Vyber si maminku, nebo mě
Telefon zazvonil v půl jedenácté večer, když jsem už ležel v posteli s knihou v ruce. Magda byla vedle v obýváku, civěla do notebooku a z vedlejšího pokoje ke mně doléhal tlumený hlas moderátora z nějakého ekonomického kanálu.
Na displeji se objevil neznámý, ale povědomý kód byl to telefon z našeho rodného Litomyšle.
Haló? řekl jsem, a hned jsem cítil, jak se ve mně všechno stáhlo do ledové hrudky.
Zdravím, tady Alena Kulhánková, vaše sousedka, bydlím naproti. Neznáte mě, ale mám, ehm vaši maminku, paní Věru Dvořákovou, našla jsem ji večer na podlaze. Nemohla pořádně mluvit, pravá strana tváře
Byl jsem už na nohách, hledal pyžamové kalhoty.
A je v nemocnici?
Odvezli ji před hodinou. Přijela sanitka, vypadá to na mrtvici. Vaše číslo jsem po dlouhém hledání našla u ní v mobilu
Děkuju vám, paní Kulhánková. Děkuju moc
Položil jsem mobil a několik vteřin jsem jen stál uprostřed ložnice, telefon držel oběma rukama. Pak jsem šel do obýváku za Magdou.
Seděla ve svém oblíbeném křesle, na sobě drahé domácí oblečení, vedle sebe sklenici minerálky. Padesát sedm let, elegantně upravená, krátké šediny vkusně zastřižené. Úspěšná, sebejistá, v pěkném bytě.
Magdi, mamince je zle. Mrtvice. Odvezli ji do nemocnice v Litomyšli.
Otočila se ke mně, ztišila televizi.
Kdy?
Dneska ráno. Byla celý den sama sousedka ji našla až k večeru
Postavila sklenici na stůl.
No. Tak co teď?
Podíval jsem se na ni.
Musím tam jet. Zítra.
Jeď, nedržím tě.
Musíme si vážně promluvit. Je jí osmdesát. Když je to mrtvice, už asi nebude moct být sama doma. Musíme něco rozhodnout.
Sáhla znovu po dálkovém ovladači a nepatrně zesílila zvuk. Jakoby tím dávala najevo, že ji ten rozhovor nebaví.
Ale Petře, tohle jsme už řešili. Ne jednou.
To bylo teoreticky. Teď je to skutečnost.
A co se změnilo? Vysvětlovala jsem ti svůj postoj. Sem ji vzít nemůžeme. Nemáme podmínky.
Pomalu jsem se posadil naproti ní.
Máme čtyři pokoje.
Čtyři pokoje, z nichž dva budou v rekonstrukci. Stokrát jsme to řešili. Chci zde mít pracovnu, ty šatnu. Kam bys ji chtěl dát, do předsíně?
Jeden pokoj může být pro maminku. Oprava může počkat.
Oprava počkat nemůže, řekla klidně, bez emocí, což bylo horší, než kdyby křičela. Na březen mám objednanou firmu, už jsem jim dala zálohu.
Magdi, jde o nemocného člověka. O mojí maminku.
Podívala se na mě: Ale prosím tě. Je to starý člověk, s plenkami, bude potřebovat dohled. Já na to nemám. Mám právo to říct nahlas.
Je to moje maminka.
Ale pro mě je skoro cizí. Viděli jsme se kolikrát, čtyřikrát za deset let? Nikdy neměla zájem
To jsi taky
Nech toho. V realitě žijeme oba. Pracuji, mám svoje projekty, potřebuju doma být v klidu. Ne v nemocnici. Je to můj domov taky, nezapomeň.
Seděl jsem tam dlouho tiše. Za okny hučelo noční město, známý, lhostejný šum.
A co když jí pořídíme pečovatelku? V Litomyšli? Dobrou, můžeme si to dovolit.
To určitě můžeme. Tak ji zařiď.
Ale budu tam muset jezdit. Pořád.
Jezdi, klidně.
Magdi, rozumíš mi? Bude to tři hodiny autem. Musím tam hodně být.
To je na tobě. Nikdo tě tu nedrží.
To nikdo tě nedrží znělo tak samozřejmě, že se ve mně něco posunulo. Pomalu, ne jako když člověka srazí. Spíš jako když zjistí, že pevná země pod nohama je vlastně jen navážka.
Vstal jsem, vrátil se do ložnice a dlouho koukal do stropu.
Ráno jsem vyrazil do Litomyšle sám.
V okresní nemocnici bylo cítit dezinfekci a čerstvě natřenou zeď. Maminka ležela na šestilůžkovém pokoji u okna. Pravá strana tváře povislá, pravá ruka nehybná na dece. Podívala se na mě, mlčela, jen koutek úst nepatrně škubnul.
Mami jsem tu. Všechno bude dobrý.
Snažila se něco říct. Slepovala slova do nesrozumitelných zvuků.
Neříkej nic. Jsem tu. Nikam nejdu.
Doktorka, unavená žena středního věku, byla stručná: masivní ischemická mrtvice, pravostranné ochrnutí, narušená řeč. Neví, jestli a kolik se toho zlepší. Nejlepší scénář, půl roku náročné péče, rehabilitace, logoped, neustálý dohled.
Sama žít nemůže. Máte ještě sourozence?
Nemám.
Podívala se na mě tím zvláštním pohledem, které mívají doktoři, co už viděli stovky podobných rodin. Neodsuzovala, nesoucítila prostě věděla, co to znamená.
Byl jsem s matkou celé dny. Krmil ji kaší z malé lžičky, povídal, i když ona spíš jen poslouchala. Důležité bylo, že mě poznávala očima, chápajíc.
Večer jsem šel ven a zavolal Magdě.
Jak to tam vypadá? ptala se.
Špatně. Pravou stranu má ochrnutou, nemluví skoro. Sama nebude moct být.
Ticho.
Chápu.
Magdi, zůstávám tu. Nevím na jak dlouho.
Práci máš u nás. Život
Zkusím pracovat na dálku. Domluvím se. Maminka nemůže být sama.
Vždyť jsi mluvil o pečovatelce.
Nevynahradí to syna, sama víš.
Bylo jasné, že jí to vadí.
Rozumíš, že je to na dlouho?
Ano.
Chceš žít v tom v tom domku?
Chci.
Bylo ticho.
Dobře. Dej vědět, kdybys něco potřeboval.
Odložil jsem telefon, dlouho stál na temné ulici v maličkém městečku. Lampa blikal, stará paní šla s nákupem. Ze dvora zavánělo dřevem z kamen.
Mamčin dům stál v ulici Smetanova, na konci slepé silnice. Starý, dřevěný, propadlé schody, malá okénka s krajkovými záclonami. Otevřel jsem dveře klíčem, co jsem měl věčně v kapse, ale používal ho zřídka.
Uvnitř bylo chladno. Nikdo tu netopil dva dny. Našel jsem dříví v předsíni, zatápěl, nedařilo se mi, až po několikáté se dřevo konečně chytilo. Pohyby z dětství, ale už nejisté. V tom domě jsem vyrůstal až do dospělosti.
Prošel jsem každou místnost. Malá kuchyň s popraskanými kachličkami, úzká chodba. Dva pokoje v jednom máminá postel, ve druhém stará pohovka, na níž jsem spal jako kluk. Všude uklizeno, ale chudé. Na stěně fotky: mámka zamlada, zesnulý táta, praděda a prababička na černobílém snímku. Všude ten zvláštní venkovský pořádek, kdy je věcí málo a každá je důležitá.
Napsal jsem Magdě zprávu: Zůstávám tu. Přijedu si později pro nějaké věci.
Odpověděla za dvacet minut: V pořádku.
A takhle asi vypadá konec manželství.
Začátky byly fyzicky úmorné. Každý den jsem byl v nemocnici od rána do večera, naučil jsem se obracet maminku, cvičit s nehybnou rukou i nohou, krmit ji, být klidný, neukazovat únavu. Učila se mluvit znovu, neskutečně bolestně. Myšlenky bystré, ale nenacházela ani jednoduchá slova.
Jedno ráno, už byla druhá týden, řekla docela jasně: Petře jdi domů.
Jsem doma, mami.
Ne. K Magdě.
Mami, nech to být.
Magda není ráda?
Narovnal jsem jí deku.
Všechno je v pořádku, mami.
Dívala se na mě dlouho, pronikavě. Vydržel jsem to sotva půl minuty, musel jsem pohled odvrátit.
Po tři a půl týdnech maminku propustili domů, s léky, cvičením, rozpisem na logoped. Zavolal jsem taxi, soused Honza ji pomohl donést do domu, vše připravil.
Začal nový život.
Starost o ležícího člověka je tabulové téma. Každé dvě hodiny obracet, noční nočníky, cvičení ochrnutých končetin, krmení, kontrola léků, návštěvy logopedky, opakování slov se zaťatými zuby, protože moje maminka nikdy neuměla vzdát.
Pracoval jsem na dálku jako účetní v malé firmě. Šéf mi vyšel vstříc, snížený úvazek. Peněz bylo méně. Magda občas poslala nějaké peníze, bez komentářů. Netelefonovali jsme si téměř vůbec.
Jednoho listopadového rána, když jsem opravoval schod, protože máma už začínala vstávat a podpírat se musela o pevné, přišel soused z vedlejšího domu.
Vídal jsem ho dřív, zamračený stavitel v montérkách, padesátník.
Tak vás zdravím, pane Dvořáku. To s tím hřebíkem chcete zkusit obráceně, než má být?
Podíval jsem se na něj.
Jsem Luboš, naproti vedle z rohu. Vy jste syn Věry Dvořákové?
Jo, Petr.
No. Jak je jí?
Lepší. Pomalu.
Přikývl, převzal ode mne kladivo a za pět minut udělal, co já nezvládl za půl hodiny.
Potřebujete-li v baráku s něčím pomoct, stačí říct. Nestydte se.
Nechci obtěžovat
Ale no tak Vaši maminku znám celý život. Kdysi pomáhala mojí, nikdy jsem nezapomněl.
A odešel.
Zamyšleně jsem pozoroval jeho záda a uvědomil si, že je mi to nepříjemné už není moje hlavní obava. Nepříjemné bylo jiné žít si pohodlně v Praze a vědět, že moje máma je sama na staré posteli.
Listopad byl studený. Kamna v domě začala špatně táhnout, jednoho večera byl celý dům plný štiplavého kouře. Přišel jsem za Lubošem večer, omlouval se. Nedělal scény, prostě vzal svůj žebřík, vylezl na střechu, pročistil komín, vysvětlil, co dělat na podzim každý rok. Za peníze si nevzal, ani zmínka.
Dáte si čaj? nabídl jsem.
Rád, jestli nevadí.
Seděli jsme v kuchyni, pili čaj a k tomu vafle z obchodu, máma za stěnou spala, z venku byl slyšet vítr ve větvích staré jabloně.
Žijete tu dlouho? zeptal jsem se.
Celý život. Na pět let jsem jel do Brna na fabriku. Ale vrátil jsem se.
Proč?
Tady je to moje. Tam jsem byl jen host. Někomu se cizí líbí, mně ne.
Objal jsem hrnek rukama. V kuchyni bylo už teplo.
Já žil dvacet let v Praze, řekl jsem zamyšleně. A teď myslím, jak to, že jsem se nevracel častěji? Jak jsem mohl.
Nic mi neříkal, jen klidně pověděl: Teď jste tady. To je hlavní.
V prosinci začala maminka sedět na posteli. Malá, ohromná výhra. Logopedka, Světlana Horáková, ji chválila, až se maminka poprvé na dlouhé týdny usmála s jedním koutkem, ale upřímně.
Mluva se jí pomalu vracela. Slova hledala, zlobil ji jazyk, ale už něco řekla.
Zhubl jsi, řekla mi jednou.
To je tím, že lítám po baráku, mami.
Volá ti Magda?
Občas.
Přijede?
Nevím.
Dlouhé ticho.
Nepřijede, pronesla maminka prostě. Ne hořce, jen jako člověk, co už ví, že naděje je něco jiného než realita.
Magda opravdu nepřijela. Jednou týdně se zeptala jak je, vyslechla suchou zprávu, popřála mi hodně sil. Jednou zmínila, že rekonstrukce bytu běží a jednou že byla na firemní večeři. Slyšel jsem, jak mezi námi roste prázdnota. Ne zloba, ne hádky. Prostě prázdno a odstup.
V lednu přijela moje kamarádka Hana, z Prahy, s koláčem a ochotou pomoct. Byla dobrá, Hana, rád jsem ji viděl, ale povídat jsme si moc nemohli.
Petře, nebojíš se, že toho máš moc? Měsíc, dva, dobře ale takhle žít?
Mám jí nechat o samotě?
Můžeš jí opatřit lepší pečovatelku. Nebo sanatorium, to se dnes dělá za dobré peníze.
Moje máma se celý život bála domova pro seniory.
Každý se něčeho bojí. Ale ty bys měl myslet na sebe.
Máma všemu rozumí, mozek má v pořádku. Všechno chápe.
Dlouho mlčela.
Magda sem jezdit nebude?
Ne.
Neuvažuješ, že bys se vrátil?
Ne.
Petře, nevyhazuj kvůli tomu ženu. Vždyť je hlavní živitelka, máte byt, postavení
Podíval jsem se na ni.
Hanko, moje máma ležela celý den na zemi. Je jí osmdesát.
Chápu
Nechápeš. A prosím, neříkej mi něco o živiteli.
Odešla trochu uražená, smířili jsme se až po mailech později. Ale něco už bylo jinak.
Začal jsem si všímat, že starší sousedky mě začaly brát skrytě s větším respektem. Paní Kulhánková, co našla mámu, jednou přinesla sklenici okurek, podruhé štrúdl vždy jen postavila u dveří. Další sousedka, paní Pivoňková, sedmdesátiletá čiperná, přišla jedno odpoledne a dvě hodiny hlídala mámu, když jsem šel do lékárny. Popovídáme si, řekla prostě.
Naopak moje vrstevnice, co mě znaly jako muže Magdy z velkého města, se na mě dívaly zvědavě, polovičatě soucitně, polovičatě pobaveně. Na otázky o Magdě, proč není tady, jsem nereagoval.
Luboš mi začal pomáhat pravidelně. Opravil plot, když ho zbourala vánice. Dovezl od souseda dříví, zaskládal do dřevníku. Když jsem nachlazený zůstal dva dny v posteli, nosil jídlo, zatápěl v kamnech, vyměnil mámě prostěradlo. Dělal to klidně, jakoby snad byla jeho maminka.
Luboši, nevím, jak se vám odvděčím, řekl jsem, když mi bylo lépe.
Nebudete. Jsme sousedé.
Ale sousedé nejsou stejní.
To nejsou, souhlasil.
Podíval jsem se ven, únorové šero.
Máte rodinu?
Měl jsem. Žena umřela před osmi lety, dcera je v Brně, moc nevolá. Řekl to bez stížnosti, prostě jako fakt. Žiju sám. Už jsem zvyklý.
Není to smutné?
Jak kdy. Práce je dost a když mají ruce co dělat, není čas na smutek.
Pomyslel jsem na Magdu ve velkém bytě s novým nábytkem, luxusní sedačkou, večeře s kolegy, večery s televizí. Není jí tam smutno?
Ozval jsem se jí ten večer.
Magdi, musíme si promluvit.
Něco se stalo?
Ne. Už jsme dlouho nemluvili vážně.
Ticho.
Tak povídej.
Jak se máš?
Dobře. Rekonstrukce míří do finále. V práci nové věci. Ty plánuješ návrat?
Magdo, asi ne.
Dlouhé ticho.
Vážně?
Vážně.
Vzdychla.
Je to kvůli mámě, nebo kvůli mně?
Chvilku jsem přemýšlel.
Kvůli sobě, myslím.
A chceš rozvod?
Chci.
Dobře. Tak rozvod.
A to tak rozvod bylo řečené hlasem naprosto stejným, jako když s někým vyřizuje stížnosti po telefonu.
Na jaře máma udělala první kroky s chodítkem, nejdřív do kuchyně, potom až na zápraží. Každý krok ji stál spoustu sil, někdy byla skleslá, jednou dokonce brečela, což se jí téměř nestávalo. Ale šla.
Logopedka Světlana jásala: To je výsledkem motivace! Ona má kvůli čemu se snažit.
Nebyl jsem si jistý, jestli je to pořád kvůli mně nebo to je prostě povahou mojí maminky. Ale byla to krásná myšlenka.
V květnu jsme s Lubošem seděli venku na lavičce před plotem. Maminka večer už chodila spát sama, měl jsem konečně trochu času.
Nepřemýšlíš o návratu do Prahy? zeptal se.
Ne. Přemýšlel jsem, ale nechci. Je to zvláštní dvacet let jsem chtěl jen do města. A teď nechci už nikam.
Není to zvláštní. Člověk někdy dlouho hledá ten správný kus světa.
Tady to není vždycky snadné. Občas je to těžké někdy až moc.
Snadné a správné není totéž. Dobře je tehdy, když je to správně.
Podíval jsem se na něj z boku. Obyčejný chlap. Ruce rozpraskané, u očí vrásky, mluvil málo, ale všechno měl promyšlené.
Luboši, víš, že se s Magdou rozvádíme?
Vím. Ve vsi už to dávno vědí všichni.
Nesuď mě odešel jsem od rodiny.
Rodina jako by to slovo vážil. Ta je, když jsou spolu ve zlém i dobrém. Dva lidé v jednom bytě nejsou rodina.
Nic jsem neřekl. Odpovídat nebylo potřeba.
Rozvod jsme zařídili přes advokáta, v klidu, beze sporů. Byt zůstal Magdě, nabídl jsem si jen vyrovnání, potřeboval jsem finance na opravu máminho domu: nové podlahy, střechu, elektriku.
V létě mi Luboš pomáhal s rekonstrukcí, přivedl dva chlapy, o víkendu jsme dali dohromady podlahy a opravili střechu. Peníze vzali jen za materiál.
Proč? zeptal jsem se narovinu.
Soused, tomu se pomáhá.
Ale ne vždycky.
Dlouho se na mě podíval.
To ne.
Maminka sedávala na lavičce, opřená o hůlku. Ústa už měla téměř normální, řeč vrátila zčásti. Dívala se po zahradě, po mně i po Lubošovi, někdy mlčky, jindy vděčně.
Jednoho večera povídá:
To je dobrý člověk.
Jo, mami.
Vidíš to?
Vidím.
Přikývla. Už neříkala víc.
Magda mi zavolala v červenci. Poprvé od podpisu papírů. Na hlasu byla slyšet křehká, skoro lidská nota.
Jak se máte?
Dobře. Máma už chodí. Dům je opravený.
To ráda slyším asi jsem tehdy neudělala všechno správně.
Neměl jsem chuť říkat v pořádku.
Možná ne, řekl jsem.
Nezlobíš se?
Ne. Už ne.
Jsi tam šťastný?
Podíval jsem se z okna. Máma seděla v křesle, které Luboš dal na zápraží, zíralq do do zahrady, mezi kvetoucí jabloně. Na plotě posedával kos.
Nevím, jestli je to štěstí. Ale je mi tu dobře.
Chápu, řekla Magda. Opravdu to tentokrát vypadalo, že něco pochopila.
Rozloučili jsme se v klidu.
Pak jsem v kuchyni postavil konvici na čaj. Ten byl s ulomenou rukojetí, pořád jsem sliboval, že koupím nový, ale nějak nikdy nebyl čas. Na parapetu stála mamčina červená pelargónie. Vonělo to posečenou trávou a letní pryskyřicí.
Přišel Luboš, nesl misku malin ze zahrady.
Dobré odpoledne, paní Dvořáková. První letošní maliny.
Díky, Luboši. Pojď dál, odpověděla máma.
Slyšel jsem jejich tichý hovor z kuchyně, cítil klid. Bylo v tom něco hrozně obyčejného a zároveň důležitého. Na druhém konci republiky je někdo, kdo si vybral správnou pohovku, ale špatný život.
Já jsem, poprvé, měl dojem, že jsem si vybral správně.
Možná pořád ještě vybírám. Každý den o kousek.
Vzal jsem druhý hrnek do ruky.
Luboši, zůstaňte na čaj.
Dám si rád, řekl.
Máma se usmála tím svým nedokonalým koutkem.
Sedněte, oba.
A tak jsme zůstali sedět.
Západná slunce tahalo dlouhé stíny po zahradě, kos si zpíval svůj trochu cizokrajně znějící motiv, maliny v misce voněly létem.
Nic víc nebylo potřeba dodat.
A co jsem pochopil? Možná, že štěstí není o bytech nebo pohodlí, ale o správnosti. O tom, kde je člověk skutečně doma.
