Všichni pomáhají, jenom ty jsi u nás exot
Alenko, hele, nechcete dneska dorazit k nám? zeptala se mladší sestra s nadějí v hlase. Můj je v Brně na služebce, a mně je tu samotné s dětmi fakt ouzko.
Alena promnula kořen nosu. V hlavě jí vířily výmluvy jedna příšernější než druhá. Že by práce? To by Adéla neuvěřila, vždyť dneska je sobota. Únava? To by spustila nezastavitelnou lavinu dotazů, rad a poučování. Alena si kousla do rtu a zhluboka vydechla, než odpověděla.
Adél, dneska to fakt neklapne, nasadila hlas plný lítosti. Terezka je trochu nachlazená, jsme doma, nikam nechodíme.
Na druhém konci se ozvalo těžké povzdechnutí.
Týjo, to je škoda, protáhla sestra. Mohly jsme pokecat, děti by si pohrály
Alena obrátila oči v sloup díkybohu, že ji sestra přes telefon nevidí. Pohrály by si, jasně. A Terezka by běhala za mladšíma, zatímco dospělé by klábosily nad kafem.
Jo, to je fakt škoda, přitakala Alena. Až se uzdravíme, dáme si vědět.
Adéla si ještě chvilku povzdechla, popřála Terezce brzké uzdravení a zavěsila. Alena odložila mobil a pobaveně se zadívala na displej. Celý hovor trval čtyři minuty. Sestra se ji ani nezeptala, jak se má. Nic o práci, zdraví, náladě. Zavolala jen kvůli tomu, jestli přijdou. Potřebovala zadáčo chůvu a to byli veškeré její city na telefonu.
Vzápětí se ve dveřích objevila Terezka. Důkladně si mámu prohlédla.
Zase volala teta Adéla? škrtla si ve tváři lehký stín.
Alena přikývla a položila mobil na stolek vedle sedačky. Terezka si sedla vedle ní, nohy si skrčila pod sebe a v očích jí tančilo něco mezi úlevou a otráveností.
Mami, já už tam k nim nechci, vyhrkla rozhodně.
Alena se k ní obrátila, zvedla obočí a vyčkávala.
Vždycky mi cpe ty svoje caparty, zamračila se Terezka. Musím na ně dávat pozor, honit je, bavit Přitom nejstaršímu je pět! Já přece nejsem žádná chůva.
Alena se musela pousmát. I v devíti letech uměla Terezka jasně říct, co jí vadí. Bylo jasné, že tahle holka se v životě neztratí. Úplně ji zaplavil hrdý pocit.
Neboj, tohle už se opakovat nebude, pohladila dceru po hlavě.
Terezka se poděkovala úsměvem a odešla do svého pokoje.
Alena chvíli zírala do stropu a nechala mysl toulat se. To jsou věci Adéla je o čtyři roky mladší, má už čtyři děti! Čtyři! Sama Alena se Terezkou teprve začíná cítit jako zkušená máma a to má jen jednu jedinou. Kolik ještě sil, času a lásky bude potřeba věnovat?
Promnula si spánky, oči chvíli zavřené. Adéla prostě celý život žila v přesvědčení, že její potomstvo musí vychovávat všichni kolem: rodiče Miluše a Vlastimil, tchyně, sousedi, vzdálení tetky Jen ona, slavná matka-hrdinka, k tomu vlastně stačit nemusí.
Alena se tomu ušklíbla. Sama prosila o hlídání fakt výjimečně: když byla nemocná, nebo když v práci hrozil padák. Jinak zvládala, i když to bylo na začátku pořádně krušné. Ale dokázala to a dcera je z ní slušná, samostatná holka.
S každým rokem byla Adéla čím dál vynalézavější v hledání výmluv, jak to hodit na ostatní.
Alena setřásla nepříjemné myšlenky a zvedla se ze sedačky. Minimálně na dnes už si od sestry oddechla, to byla malá výhra. Čekal ji klasický víkendový finish: myčka plná nádobí, pračka funící v předsíni, klasika.
Uběhl týden běžného domáckého maratonu. V pátek večer se rozvibroval telefon a na displeji svítilo Adéla. Alena se zhluboka nadechla a hovor přijala.
Alenko, co Terezka, už fit? nadhodila sestra až přehnaně starostlivě.
Jo, už běhá jak kamzík, opřela se Alena o zeď.
Perfektní! Takže to znamená, že musíte přijít o víkendu k nám na noc!
Alena nenápadně přetočila oči v sloup. Začíná vyjednávací kolo číslo dva.
Tady je fakt ponorka, pokračovala Adéla plačtivým tónem. Děti zlobí, Franta není doma
Adél, na noc to fakt nejde, zakroutila Alena hlavou. Ale dopoledne v sobotu se můžu stavit.
Následovalo zklamané ticho. Adéla evidentně čekala větší ústupek. Po krátkém dohadování však nakonec přijala i denní návštěvu.
Sobotní ráno bylo mlhavé a lezavo. Alena se oblékla, přehodila bundu a vyrazila. Autobusem do druhého konce Plzně, pak ještě kus pěšky.
Adéla ji otevřela a ihned se začala rozhlížet.
A kde máš Terezku? zamračila se.
Terezka má spoustu učení, blíží se písemka, překročila Alena práh.
Adéla se zamračila ještě víc a práskla za nimi dveřmi.
Ta tvoje je pěkně vzpurná, založila ruce na prsou. Nechodí na návštěvy, ani nezavolá, nic!
Alena odložila bundu, v bytě už se ozývaly typické výbuchy čtveřice dětí. Podívala se na sestru přímo.
Je prostě unavená dělat ti doma chůvu, odpověděla klidně.
Rozzuřená Adéla málem vybouchla. Obličej jí zrudl, oči se jí změnily v škvíry.
To je normální! Starší mají pomáhat s mladšími! zvýšila hlas.
Jasně ale ne, když nejsou tvoje děti, bránila Alena.
To teda jsou! Jsou to její bratranci!
Je jí teprve deset, Adél. Ona je ještě dítě, ne tvoje služebná.
Adéla se přiblížila, rudá jak rajče. Z dětského pokoje zněl pláč, ale Adéla ani nemrkla.
Aspoň se naučí s dětma! duplanula si.
Jenže ona žádné sourozence doma nemá a ani nepotřebuje trénink na tvých potomcích, zvýšila hlas i Alena.
PRÁVĚ! Proto ať si to osahá s mými!
Alena nevěřila vlastním uším. Adéla už ani neskrývala své záměry.
Tobě fakt přijde normální využívat moji dceru jako chůvičku? ptala se nevěřícně.
A co má být? Sama to nezvládám!
Tak proč sis pořizovala čtyři děti? Alena nechala jazyk spustit dřív než rozum.
Adéla lapala po dechu, krční žíly na prasknutí.
Tvoje je skoro dospělá! Mohla by chodit aspoň ob den po škole pomáhat!
To byl poslední hřebíček do rakve. Aleně najednou spadly všechny zábrany.
Ty jsi už fakt drzá! procedila skrz zuby. Házíš to na všechny okolo.
Jen žádám o pomoc!
Ne, ty fakt požaduješ! sebrala si Alena bundu. Máš pocit, že ti všichni musí stát za zády.
A co jako? Rodiče mi pomáhají! Tchyně taky! Jen vy dvě jste z celé rodiny nad věcí!
Naši už nemají věk dělat ti chůvu nonstop, Alena už obouvala boty.
Oni jsou za to vděční! chytila ji za rukáv Adéla.
Alena se vyprostila a zamířila ke dveřím. Adéla za ní stála rudá jak mák.
My už k tobě vážně nepřijdem, otevřela Alena dveře. Najdi si jinou chůvičku.
Vyběhla ven, nevšímala si hysterických výkřiků za zády. Dveře za ní s duněním zapadly.
Telefon zase začal zvonit už večer. Na displeji: Mamka. Alena to zvedla.
Aleno, cos to provedla? ječel hlas Miluše. Adéla tu řve a je na zhroucení! Ty jsi ji snad zničila!
Jen jsem jí řekla pravdu, mami, odpověděla klidně.
Jakou pravdu? Že odmítáš pomoct vlastní sestře?
Pomáhat a být služka je rozdíl, sevřela Alena mobil.
Ona je přece sama s čtyřma dětma, Franta pořád v práci!
To byla její volba. Ne moje, a rozhodně ne Terezčina.
Terezka by přece mohla sem tam pohlídat! Všichni přece Adéle pomáhají, jen ty jsi nějaká jiná!
Ne, mami. Moje dcera nebude chůva cizím dětem.
Cizím? málem křičela Miluše. Vždyť jsou rodina!
Alena vstala, zamířila k oknu. Venku se začínalo stmívat, zažínaly se pouliční lampy.
Mami, jestli chcete obětovat život Adéliným dětem, je to vaše věc, řekla tiše. Já na to nikdy kývnout nehodlala.
Jsi sobec! vyhrkla matka.
Mám svou rodinu. Manžela, dceru. A kvůli sestře se ždímat nebudu.
Zavěsila dřív, než stihla matka pokračovat. Hodila mobil na gauč a zabořila si hlavu do dlaní.
Za chvíli ucítila něžné objetí. Terezka ji zezadu chytila kolem ramen a položila jí hlavu na rameno.
Mami, slyšela jsem to zašeptala potichu.
Alena se k ní otočila a objala ji pevně, z vlasů voněl dětský šampon.
Všechno dělám kvůli tobě, pohladila ji po skloněné hlavě. A dělat budu.
Terezka se na mámu usmála. Tolik lásky a vděčnosti v jediném pohledu.
Já to vím, mami, stiskla jí dlaň. Děkuju.
Stály spolu u okna, objaté, a dívaly se na rozsvěcející se město. Kdesi na druhém konci Plzně Adéla nejspíš právě bulela a stěžovala si tchyni. Kdesi další příbuzní už klepali na čelo nad bezcitnou nejstarší dcerou. Ale tady v tom bytě bylo klidno a hřálo bezpečné ticho.
Alena už se rozhodla a tuhle bitvu nehodlala vzdát. Třeba jí to vztahy s matkou a sestrou pokazí. Ale Terezka je přednější. Dětsví, svoboda, právo nebýt domácí chůvou a tečka.
