Já a moje rodina bydlíme v různých městech. Nebyli jsme spolu už víc než dvacet let. Rodiče pracují jako umělci a zpívají ve sboru, celý jejich život je vlastně jeden velký zájezd za druhým. Když mi bylo pět, začala jsem bydlet s babičkou. Chtěla si trochu usnadnit život s dítětem, a tak jsme společně musely přesídlit k příbuzným.
Ze začátku nás mamka s taťkou jezdili navštěvovat dvakrát, někdy i třikrát do roka, ale postupem času těch návštěv bylo čím dál tím míň. Nakonec jsem na ně přestala úplně myslet. Pak se náš kontakt odstřihl úplně. Když jsem studovala zubní lékařství, vdala jsem se ještě ve třetím ročníku.
Teď vedu s manželem vlastní zubní kliniku v Olomouci a vyděláváme slušné peníze na naše poměry úplný luxus, skoro jako bychom vyhráli ve Sportce. Před rokem se zničehonic objevili rodiče. Začali nám volat do ordinace, protože ani neměli moje číslo. Naše rozhovory byly o tom, jak si neustále stěžovali na svůj život.
Já jsem si všechny jejich nářky vyslechla, ale slušně jsem jim připomněla, že si vybrali svou cestu sami, když rozhodli, že jejich dcera má vyrůstat u babičky. Občas rodiče posílali babičce pár korun, ale ve skutečnosti jsme žily hlavně z jejího důchodu. Říkala mi to mockrát a já to chápala, protože jsme musely spořit na každou limonádu.
Ve škole jsem se snažila, abych si mohla aspoň kupovat něco na sebe a přežít, tak jsem po nocích vypomáhala ve špitále jako sestra. Teď už si myslím, že máme každý svůj život, já ten svůj, a rodiče ten svůj tak ať si ho každý vede po svém.
Když rodičům došlo, že je nebudu živit, začali mi vyhrožovat, že budou žádat výživné. Tohle jejich ultimátum mě úplně odradilo. Kdybych předtím třeba ještě zaváhala, jestli jim přece jen nepomoci, po tomhle už se na ně ani nechci znát. Myslíte, že jsem v právu, nebo bych měla rodičům přece jen nějak pomoct?
