Vůni domova důchodců
Víš, čím voníš? Starobincem. Kafrem a stářím. Já už takhle nemůžu.
Líba stála u okna a pozorovala dvůr, jak sousedovic kocour, tlustý mourovatý Filip, pomalými kroky obcházel obrovskou kaluž u vchodu. Slova manžela k ní došla skrz mlhu, na chvíli jen zůstala zády. Pak se přece jen otočila.
Tomáš stál uprostřed kuchyně v té nebesky modré košili, co mu koupila na jaře na trhu v Holešovicích, protože prý “něco lehkého, co se nemačká”. Vybírala dlouho, ňadra jí svírala tíha rozhodování, zkoumala materiál, ptala se paní prodavačky na složení. A on zatím čekal v autě a poslouchal rádio.
Slyšíš mě vůbec? zeptal se.
Slyším, řekla Líba.
Hlas měla klidný, až ji samotnou zarazilo, odkud se ta rovnováha v ní vzala.
Tomáš postavil na židli sportovní tašku velkou, modrou s logem Osprey. Tu tašku znala, ležela stočená pod lyžačkami v komoře, na které už osm let jen padal prach.
Odcházím, řekl. Oba víme, že to mělo přijít už dávno.
Líba pohlédla na tašku, pak na jeho ruce. Měl klidné ruce nekroutil si prsty, nestrkal je do kapes, neskrýval pohled. Rozhodnutí už dávno padlo, jen vyslovoval to, co uvnitř dávno bylo.
Dávno, zopakovala.
Jo. Pokrčil rameny. Nechci hádky. Prostě jsme každý jiný člověk. Ty žiješ tady, s mámou, s jejími procedurami, s tím vším. Nemůžu to tak dál.
Vůně. Pomyslela na to, co znamená. Pět let. Každý den vstávala kolem šesté, protože paní Stáňa, Tomášova matka, jiné to neměla. Tělo diková podivně, podle vlastních pravidel. Pět let kafrového oleje, plínek, co už dávno říkali decentně “inkontinenční podložky”, pět let kašle za zdí, nočních volání na záchranku. Pět let její práce leželo v deskách na pracovním stole v ateliéru, kam chodila méně a méně, protože prostě nebyl čas, protože “nikdo jiný,” řekl tehdy Tomáš. “Líba, nemáme jiné řešení, chápeš přece.”
Chápala.
Opravdu odcházíš hned? zeptala se.
Ano.
Dobře, zašeptala.
Díval se na ni, jako by čekal slzy. Nebo výkřik, nebo otázku “ke komu”. Nezeptala se. Ne že by odpověď netušila, jen jí přišla zbytečná.
Tomáš zvedl tašku, na moment se zastavil ve dveřích.
Klíče nechám na stolku v předsíni.
Ano, kývla Líba.
Zaslechla cvaknutí zámku. Pak bouchnutí domovních dveří, slyšela, jak schází po schodech čtyři patra dolů ten zvuk slyšela nesčetněkrát. Najednou bylo ticho, jiné než obvykle. Jako když vypnou starý televizor, co běžel celé dny v pozadí, a teprve když zmlkne, člověk pocítí tu skutečnou hloubku ticha.
Líba pohlédla na klíče na stolku. Na židli, kde stála taška. Teď už tam nebyla.
Šla zpět do kuchyně a doplnila vodu do varné konvice.
Před pěti lety prodělala paní Stáňa mrtvici přímo u slavnostního stolu na Tomášových narozeninách. Líba pekla třešňový koláč, Stáňa pochválila “to je výborné” a pak upustila vidličku, podívala se na Líbu tak, že neměla pochyb. Líba byla ta, kdo zavolal sanitku, seděla vedle v autě, držela za ruku, která už nestiskla zpět.
Tomáš byl zrovna na firemním večírku, telefon vzal až napotřetí.
Lékaři pak řekli, že polovina těla už zůstane napůl ochrnutá, že potřebuje pravidelnou péči, že doma to jde jen pokud je pořád někdo nablízku. “Ty stejně nepracuješ na plný úvazek, Líbo, tohle jsou jen tvoje projekty, ne?” řekl Tomáš. Nehádala se. Vzala si práce, založila je do krabice a postavila do ateliéru.
Konvice vypnula, zalila si čaj a stoupla si opět k oknu. Kocour zmizel. Kaluž zůstala.
Neprvní tři dny téměř nevycházela. Ne že by nemohla, jen nevěděla, kam by měla jít. Tělo žilo podle starého režimu v šest budík, v půl osmé procedury, snídaně, oběd, v půl čtvrté balkon na sluníčko, v sedm uložení. Teď nic, tělo v neklidu.
Chodila z místnosti do místnosti. Kolečkové křeslo u okna v obýváku. Balíky s plenkami pod postelí. Krabice s léky na chodbě, štítky jejím písmem: “ráno”, “večer”, “při tlaku”. Stáňa zemřela před třemi měsíci, tiše, ve spánku ale věci zůstaly. Tomáš se jich nedotkl, jí se nechtělo.
Čtvrtý den vytáhla tři velké pytle na odpadky a začala.
Pořádně, bez spěchu. Pleny, podložky, katétry, rukavice, krabice od léků balík po balíku. Nejtěžší bylo křeslo, protože si živě pamatovala, jak je v slunečný den vezla po aleji před domem, Stáňa pozorovala stromy tak, jak hledí lidé, kteří vědí, že je to naposled. Křeslo rozebrala na části a po třech cestách vynesla do kontejneru.
Pak otáčela dlouho horkou vodu ve sprše.
Když vylezla a podívala se do zrcadla, uviděla něco nového: sebe. Ne pečovatelku, ne manželku, ne dceru, kterou nebyla doopravdy. Ženu, padesátidvouletou, s mokrými vlasy, kde se už proplétala šedina, nebarvená, protože na to nebyl čas, nebyl nikdo, kvůli komu.
Ráno pátého dne zavolala do kadeřnictví.
Kadeřnice se jmenovala Dáša, bylo jí něco přes třicet a měla ruce rychlé, sebejisté. Když Líba vysvětlila, že chce zkrátit a vymyslet něco s barvou, neptala se proč. Jen se na ni zadívala do zrcadla tím způsobem, který připomíná dobrou lékařku.
Máte hezkou přirozenou barvu, nakonec řekla. Můžeme udělat melír, šediny nebudou fleky, ale součást. Moderní. Sestřih ne moc krátké, aby vyniknul krk. Máte krásný krk.
Udělejte to, kývla Líba.
Dvě hodiny pozorovala v zrcadle ženu, která se měnila. Ne novou, spíš konečně odmytou od všech těch let, všech těch vrstev, co přestaly být vidět.
Venku foukal chladný říjnový vítr, a jak šla z kadeřnictví pod lípami po ulici, trvalo jí dlouho, než si uvědomila, jak dlouho necítila vítr ve vlasech. Vždycky někam spěchala: lékárna, pošta, domů.
Teď nespěchala nikam.
Koupila si malé kafe v papírovém kelímku a šla centrem jen tak.
Rozvod trval čtyři měsíce.
Tomáš přišel k soudu s mladým advokátem ostrý oblek, rychlá řeč, odměřený pohled. Líba byla sama. Nešlo o žádné gesto: na co advokáta, když nechce bojovat.
Na druhé stání přišla s Tomášem nějaká žena.
Zachytila ji koutkem oka v chodbě soudu maximálně pětatřicet, blond cop stažený pevně, kostkovaný kabát, podpatky. Držela mobil v obou dlaních, nepřítomný pohled. Když Tomáš přišel k Líbě, jen letmo po ní přejela očima bez zájmu. Jako na cizí osobu v tramvaji.
Líba ani necítila z tohoto pohledu odpor. Byl to pohled neznámá, to je vše.
Líbo, řekl Tomáš tiše. Chtěl bych si promluvit o bytě.
Není třeba, odvětila.
Ale
Tomáši, podívala se na něj klidně. Já chci akorát ateliér. Ten byl můj ještě před svatbou. Jen ten. Byt, auto, chalupu nech si.
Zarazil se.
Jsi si jistá?
Jsem.
Advokát něco rychle sepsal. Tomáš ji sledoval zvláštním pohledem, až jí došlo: čekal, že bude smlouvat, připomínat roky, hádat se o majetek, připomínat Stáňu a kdo co obětoval.
Nepřipomínala. Ne proto, že by neměla nárok, ale nechtěla slyšet výmluvy, ani nářek, nechtěla vlastní slzy, které ještě pořád čekaly, někde hluboko.
Ateliér byl na Sadové, ve druhém patře starého domu dvacet dva metrů, vysoké stropy a velké okno na sever. Líba ho koupila už v třiceti čtyřech, hned po promoci, z našetřených peněz. Měla tam svůj stůl se starým rýsovacím prknem, na němž už nezávisela, ale nemohla se s ním rozloučit. Regály s deskami, květináče na parapetu, které přežily všechno.
První noc po soudním vyrozumění spala přímo v ateliéru.
Ležela na rozkládacím gauči, zírala do stropu a přemýšlela: co dál.
Odpověď nenašla, ale nebála se toho jako dřív.
První telefonát vedla do “Zeleného horizontu”, kde kdysi pracovala. Pamatují si ji, sekretářka radostně spojila s šéfem. Ten byl zdvořilý, mluvil o její někdejší práci, parku u dětské nemocnice, pomluvil spoustu návrhů ale pak: “Líbo, uvědomujete si, že pět let je strašná doba. Trh se změnil, programy se změnily, klienti taky. Potřebujeme někoho, kdo teď”
Chápu, řekla.
Když se něco uvolní, zavoláme.
Věděla, že nezavolají.
Druhý pokus vedla k bývalé spolužačce, Pavle, co provozovala malé studio. Pavla ji objala, doopravdy radostná, ale po chvíli vytahuje slova jako “nové požadavky” a “mladí, co mají jiné nástroje,” a “víš, konkurence, to je dneska šílená.”
Třetí telefonát už bez iluzí. Městské oddělení zeleně. Dlouhá pauza, že prý stav zařízený.
Líba položila telefon a pár minut koukala na listopadovou ulici, holé stromy, lidi s límci u nosu. Pět let, uvědomila si, je venku sakra dlouhá doba ne uvnitř, kde všechno ztratilo rozměr. Její místo už zaujali jiní.
Otevřela notebook a prozkoumávala nové návrhářské programy. Učila se celé noci, pila čaj, dělala si poznámky, některé věci byly opravdu jiné, něco přešlo pouze jiným názvem.
V prosinci našla práci ne snovou, ale práci: v malém zahradnictví na okraji Prahy. Majitelka, paní Věra náhoda, že jmenovkyně Tomášovy matky byla drobná, rozhodná žena, která každého hned třídila do skupin “užitečný” a “zbytečný”.
Umíte to s kytičkami? zeptala se první den.
Umím.
Dobře, málo zaplaceno, ale práce je živá.
A práce byla opravdu živá. Přicházela v osm, starala se o sadbu, přesazovala, radila zákazníkům. Nebylo to to, čeho chtěla dosáhnout, ale bylo to opravdové ruce v hlíně, vůně mokrého listí, řádky květináčů, ve kterých se rodilo něco nového.
Právě v zahradnictví se doslechla o skleníku na Rybniční ulici.
Paní Věra jen tak mimochodem zmínila, že v starém botanickém areálu stojí opuštěný skleník, že současný správce prý marně hledá lidi.
Neodhodlala se hned. Vrtalo jí to hlavou; až jednou v neděli, když byl podnik zavřený, vzala kabát a vydala se tam.
Skleník stál v hloubi zanedbaného parku, za řadou vysokých javorů. První, čeho si všimla, bylo sklo špinavé, přes které prosvítaly tmavé živé stíny. Kovový rám už rezavěl, několik tabulí nahrazených překližkou, cestička ke vchodu mizela v listí.
Ale uvnitř…
Otevřela těžké dveře, zavanulo na ni teplo a vlhkost.
Uvnitř byl chaos ale živý. Rostliny rostly samy, chaoticky: některé šplhaly za světlem, jiné padaly, liana zcela zamotala starou podpěru a dorostla až ke stropu. Mandarinkovníky s malými plody, palmy už dávno přerostly prostor, na poličkách dřímaly orlíčky, očividně kdysi sázené s láskou a ponechané osudu.
Líba stála, dívala se, a něco v ní, co bylo dlouho zkroucené a schoulené, se začalo narovnávat.
Jste objednaná?
Otočila se. Ze strany vyšel starší muž, svetr, brýle na čele. Nízký, husté bílé strniště, ruce zvyklé na manuální práci.
Ne, omlouvám se… šla jsem kolem, uviděla, nedalo mi to. Pokud překážím, odejdu.
Ale jděte. Prohlídl si ji, pak skleník. Jsem Karel Brousek, správce… pokud se tomu tak říká.
Líba Králová. Zahradní architektka.
Chvíli mlčel.
Architektka, říkáte?
S pětiletou pauzou.
Zase jen přikyvoval; nebylo v tom odsouzení, jen rozvaha.
Pojďte si to projít, nabídl.
Chodili skoro dvě hodiny. Karel ukazoval, vysvětloval, co bylo, co je, co se zkoušelo a selhalo. Skleník zavřeli před sedmi lety na “dočasnou rekonstrukci”, která se vlekla, pak přišlo nové vedení, a tak to nějak zůstalo mezi světy nezavřeno, neotevřeno, nepadá, nefunguje.
Správce vyjednal povolení, že sem může docházet ale jen sám. Každý den zaléval, dával hnojivo, hlídal teplotu. Sám.
Můžu pomáhat, řekla Líba.
Nemám peníze na mzdu.
Chápala jsem to.
Díval se na ni dlouze.
Tak přijďte ve čtvrtek.
Přišla. Pak znovu. Za chvíli každý den. Zahradnictví opustila paní Věra to přijala klidně: “Máš hlavu na víc než květináče, dobře děláš.”
Skleník byl jejím prvním opravdovým projektem po pěti letech.
Pracovala systematicky nejdřív evidence: každá rostlina, v jakém stavu, kde přesně. Trvalo jí tři týdny, vše zapisovala pečlivě ručně, jako kdysi projektovou dokumentaci.
Pak začala promýšlet prostor. Skleník měl přes čtyři sta metrů, ale uvnitř to bylo jen hromadné skladiště květináčů, bez cest, systému, logiky. Líba kreslila schémata, večer seděla u stolu v ateliéru, kreslila ručně jako na fakultě, potřebovala to.
Karel na nákresy kýval.
Tady bude citrusová sekce, popisovala. Potřebují sušší vzduch, navíc krásně voní mandarinky, citrony, kumkvaty.
Vůně je hlavní, usmíval se. V zimě, když vlezeš, cítíš citrus a hned ti je líp.
Centrální část nechat pro palmy dělají vzdušnost, prostor. Pod nimi nižší tropické keře, dáme cestu.
Cesta. To je důležité, lidé budou procházet.
Přijdou, usmála se. Uvidíte.
Věřila tomu. Lidé vždy hledají místo, kde pro ně někdo myslel a tvořil s citem.
Zima přinesla práci. Vozila nové rostliny, sháněla sponzory, co šlo hradila z vlastních peněz, co zbyly po rozvodu. Opravy skla, shánění řemeslníků. Karel byl stále po ruce, pečoval, zaléval, povídal si s květinami tak, jak to dělají jen ti, kdo věří, že rostliny vnímají upřímnost.
V lednu poprvé za dlouhou dobu zavolala staré kamarádce Ivaně.
Ivana byla přítelkyně z vysoké, dlouho zvala Líbu na setkání, pak polevila Líba vždy odmítala, “máma Tomáše, nejde to”. Ivanina první slova: “Žiješ?”
Žiju.
Díkybohu. Kde jsi byla tak dlouho?
Složitý. Kde seš teď?
Doma, cpu se svíčkovou. Přijeď.
Přijela. Seděly v kuchyni, popíjely čaj, pak svařák, Líba povídala. Ivana jen klidně poslouchala, párkrát utrousila “no jo”, “jasně”. To sedlo. Líba cítila klid, to podstatné.
A Tomáš? zeptala se Ivana v závěru. Ví, kde pracuješ?
Nemusí vědět.
Jen jsem se ptala.
Jak se máš, Líbíno?
Líba se zamyslela.
Normálně. Poprvé za dlouhou dobu normálně.
Ivana přikývla, dál to neřešily.
V únoru překvapení.
Líba přivezla nové květiny, pár pelargónií, obří rozmarýn našla ho za směšnou cenu v zahradnictví. Karel byl vzadu, Líba sama tvůrčí, přesouvala květináče, odměřovala vzdálenosti. Najednou kroky, jiný zvuk než Karel. Zvedla hlavu.
Ve dveřích stál muž, kolem osmapadesátky, v bundě, v podpaží tablet. Statný, klidný, s očima, které probodnou.
Pardon, je tu pan správce?
Vzadu, za palmami doprava.
Děkuju. Ale nezmizel hned; rozhlédl se. Je tu krásně. Byl jsem tu půl roku zpět, vypadalo to jinak.
Jinak, potvrdila.
Dělala jste to vy?
S Karlem.
Ale nápad váš, že?
Hleděl hlavně na rostliny, ne na ni. V jeho pohledu bylo poznat: vnímá prostor.
Kdo jste? vyzvídala.
Ondřej Novotný. Inženýr. Staráme se o střechu zatékalo tu, třetí a sedmá sekce?
Přesně.
Teď už na ni hleděl jinak.
Jak to víte?
Jsem tady denně.
Odešel za Karlem, po dvaceti minutách přešel se spisy zpět, mezi řečí něco dohodl, než opustil dveře, ještě se vrátil.
Můžu se zeptat? kývl na mandarinku v rohu. Rozkvetou na jaře?
Když udržíme teplotu, ano.
Jak poznám, že se chystají?
Nečekaná otázka.
Pupeny natečou, tmavě zelené. Pak do tří týdnů rozkvět.
Rozumím, díky.
A šel.
Karel se vrátil, spokojený.
To je dobrý člověk, Ondřej. Drží nad námi ochranu už podruhé. Umí, co slíbí. Konstrukce, rekonstrukce, historické budovy, skleník je pro něj zajímavý objekt.
Líba pokrčila rameny a vrátila se k rozmarýnu.
Ondřej se objevil brzy znovu tentokrát zůstal déle. Procházel skleník pomalu, občas něco zapsal, Líba si ho nevšímala, až došli k sobě u citronovníků.
Promiňte, uctivě uhnul, když se v úzkém průchodu střetli.
Nic se nestalo.
Mlčeli.
Vy jste se čím živila dřív? otázal se, jako by navazoval v myšlenkách.
Městský zahradní design.
Je to znát.
Podle čeho?
Podle rozvržení není to jen hezké, ale člověk ví, jak se tu bude hýbat.
Podívala se na něj.
Rozumíte tomu?
Okrajově. Spíš konstrukce, ale když opravuju staré budovy, musím přemýšlet, jak prostor funguje.
Karel zavolal Ondřeje, Líba zůstala, zamyšlená: obyčejné “to máš pěkné” slýchala často, ale tohle bylo přesné.
Březen: první návštěvníci. Líba s Karlem rozvěsili oznámení na vrata a do facebookové skupiny. První den sedm lidí, pak třicet. Lidé procházeli cestičky, očichávali citrusy, fotili palmy, jedna stará paní mluvila s rozmarýnem, že takový měla babička.
Funguje to, řekl Karel.
Funguje.
Povedlo se mi domluvit menší úvazek, pokračoval. Oficiálně: hlavní specialista na zeleň.
Dobře, kývla Líba.
“To dobře” v posledních měsících získalo váhu spíš “nejlépe”, ne “jde to”.
V dubnu pozval Ondřej Líbu na kafe neromanticky, “znám tu kavárničku, už dvě hodiny pracujete bez přestávky”. Byla to pravda. Dozvěděla se, že má dceru, co žije jinde, rozvedený je osm let, práce ho baví, protože nikdy není stejná.
Proč staré stavby? pípne Líba.
Protože mají příběh. Ve staré budově cítíte všechny, kdo na ní kdy nechali stopu. Není to jediné autorství je to rozhovor napříč stoletím.
Líba shlédla z kavárny do deště.
A skleník?
Skleník je výjimečný. Rozhovor tady pořád jde dál. Živý.
Živý, jemně zamumlala.
Pohled, žádné zbytečné emoce jen poctivý zájem.
Povídali si další hodinu. Došel s ní ke skleníku, rozloučil se u vrat.
Zítra přijdu mrknout na sekci tři, vyžaduje ještě test.
Dobře.
Kývl, odešel. Líba si všimla, že s ním je možné dýchat ne protože něco řeší, ale protože prostě je.
Když to Ivana v květnu slyšela, hned se vyptávala:
To je vážné?
Nejspíš nevím.
A on jak?
Neptala jsem se.
Líbo! Padesát dva let…
Padesát tři, opravila.
Tak tedy! Zeptej se ho!
Začala se smát. A smála se, protože to bylo dobré smát se bez svolení, jen tak.
O Tomáši se dozvídala z útržků od kamarádky Niny z jejich bývalého domu:
Líbo, nechci se vměšovat, ale… víš to? Ta jeho, Soňa, co s ním byla… odešla v květnu. Prý chtěl dítě a ona ne, nebo naopak.
Rozumím, Nino, děkuju.
Pak zavolal jeho bývalý kolega Radek nešikovně:
Tomeho propustili z firmy. Už tři měsíce, nevěděl jsem, jestli to říct. Volal mi, několikrát…
Proč mi to říkáš?
Ticho.
Asi není lehké, promiň.
Položila telefon a šla mlčky do skleníku. Červen, venku kvetly šeříky, uvnitř hučely nové klimatizace, mandarinky nasazovaly drobné plody, palmy stály majestátně v koutě.
Vzal lahev, šla zalévat přemýšlela, občas na Tomáše, ne často. Ne všechno bylo špatné, první roky byly dobré, než se všechno začalo nenápadně hroutit řetěz malých voleb, každodenních drobností. I ona měla vinu: tolik se ponořila do péče, až zmizela doma sama sobě.
Ale ta slova. Vůně domova důchodců.
Stála u citronovníku, hladila hladké, pevné listy.
Bylo to kruté. Slova, co říkáme ne proto, abychom odešli, ale aby ten druhý nesl vinu.
Pak pokračovala v práci.
Ondřej docházel do skleníku párkrát měsíčně někdy pracovně, jindy jen posedět, popovídat s Karlem a někdy s Líbou. Povídali o práci, městě, knihách, co každý četl jiné. Jednou přinesl fíkovník viděl na trhu, hned napadlo “do skleníku”. Karel byl nadšený, Líba vysvětlovala, jak ho pěstovat…
A v půli řeči zahlédla: poslouchá doopravdy.
V červenci šli spolu na výstavu architektury; Ondřej znal půlku vystavovatelů, k Líbu to vtáhlo. Povídal detailně, kdo, jak a proč stavěl, kde se co nepovedlo upřímné, konkrétní, živé.
Proč jste přešel na rekonstrukce?
Po čtyřicítce. Nové domy mě přestaly bavit, staré mají chyby lidské, ne výpočtové. Když je najdete, pochopíte, jak ten druhý přemýšlel.
Dlouho o tom Líba přemýšlela: možná je potřeba na své chyby dívat jako na cizí, pochopitelné, ne jen odsoudit.
Srpen byl horký, ve skleníku živo přibývalo návštěv, školy, kroužky, děti… Karel zářil štěstím.
Je to vaše, tvrdil Líbě.
Je to naše.
Ne, vy jste hlavní nápad, plán, já jen zalívám.
Smála se, pak seděla v koutku u notebooku a plánovala další rozvoj v sousední části by šlo udělat vzdělávací prostor, dílny pro děti. Hledala granty, dva našla, Karel nadšeně pročítal pravidla.
Září. Mobil zavibroval nevymazané číslo. Tomáš.
Čekala několik sekund.
Ano?
Líbo… neruším?
Co potřebuješ?
Nic se nestalo, jen… potřebuju tě vidět.
Proč?
Promluvit, je to důležité, přijdu za tebou… kde pracuješ?
Chvíli mlčela.
Skleník na Rybniční. Otevírací hodiny.
Zavěsila.
Přišel v říjnu, úterý po půl jedné. Líba srovnávala stojánky na orchideje. Dveře, kroky, zvedla hlavu.
Tomáš procházel skleníkem, v ruce měl obyčejnou kytici: chryzantémy, jaké prodávají u nádraží za dvě stě dvacet korun.
Dívala se na něj: pětapadesát let, trochu přibral, pohled jiný kdysi odcházel rázněji, teď byl rozpačitý, pokorný.
Ahoj, pozdravil.
Ahoj.
Rozhlíd se.
Je to tu krásné.
Já vím.
Podal jí květiny.
Pro tebe. Jen tak.
Podívala se na květy, na jeho ruce, jak je drží, neobratně. Přijala je.
Děkuji. Pojď, sedneme si.
Zašli ke stolku pro hosty u vchodu proutěná křesílka, stolek, police s časopisy o zahradách. Karel se nenápadně klidil.
Vypadáš dobře, řekl tiše Tomáš.
Děkuji.
Vážně. Dlouho jsem tě neviděl takhle…
Tak jak?
Živě.
Jsem pořád stejná.
Ne, jiná.
Mlčela, pozorovala mandarinkovníky, čekala.
Líbí… po chvíli. Vím, co jsem provedl. Ta slova… Byly kruté.
Ano, byly.
Nebyl jsem schopný to tehdy dohlédnout. Měl jsem pocit, že se dusím, že potřebuju pryč a ve skutečnosti jsem hlavně…
Se bál, doplnila tiše.
Zkoumavě ji sledoval.
Čím?
Že stárneme. Že doma je nemoc, že život není jako z reklamy. Chápu tě.
Neušetřila jsi mě tenhle pohled nikdy dřív.
Musela jsem se s tím poprat.
Dlouho ticho. Venku šustil vítr listím.
Líbo… já bych chtěl zpátky. Vím, jak to zní. Ale prosím tě, rozmysli si to.
Líba věděla, co odpoví ta odpověď v ní ležela už dlouho.
Nejsem naštvaná. To už je pryč. Zůstává… porozumění. Nejsi padouch. Jen jsi volil, jak jsi uměl.
Takže… je šance?
Není.
Dýchal ztěžka.
Proč?
Už jsem si vybrala jinak.
Co?
To, co je tady, ukázala na skleník, prostor, rostliny. Sebe.
Poznal, že to nejsou prázdná slova; byla to pravda.
Prý je tu ještě nějaký inženýr, říkal mi Karel…
Karel říká všelicos.
Jste spolu?
Tomáši, to už není tvoje věc.
Sesunul se.
Dobře.
Jsem ráda, že jsi přišel. Teď to je opravdu zavřené.
Byla jsi ta nejlepší žena, co jsem mohl mít, řekl tiše. Jen jsem si to neuměl vážit.
Vím to. Musím ale teď zpět k práci. Provedu tě, chceš-li?
Zavrtěl hlavou.
Ne, odcházím. Hodně štěstí.
Tobě taky.
Dveře klaply.
Líba chvíli stála, pak šla najít vázu na chryzantémy. Nasála vodu, chryzantémy vydrží dlouho dobré květiny.
Přišel Karel, předstíral, že nic neslyšel, i když skleník vede zvuk.
Čaj?
Dám si.
Seděli u stolku a Karel vyprávěl o motýlech, které by možná mohli v létě ve skleníku vypustit, když děti přijdou. Líba ho poslouchala, motýli byli dobrý nápad.
Říjen přešel v listopad nenápadně. Líba řešila rozšíření, podala grant, přišlo předběžné schválení. Karel nadšeně koupil dort, jedli ho u pracovního stolu, drobečky padly do výkresů a oba se upřímně smáli.
Ondřej začal chodit častěji; nejen pracovně.
Jednoho deštivého odpoledne přinesl teplou termosku svařeného vína.
Listopad, přece, vysvětlil. Nevadí vám to?
Nevadí, zasmála se.
Sedli si s proutěnými hrnky u vstupu. Venku holé stromy, mlha, na skle začínal padat první sníh.
Povídejte o rozšíření, vybídl.
S chutí popisovala schémata, Ondřej občas vytáhl tablet, ukázal nákres, radil s konstrukcí. Konkrétní, rovnoprávný dialog. Dávno nezažila ten pocit rovnosti.
Trámové nosníky unesou nástavbu?
Přepočítám, ale pravděpodobně ano. Chcete to nacenit?
Chci.
Podíval se na ni, teď už ne na plánek.
Líbo
Ano?
Rád s vámi povídám.
Chvíli pauza.
Já taky.
Za oknem se něco změnilo. Nejdřív nepoznala, pak spatřila první vločky: sníh. Padal nejistě, rozplýval se, než dosáhl cestičky.
Sníh, řekl Ondřej.
Ano.
Krmili se vřelým vínem, venku tichý listopad, uvnitř citrusová vůně, větvičky borovičky na stole jak je přinesl Karel “pro zimní náladu”.
Tehdy pomyslela: venku je zima, ale uvnitř je teplo v sobě si našla místo, kde je útulno navzdory vzdálenému světu.
Nad něčím přemýšlíte? tichý hlas.
Přemýšlím.
Myslíte na dobré věci?
Pohled ven sníh, mandarinkovníky, řada orchidejí, vznešené palmy klenoucí se do výšky, kam dopadaly vločky.
Ano. O dobrých věcech.
Ondřej už nic neřekl. Doplnil víno a seděli tiše spolu, v tom teplém sklepě mezi rostlinami a venku padal první sníh.
