Všichni mi říkali, že bych se měla vdát, protože proč se tolik učit… stejně se nikam nedostaneš. — …

Všichni mi pořád říkají, že bych se měla vdát prý k čemu je tolik učení stejně se nikam nedostaneš.
Radši by se vdala když furt jen studuje, zůstane starou pannou. Kdo by si ji ještě vzal?
Jitka se narodila v malé vesnici na Vysočině, tam kde lidé znají nejen navzájem svá jména ale i své strasti.
A zároveň, bohužel, málokdo se ptá, o čem sníš spíš se ptají, k čemu vlastně jsi.
Její rodina neměla peníze.
Ne ta chudoba, o které se směješ u kafe,
ale taková, která je cítit v prázdném talíři, v děravých botách, v obnošených svetrech po sousedech.
Jitka vyrostla s málem.
V jejím srdci však byla touha, kterou jí nikdo nemohl vzít:
šílená chuť učit se a poznávat.
Už jako malá říkala:
Já jednou budu doktorka.
A kdykoli to vyslovila, jako by se vesnicí rozlehl trpký smích.
Ne, protože by bylo nemožné stát se doktorkou
Pro někoho bylo nemožné, aby si chudá holka vůbec mohla dovolit snít.
Vesnická ústa neodpouštěla.
Jednou, když šla po cestě se sešity pevně v náručí, znova zaslechla:
Vidíš ji? Co by asi tak chtěla? Být doktorkou?
Vždyť nemá ani na to, aby přešla cestu!
Jindy, v obchůdku za rohem, prohodila jedna ženská nahlas, aby ji Jitka slyšela:
Ať jde radši na vdávání když se pořád učí, zůstane sama. Kdo si ji vezme?
Nejvíc bolelo, že to nebyli jen cizí.
Občas jí i doma ze strachu říkali:
Dceruško, nech tu školu být. Vždyť vidíš, že je to těžké. Nemáme peníze
Aspoň se vdáš, ať máš v životě jistotu.
Jenže Jitka nechtěla jistotu určovanou ostatními.
Chtěla vlastní cestu.
A ta cesta byla trnitá.
V zimě měla v pokoji zimu,
učila se při slabém světle, prsty jí mrzly.
Někdy chodila do školy několik kilometrů pěšky.
A často schovávala slzy mezi stránky učebnic,
aby je nikdo neviděl.
Protože na vsi, když pláčeš, málokdo ti pomůže
Mnohdy tě jen soudí.
Ale Jitka se nevzdala.
Roky letěly
Odešla do města.
Dřela na sobě až na doraz.
Byly noci, kdy usínala hlavou na učebnicích,
dny, kdy jedla jen rohlíky, aby jí zbyly koruny na autobus.
Chvíle, kdy se cítila úplně sama,
jako by celá vesnice stála proti ní.
A přece
Kdykoli byla blízko vzdání, připomněla si jedno:
V její vesnici byli staroušci, na které neměl kdo dohlédnout.
Lidé, kteří odcházeli předčasně,
ne proto, že by tu nebyla medicína
ale protože tu nebyl nikdo, kdo by si na ně udělal čas.
Tehdy si řekla:
Já se vrátím.
Vrátím se a budu doktorkou, kterou naše ves nikdy neměla.
A ona se opravdu vrátila.
Jedno ráno byla vesnice na nohou:
Jitka je doktorka!
Ne na internetu, ne v nějaké pohádce,
ale tady.
Ve vesnické ordinaci, na kterou už mnozí zapomněli nebo se jí vyhýbali.
První den přišel dědeček s holí, třásl se stářím.
Vstoupil opatrně a řekl:
Paní doktorko já už nebyl u lékaře roky
Jitka se na něj laskavě podívala
a klidně mu odpověděla:
Teď jste tady. To je dobře. Buďte v klidu jsem tu pro vás.
A starý pán se rozplakal.
Protože někdy nevyléčí léky
ale laskavé slovo.
Další dny začalo chodit víc a víc lidí.
Stařenky s šátky.
Unavení muži.
Lidé, kteří nežádali mnoho
jen, aby si jich někdo všiml.
A Jitka je všem s trpělivostí přijímá.
Měří tlak.
Poslouchá srdce.
Naslouchá i jejich duším.
A vesnice brzy zase začala o ní mluvit.
Ale tentokrát jinak.
Paní doktorka Jitka kéž jí Pánbůh dá zdraví!
To je ta holka od kdo by to byl řekl?
Podívej, jaký je z ní člověk
A jednou prošla Jitka tou samou cestou,
kde se jí kdysi smáli.
Jenže teď
Už se nikdo nesmál.
Zdravili ji,
měli k ní úctu,
měli ji rádi.
A tehdy Jitka pochopila:
Nemusíš nikomu nic dokazovat.
Stačí dojít tam, kam jsi vždy chtěla
a zůstat sama sebou.
Protože skutečný úspěch není to, že odejdeš zespod
ale že se vrátíš s dobrým srdcem.
A Jitka
pořád zůstala tou prostou vesnickou dívkou s čistou duší.
Jen teď už je k jejímu snu navíc i bílý plášť.
A místo těžkých slov
přijímá požehnání.
Ponaučení?
Až ti někdo bude tvrdit, že něco nejde
nikdy nezapomeň:
Někdy ti Bůh vloží do srdce sen právě proto, abys ostatním ukázal, že to možné je.
Napiš Respekt do komentářů pro Jitku a pošli dál, ať všichni vidí, že to jde,
i když vyrůstáš v chudobě.