Je mi 38 let a už dva roky žiji s mužem, který je o pět let starší než já. Petr byl dříve ženatý, má dvě děti a bývalou manželku, která je momentálně bez práce a každý večer od něj potřebuje peníze nebo nějakou pomoc.
Já jsem nikdy vdaná nebyla a děti také nemám. Možná si řeknete, že nerozumím tomu, co znamenají děti a rodina. Ale mýlíte se, chápu to moc dobře a zároveň vím, že není normální žít s jednou ženou a být s ní, a zároveň neustále běhat za tou druhou.
Petrova bývalá žena jako by ho chtěla zpět. Každý den volá, že se něco stalo. Petr za nimi hned po práci utíká a vrací se domů až pozdě večer. Ani Vánoce si nemůžeme prožít jen spolu sami dva. Zase telefonát, zase problém. Proč tam musí Petr pořád chodit?
Má velkou rodinu, přátele, všichni žijí nablízku tady v Brně. Odpověď je jasná: jeho bývalá žena ho chce zpátky. Už mě to unavuje. Ale co mám dělat rozejít se s ním? Hovory ani vysvětlování nikam nevedou…
Život mě naučil, že někdy nenajdeme odpověď hned. Někdy musíme v první řadě najít sebe a naučit se nebýt na druhé místo. Každý má právo mít vedle sebe někoho, kdo si ho váží a bere ho jako svou prioritu.
