat na kliniku, protože ani neměli moje telefonní číslo. Naše rozhovory se většinou točily kolem toho, jak si stěžují na svůj život.

Vždycky jsem je vyslechl, a odpověděl, že si sami vybrali svůj život tím, že mě svěřili babičce. Občas babičce poslali pár korun, ale z větší části jsme žili z jejího důchodu. Nesčíslněkrát mi babička vysvětlovala, že jsme museli šetřit na všechno. Chápal jsem ji; byl jsem také zvyklý spokojit se s málem.

Ve škole jsem se snažil, abych měl nějaké peníze na žití a na oblečení, pracoval jsem v nemocnici na noční směny jako pomocník. Dnes mám svůj život a mám pocit, že rodiče mají svůj každý by si měl jít svojí cestou.

Když rodiče pochopili, že jim pomáhat nebudu, začali mi vyhrožovat, že po mně budou chtít soudně výživné. Těmito slovy mě nakonec definitivně odradili. Pokud jsem někdy předtím pochyboval, zda je moje rozhodnutí správné a zvažoval jsem, že bych jim mohl finančně vypomoci, teď už o to nestojím. Co myslíte, mám pravdu nebo bych měl rodičům přece jen pomoci?