Bylo to kdysi dávno, v létě, když k nám přijela na návštěvu švagrová mé ženy. V rodině jsme jí často říkali miláček domácnosti, protože při každém rodinném sezení se mluvilo převážně o ní samé chvály: výborná studentka, vysokou školu zvládla na jedničku, má práci v oboru. Prostě ideální dcera, socha z dokonalosti vytesaná.
Na rozdíl od ní já, její starší sestra, jsem se vdala brzy a ani školu jsem nedochodila. Ale v očích rodiny to ničemu nevadilo, protože jsem byla dostatečně zámožná měla jsem svou vlastní firmu, byt v Praze, auto a příjem, který mi mnozí záviděli. Přesto ta nejlepší dcera zůstávala stále tou mladší.
A tak se stalo, že to léto švagrová přijela a s prosbou na mě: zda bych jí nemohla půjčit peníze, prý si chce vzít hypotéku na byt a nemá na akontaci. Pro mě to nebyla nijak závratná suma, tak jsem jí bez váhání půjčila. Slíbila, že pracuje na úřadě a peníze mi bude vracet každý měsíc.
Jenže sotva týden po půjčce už byla na dovolené u moře. To mě zarazilo kde vzala peníze na cestu, když jí momentálně chyběly na byt? Rodině vzkazovala, že si tu dovolenou šetřila celý rok, ale jedno bylo jisté hypotéku si stále nevzala. Když jsem se jí na to zeptala, řekla, že si to nakonec rozmyslela.
Poprosila jsem ji tedy zdvořile, aby mi peníze vrátila, protože jsem jí je půjčovala na byt, a ne na moře. Její odpověď mě prudce ranila: Počkej si, vydělám balík peněz, teď nemám, utratila jsem je na dovolené.
Jak to asi dopadlo? Inu, vymyslela historku pro svoji matku, že jsem po ní chtěla peníze dřív, než bylo domluveno, že takhle se k rodině nechová, a nakonec byla zase za andílka ona a my zůstali za ty zlé, bohaté příbuzné.
